Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . Kulturní akce . RSS . Tiráž ...  Dnes je úterý 22.8.2017, svátek má Bohuslav 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 498
Registrovaní čtenáři: 1756
Publikovaných článků: 12208
Komentářů: 10727


Měření



Lektorka z galerie na rohu

19.05.2017   Ivo Fencl   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Jednou mě pozvali do galerie na rohu. Nebyla to náhoda. Napsal jsem čtyři roky předtím knihu a zbytek nákladu zabíral místo ve skladišti; takže mi doputoval do Vrchlického 633 ve Starém Plzenci e-mail s prosbou, abych si publikace odvezl; ať už svým rollsem nebo jakkoli. Dostavil jsem se pěšky a zazvonil. „Hezký den,“ stála ve dveřích svěží dáma s pletí jako francouzský sýr a křivkami dívky. Měla těsnější kalhoty, které jí slušely, a zaujala náušnicemi z korku, plyše a stříbra. Taky boty měla zajímavé. Jako by mě pohltilo moře barev, které snad musely pocházet z vesmíru, tak hezky byla ta lektorka oblečená. Představovala pro hodně lidí sluníčko. „Nemalujete?“ optal jsem se.

„Jasně,“ řekla Mikol. „Občas taky temně.“
Ty výtisky měli vzadu v kanceláři připraveny u její svůdné kolegyně Brigity. Uvnitř zářily ilustrace Lukáše Kudrny, takže tedy ne Mikoliny. Přesto mi připadala trochu jako Dalí. V obličeji ale disponovala spíše několika rysy známého herce Keanu Reevese, byla svižná jako politika té galerie a zcela, zcela svá (asi jako já). Jenom nenápadně voněla a zdálo se, že ji neustále láká celý širý svět. Jako by chtěl Mikol vtáhnout do všech svých tajů. Ta dáma nevypadala jako vězeň galerie, to ani náhodou, a měla skutečně hezkou a dá se říct, že sexy postavu, přičemž se permanentně chovala stejně vitálně jako dvacetiletá, i když jí muselo být víc. Kdo ví, možná ke třiceti. Když jsme se loučili, zeptal jsem se spontánně: „Víte, že jste hezká?“ - To sice bylo barbarsky přímočaré, ale skopcům jako já je přímočarost bohužel vlastní. Lektorka se mi líbila. Ale to každému. Obával jsem se, že už ji nepotkám. Cítil jsem se při pohledu na okraje jejího světa najednou sám. Připadalo mi, že si naprosto nemám s kým povídat, což byl samozřejmě sugestivní omyl. Jenže i Mikol byla sugestivní. Rozloučil jsem se s lektorkou z Galerie na rohu a nějakou dobu na ni vzpomínal, a pak méně. Až do vernisáže nové výstavy méně.
Proč jsem na onu vernisáž přišel, nevím, ale koneckonců to mohlo být kvůli obrazům. Píšu, ale neznamená to, že se nezajímám o obrazy. Rozhlížel jsem se po expozici. Místnosti byly v ten podvečer ozářeny a plny svobodného šumu. Lidé spolu konverzovali, zatímco já jsem uzavřený. Procházel jsem mezi sobě známými i neznámými tvářemi a občas jsem se s někým pozdravil. Každá místnost měla pro potřeby nové výstavy jinou barvu; to mi připomnělo Masku červené smrti Edgara Allana Poea, jenž mi zas připomněl Fantoma pařížské Opery.
Jedna komnata byla zelená, jedna byla žlutá, jedna měla barvu opálené pleti a poslední se zdála být blankytně modrá, tam asi existovalo nebe. V jedné místnosti (hle) zapáleně konverzovala Mikol s několika mladíky naráz. - Jeden byl Angličan a druhý se jí dokonce dotýkal na paži. Lektorka se očividně nacházela v pohodě, aby se tak řeklo. Přímo zářila. Působila blaze akčním dojmem, abych se vyjádřil rádoby lidově, klidně hryzala kousek sýra a očividně fungovala v sobě vlastním živlu. „Mne to tak baví!“ sdělovala světu veškerými póry na pleti. Etablovala se v galerii jako jisté její tlukoucí srdce a slunce, a to ne docela vědomě, ale ráda. A magnetizovala. Upírka asi nebyla, ale upírala vám nevědomky osobnost, když jste šli kolem ní a nechali si osobnost upřít. A žila. To přitom dnes nemůžete prohlásit o každém.
Mladíci mě krapet štvali. Nedával jsem ale najevo, že jsou pro mě pepř, a raději jsem předstíral, že koukám na kterýsi mrtvý bod ve zlatém řezu nejbližšího obrazu. To plátno se jmenovalo Ta pravá karotka. Nazval jej tak malíř Novák, který učí na Zámečku, a představovalo nám starší, ale vysoce přitažlivou ženu v sukni, kterou nazýval Alenou Z.
Sama lektorka byla mladá, stála v srdci červeného pokoje a představovala vraždu poklidu a kalibr mocnější než veškeré obrazy a sochy Ermitáže a Louvru dohromady. Zdála se sice skromnou, ale zato extrémně frenetickou bytostí. Enzo Ferrari by jí záviděl jakékoli auto. Gestikulovala nicméně uměřeně a v žádném případě neplácala nesmysly. Slova volila trefně a poprvé mě napadlo: „Jak asi píše?“
Ve snu jsem ji políbil a kradl jí přitom ze zadních kapes všemi deseti prsty všechny pastelky. „Zkusila už jste, Mikol, někdy něco pořádného napsat?“ zeptal bych se, kdybych vykutal kuráž. Přemýšlel jsem o tom, že je kus ženské. Škoda, že s ní nemohu spolupracovat jako Novák s Alenou. Nebo radši na nějakém románu či rovnou básnické sbírce, která by strčila Baudelaira do zadní kapsy riflí, usmál jsem se, protože jsem si představil, jak by probíhala minimalisticky pojatá spolupráce mezi mnou a Mikol.
A jak? To je přece prosté, milý Watsone. Udělala by kupříkladu pouhou zahnutou čárku anebo rovnou háček a já bych (promptně) nasadil tempo a dopsal sto padesát stránek. A výsledek oné rutinní spolupráce? Ten bychom podepsali oba. Knihy by se prodávaly po celé zemi jako sýr či cvičky, honorář bychom si rozdělili a nakladatel by si po roce vyžádal knihu druhou. Usmál jsem se, když jsem si představil dialog, který by žádost firmy nastolila mezi svůdnou lektorkou a mnou. Mikol: „Páni. Ještě? Ale jsem malířkou. Ty tenhle druhý román už napíšeš sám, Lorenci.“
„Na to nemám.“
Mikol: „Máš. Jestli jsem dobře počítala, tak jsi před naší společnou vyprodukoval osmnáct knih.“
„To je pravda. Ale vypsal jsem se. Spálilo mě to. Ztratil jsem inspiraci a nemám žádnou múzu. Nebo tedy mám, ale nechce dál spolupracovat.“ Teď asi schválně hovořila poněkud vznosně: „Myslíš mne? Lorenci, mám dobrou vůli, ale celé dětství jsem věděla, že budu malířkou anebo novým Alešem. Či Ladou. Novým Dalím. To je to pravé. Spisování je oproti barevným sálům světa úmorně šedé a jako klášter, vyžaduje extrémní trpělivost dekoratéra a jde o daleko větší piplání, než když já kreslím nějaké modelky nebo i jen parky pod Eiffelkou (a já tam vždy našla parky). Takže se nezlob, ale svými požadavky mě odvoláváš z dráhy, která je i podle mínění obou mých rodičů drahou nastavenou osudově. A nehněvej se, Lorenci, ale působíš tady jako typický rozkladný činitel; takže odpal, nepruď, už nechci psát.“
Já: „Souhlasím. Dávám ti za pravdu. Psaní je pro ztroskotance, je pro lidi jako já a ne pro krásné Giocondy a Kleopatry a Laury. Ale my to zkusili a psali přece dohromady a šlo to. Mám instinkt a pojďme v tom pokračovat, jináč za nás zítra vyplní prázdné místo Štaflík a Špagetka. Nebo kdokoli jiný. Niť se trhá a garantuji ti, že bude polovina tržeb opět tvá.“
„Ale vše už bylo napsáno. Víš to sám. Takže marnost nad marnost, nezdá se ti? O čem by to podle tebe mělo být?“
„Napiš, co umíš.“
Ale Mikol tentokrát vyhrabala jen takový starý deník, ve kterém bylo kupříkladu popsáno, jak venčila jako holka pejska, kterého měla velmi ráda; i sebral jsem ten psí příběh, představoval si, že jsem štěnětem Karotkou a konečně byl s to zase psát; takzvaný autorský blok pominul, ba putoval do kytek. Kniha opět vyšla pod oběma jmény, ale honorář jsem si ponechal, a představoval jsem si následující dialog.
Mikol: „Tentokrát se nerozdělíš?“
„Ne. Všechny denáry si nechám na účtu a budou tam od Dilie chodit navždy.“
„Ale kdybys chtěl, klidně s tebou zase něco napíšu.“
Já nehraně: „Chci. Chci si tě vzít! Vždycky jsem byl proti svatbám, ale tebe bych si moc rád vzal. Proč? Miluji tě. A vidíš, tady mám prstýnky. Nebyly drahé. Ale třeba si ještě vypíšeme lepší. Mikol, mám několik dobrých nápadů a nejsou naivní. Hlavní hrdinka našich příběhů by mohla být vykreslena podle tebe (jen by možná nemusela mít tak hezké nohy) a dotyčné sekvence vylíčím já, zatímco ty popíšeš hrdinu, a to vnitřně i vnějšně.“
Tady přiznávám, že jsem si ze všeho kapánek utahoval, protože jsem měl v její přítomnosti vždycky dobrou náladu.
Mikol řekla: „Dobře. To nezní nezajímavě. Ale kdopak udělá scény, ve kterých jsme oba?“
Váhal jsem, neboť mě nenapadalo nic vtipného. „Co je napsat podle internetu podle nějakého krátkého filmu s tou... S tou Tarrou White?“ Dala mi facku.
Ale protože se tento dialog odehrál pouze v mé fantazii, jednalo se naštěstí pouze o imaginární konec a v reálu jsem stál uprostřed nejprestižnější galerie města, nenápadně po Mikol (což je od jména Aleš Mikoláš) pokukoval, nadále záviděl mladíkům z chumlíčku okolo její figury a prahl být charismatickým hercem Reevesem.
Ačkoli měla uměřená lektorka na sobě ten den krátkou sukni, pohybovala se, jak jsem si všiml, s klidem Angličanky a vysoce přirozeně, ba připadalo mi, že většina návštěvníků galerie musí být slepá, když po ní neprahne aspoň jako po kamarádce. Přistoupil jsem rozechvěle k oné povídavé a šťastné dámě, poklekl na levé koleno a pravil: „Mikol. Já za to nemohu, tak jako nikdo nemůže za lásku, ale s tou nejvyšší pravděpodobností jsem se do vás zamiloval.“
„Dejte jí pokoj, jo?“ slyšel jsem okamžitě. „Člověče, co si to dovolujete? Vypadněte, pěkně prosím!“ „Jste snad úchyl, mládenče? Toto si nechte na doma!“ „Vážený pane, Mikol o vás nestojí ni za mák a nikdy stát nemůže. Takže vyhulte.“ A takové bylo mínění všech. Jen ředitelka galerie Zuzana Standová mi řekla: „Já mám nad Mikol do určité míry jakýsi patronát, tak vám slibuji, že za vámi občas přijedeme do léčebny pro těžce zamilované; ale nyní na shledanou. Pokud vám to nedošlo, máme se co ohánět, zatímco vy jste nadále jen rozjívený bohém a připravujete naši lektorku o čas.“
„Ale sama víte a uznáte, milá Zuzano, že má ta vaše lektorka něco do sebe.“
„Uznávám, vím a jsme kamarádky, ale dávno je zadaná, takže skutečně na shledanou.“ Vzala ji sestersky za ruku a řekla jí: „Jdeme na oběd.“ Mě někdo chytil za límec a usadil mě rovnou do obrazu inspirovaného jednou z prvních povídek Howarda Phillipse Lovecrafta Vyděděnec.
Spisovatel Jan Balabán, už bohužel stejně tak mrtvý jako všichni podobně citliví včetně Lovecrafta, kdysi opakovaně zdůrazňoval, že hrdinou, jenž Vyděděnce vypráví, je vlastně spíš divák než vyděděnec, a povídku proto přeložil právě pod titulem Divák. Nesedělo to i na mne? Možná. I já býval pouhým pozorovatelem (byť ne voyeurem) a neklečel jsem tedy před Mikol v realitě, ale tento akt jsem si pouze z povzdálí (a zbaběle?) představoval - a připadalo mi to dokonce jako jediná možnost.
Tak tomu bývá. Tak to chodí, jak říkal Kurt Vonnegut. Přesto jsem se ale náhle otřepal a probral a uviděl sám sebe izolovaně stát. Ani náhodou totiž nedošlo k žádnému kontaktu s Mikol a natož pak následnému popuzení společnosti.
Ale co není, může být, nakukal mi rarášek z nitra středního ucha, i přistoupil jsem hrabivě k lektorce a zkusil ji políbit. Opakuji: Políbit. Ať už na tvář nebo na rty.
Nicméně také to jsem si jen představil a podobně to mají mnozí z nás. Jak jen pořád píšeme, totálně jsme si odvykli jednat. Konečně jsem se přece vzchopil a řekl: „Mikol, je úterý. Včera bylo pondělí. Zítra je středa, a když jsem vás viděl před měsícem prvně, tak to ještě láska nebyla. Ale dnes je. Dnes už mám ten pocit.“
„Ne jistotu?“
Kupodivu neuťala konverzaci se mnou, ale tu s nejzajímavějším mladíkem, jehož si takříkajíc nechala v rezervě, obrátila ke mně půvabnou tvář a udělala to možná až románovým způsobem, takže okolní svět v tu ránu pozbyl významu. Nebo přestal docela existovat po explozi. A Mikol řekla: „Špehu. Jen pocit? Nic víc?“ Odmlčela se. Nikdy se nemalovala, ale nevadilo to. Nepotřebovala malovat sebe, stačily obrázky. A jen občas. K tomu pár fotografií a… Náhle se shýbla. Upravila si tkaničku. „Takže vy jste (cha, cha) aplikoval slovo pocit?“ Usmívala se - a já pochopil. Nyní si zase Mikol z Lorence utahuje jako z tkaniček.
Nevadilo mi to, protože mi připadala nehledaně bystrá i na pravém místě v téhle galerii a snad byla dokonce schopnější než někdejší zdejší ředitel Malina, jehož obraz zde zůstal. A sice působila dětsky, ale ne infantilně. Dětská byla Mikol tím nejzdravějším z možných způsobů a byl to způsob, který jsem zrovna začínal ztrácet; však už mi taky nebylo osmnáct. Byl jsem z lektorky s ďáblíkem v těle, jak vidíte, poněkud omámený a hodně mužům se už něco podobného přihodilo počínaje starověkem a snad už i pravěkem. Snad už i pravěkem, protože ani Kromaňonci jistě před láskou nepreferovali jen drsný sex, říkám si.
„Řekl jsem pocit? Ale láska pocitem je. Ne? I když působí skutečněji než realita.“
„Zabředáte do filozofie?“ řekla Mikol upjatě, přistoupila ke mně jako k nějakému papíru, přitiskla mi ukazovák na špičku nosu, jako by její prst symbolizoval pero, a usmívala se jako Mona Lisa. Něco v ní neznatelně hrálo jako v hodinovém strojku. O krok odstoupila s rukou v bok a mládenci na pozadí se stávali zřetelnějšími. Již-již by s nimi cvrlikala dál, ale já řekl: „Mám ještě poslední přání. Ne. Poslední argument.“
„Ano?“ A galerie okolo nás dvou se propadla do jiných kosmů. Lektorka opět zůstala jenom se mnou, okolo kvetla bzučící louka a pod námi ležela deka, rohlíky a Lovecraftovy spisy. „Prostě se mi líbíte, Mikol, a to tolik, že je to láska, a napadlo mě, že bych se vás možná i mohl fyzicky dotknout. Teď. V úterý. Mimochodem, co je podle vás lepší? Číst? Psát? Nebo žít?“
„To ale je hloupě položená otázka, pane.“
„Jak to?“
„Žít není definováno.“
„Aha.“
Jako by mi tím ta filozofka sebrala vítr z plachet. Ale potom jsem se sebral já a jako Quijote skutečně poklekl a několika prsty se dotkl její nohy kdesi nad kolenem. Ustoupila.
„Chováte se jako nějaký osel pod vlivem úplňku.“ Což znělo tajuplně. Asi si to sama uvědomila, i dodala: „Vy nejste ženatý?“
„Ne.“
„Ale s někým přece žijete.“
„S matkou. Míval jsem sice partnerku a mám syna, ale zemřela. Několikrát jsem se od té doby zamiloval, nebo možná jen jednou do jakési Joriky, ale nějakou neuvěřitelnou náhodou (asi se tomu totiž neuvěřitelně podivíte) to nebylo opětováno. Jako ani ve vašich silách není, abyste…“
„Abych opětovala váš přirozeně lidský chtíč?“ oprášila si sukni.
„Ne. Lásku. V úterý existuje a úterý nikdy neskončí a barvy místností se taky opakují až do smrti a nejhorší je, že člověk vždy tak průzračně ví, za jakých okolností by šanci měl.“
„Kdybyste byl hezčí, bohatší a s prstem mimo nos?“
„Ano.“
Na vteřinu se zamyslila. Řekla: „Galerie taky umožňuje proslovovat na své půdě přednášky. Nemáte náhodou nějakou nacvičenou tak, aby to veřejnost vydýchala?“
„Možná. Ale přednost byste měli dát v souvislosti s vaší novou výstavou o Lovecraftovi profesoru Martinu Jirouškovi, což je kapacita a frajer, který napsal knížku o hororu a jezdí po Česku s pořady.“
„Už se stalo,“ řekla chladně. „Dostal můj dopis. Jistě ho přečetl. Nepochybuji, že přijede. Je to džentlmen a já a Zuzana se na něj velice těšíme.“
Martin Jiroušek skutečně do týdne přijel, promítl v galerii dětem přiměřené ukázky z filmů, hovořil jako veleslavná kniha Necronomicon, ba lépe, a jen sem tam nechal středoškoláky, aby se sami zkusili intelektuálně projevit. Příležitost si utrhla i Mikol, když přednášku uvedla, a jen to se stalo pihou na kráse, že se mezi obrazy nedostávalo židlí. Musela přes hodinu stát vedle sedících dětí, a sice na to byla zvyklá, ale mně to připomínalo masochismus.
Martin se navíc rozohnil až příliš na to, aby se zajímal o jakékoli židle, a když skončil, vedl jsem ho nedalekým Muzeem strašidel a U Salzmannů jsme vyzunkli po dvou pivech. Zavolal své milé a navštívili jsme naproti Brotánkův antikvariát, a když jsme se přes náměstí vraceli, Martin v první chvíli chybně zatočil.
„Ne, tudy,“ řekl jsem. V galerii na rohu už nás čekali.
Její ředitelka Zuzana mi nepřipadala tak bláznivě dětská a plná těch samých ideálů, které Mikol možná neztratí, ale spíš ano, a najednou jsem si uvědomil, že lektorka může klidně mít IQ milion i vtip, ale vést galerii by nemohla.
Na to byla stále moc rozpustilá, aniž si to sama ještě uvědomovala. Ne že by necítila odpovědnost, ale když jste se na ty dvě dámy podívali, odpovědně vypadala Zuzana.
Bohužel i ustaraně. Ale kdyby Mikol v galerii na rohu neměla, byla by ještě ustaranější.
Zuzaniným rollsem jsme pak jeli městem do Divadla pod Lampou a Martin začal připravovat v popředí setmělého jeviště aparaturu, zatímco my usedli do hlediště. Přinesl jsem pití, ale ředitelka a lektorka se zřekly alkoholu. Cinkli jsme si všichni aspoň ledovou kolou a vyslechli přednášku o Lovecraftově vlivu na film. Mikol si dokonce dělala poznámky do bloku. Co chvíli zaujatě vznášela dotazy, anebo se o něčem radily se Zuzanou. „Z čeho je ona fotka?“ optala se třeba Mikol.
„Z Kabinetu doktora Caligariho,“ na to Martin a já si začal pošetile představovat, jak Mikol sám a osobně vysvětluji věci, o kterých dosud nemá potuchy nebo kterým nerozumí (a ani ji, po pravdě, moc nezajímají).
Byly to hezké sny. Postupem života, věděl jsem, Mikol na vše přijde, ale díky mně by dosáhla předstihu. A sice znám většinu věcí jenom z knížek a filmů, ale není to jen balast, takže škoda, že vysvětlování mezi námi asi nebude realizovatelné. Nepochybně jsem cítil smutek, ale i poněkud namyšlenou jistotu, že existují ony báječné postřehy, které bych lektorce mohl sdělit jen já. A nikdo jiný.
Ale pak? napadlo mě. A co dál, až zásoba moudrosti dojde? Co by asi následovalo? Možná je dobře, že se vyhýbám sňatku, a Stevenson mínil, že manželství je jen „dlouhá konverzace přerušovaná hádkami“. Mýlil se?
Možná ne. Ale třeba ano. Jak vím, manželé přece taky nakupují v centrech a cestují a koupou se s dětmi (které vychovávají) a sledují poutavé filmy a líbají se, a to nejen během sexu, a jistě se ještě najde celičká kopa činností, které lze praktikovat ve dvou. Hokej, fandění kopané, příprava expozic, psaní a… A koneckonců i hlasité čtení. Což bylo všecičko hezké, ale když přednáška skončila, začal jsem se stejně obávat momentu, ve kterém se pozná, že se o přítomnou lektorku zajímám o píď víc, než je vhodné. A jestli to sama pochopí, že se tak zajímám, dostane navíc strach, anebo přinejmenším upadne do rozpaků.
Co nejchladněji a skoro tedy jako Lovecraft jsem proto odcházel, a když jsem míjel Mikol, povídám jaksi jen zadumaně: „Na shle.“
„Na shledanou! Díky, že jste přišel,“ řekla vřele. ----------
Po několika dnech jsem se trochu vzpamatoval z uhranutí a napsal do galerie e-mail: „Výstava by se mi líbila. Lovecraft.“
„Vážený pane Lovecrafte, ať už jste kdokoli, vaše pochvala pro nás mnoho znamená. Děkujeme,“ odepsala a před vnitřním zrakem se mi rozběhl film, ve kterém jsme já a půvabná lektorka vedli následující dialog.
Já: „Podle mě jsou u muže, když se takříkajíc zamiluje, na místě dva směry aktivit.“
„Fakt?“ A vzala do ruky blok známý už mi z divadla. „A já myslela, že to dál záleží na ženě.“
„Asi. Ale směry jsou.“
„A které? Alšovský a ladovský?“
Zasmál jsem se. „Máte to, vidím, zmáklé.“
„Anebo takové ty směry k ňadrům versus směry tam dolů k nohám?“
„Ale ne. Podle mě je směr, kterým ten muž loví ženu, a směr číslo dvě, ve kterém zdokonaluje sebe. A to jak? Samo sebou, že tak, aby ženskou ani lovit nemusel a sama mu dala pusu.“
„No, a v tom druhém případě... O co jde? O získávání výnosnějších a ještě výnosnějších míst, fleků, postů, rent a zaměstnání?“
„Asi.“ Nemohl jsem se nesmát. „Nebo si konečně dá spravit zuby. Nebo začne s takzvaným fitkem a raní ho mrtvice. Nebo si odpustí neustálé psaní románů, to mě obzvlášť fascinuje. Jo, a možná by měl ten vůl vysledovat, co naopak zajímá jeho lásku.“
„Fajn. Ale je to celé veliký omyl!“ řekla Mikol bez sebemenšího zaváhání. „V reálu si lidi bývají záhadou dokonce i po letech vztahu.“
„Vážně?“
„Jasně! A nic zlého v tom nevězí. Je to naopak jistější pro oba. A proč? Lorenci! Taky to víš! Každý potřebujeme svůj svět. I já. I ty. Ne? Lidi by si neměli všechno říkat.“
„Vlastně to chápu,“ uznal jsem. „Například... Například nikdy nesmíš druhému prozradit, jak se ti po něm stýská, když je pryč a daleko.“
„Nesmíš. To nikdy nesmíš. Ale umím si představit román, na jehož stránkách se to stalo,“ řekla.
„Jo? Takových bude. Nebo snad ho teprve někdo napíše? A kdo?“
Ukázala na nás. „Protože já bych to sama ke zdárnému konci nedotáhla. A ty, Lorenci, možná taky ne.“
„Ale ano. Já jo.“
„To si moc fandíš. To sis jen nakukal.“
„Asi máš pravdu. A mohl by se ten román pracovně nazývat Lektorka z galerie na rohu.“
„Nesmysl! Jsi tragik, bude to přece ze života a bude se to jmenovat Zuzana a Mikol z galerie na rohu.“
„Ale to není zcela fér vůči Brigitě i dalším zaměstnankyním a zaměstnancům této prvotřídní instituce.“
„Ale je. Už by tam bylo moc postav. Uznej. Oni se uskrovní. Budou ostatně vedlejšími figurami. Aspoň to. V pracovní době to ale samozřejmě psát nemohu, takže na tebe zbude hlavní krajíc. Souhlasíš?“ - Ještě nějakou chvíli jsme se domlouvali, ale neřekl bych, že byste to měli chápat jako radu a vzor a nedělejte to jako my, poněvadž lidé by neměli přehnaně psát a měli by se spíše víc brát a starat se o děti, bez kterých by na světě nakonec nebyly ani horory. A když se náhodou děti povedou, můžete si být jisti, že román zvládnou napsat i za nás. A líp.


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . Kulturní akce . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2017 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.3023 s