Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . Kulturní akce . RSS . Tiráž ...  Dnes je pátek 28.7.2017, svátek má Viktor 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 498
Registrovaní čtenáři: 1755
Publikovaných článků: 12179
Komentářů: 10725


Měření



... smáli se oba

17.06.2017   Ivo Fencl   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Z knihy Lektorka z galerie na rohu

V těch časech už jsem několik let uváděl cykly pořadů v takzvané Polanově síni a jeden se týkal záhad a ten zbývající spisovatelů. Po jednom tom výkladu a potlesku za mnou přišel muž, který mi připadal spíš jako mladík, a představil se Erik. Zatímco se síň knihovny vyprazdňovala, ptal se na některé detaily ze života Howarda Phillipse Lovecrafta.
Třeba zda byl ženatý, co jeho matka, co jeho starostlivé tety, a tak. Při třetí otázce jsem to nevydržel, usmál jsem se a povídám: „Ale já nejsem ten pravý expert na tuhle problematiku, Eriku. Neříkám, že takovýhle pořad dokáže připravit každý, ale kdybyste si přečetl pár doslovů a článků, a to i jen těch uveřejněných v češtině, taky byste dal podobnou relaci dohromady.“
„O Lovecraftovi?“
„Třeba i o mně,“ zasmál jsem se. „Když mi bylo pětadvacet a Lovecraft se v Československu vynořil skoro poprvé, nadchl mě, to sedí. To je pravda. Ale dnes už na mě takový dojem nedělá. Tu přednášku tady jsem si připravil spíš z nostalgie po onom krásném období svého života, kdy jsem se pokoušel psát jako on; ale třeba takový Martin Jiroušek z Ostravy by si připravil tu věc stejně dobře nebo ještě líp - a především tím žije. Nedávno ostatně v našem městě byl. Ba i v Plzenci.“
„I tady v Síni?“
„To ne. Ale přednášel v Galerii na rohu a v Divadle pod Lampou.“
To už jsem ovšem neřekl já, nýbrž manažerka Síně Jana, když k nám přistoupila spolu s kritikem Vladimírem Gardavským. „A protože Martin Jiroušek nemůže být všude,“ dodala Jana, „tady jsme nechali o Lovecraftovi vykládat Lorence. Podle mě to zvládl.¨
„Taky se mi to líbilo,“ povídá Erik. „Už jdete domů?“
To se přeptal mě. „Můžu vás doprovodit?“ připojil.
Vyšli jsme z teplé budovy městské knihovny do chladu toho místa, kterému se říká U Branky, a stál tam žebrák se Stradivariho houslemi a hrál melodii z Fantoma opery od Francise Lloyda Webera. Erik mě na to pohotově upozornil, neboť by mi věc nedošla; můj hudební sluch není totiž z nejlepších na planetě a měl jsem za to, že muž vyluzuje ústřední téma z Titanicu.
„Ne, to je Lloyd Weber,“ vyhrkl Erik s mincí pohotově ve dlani. Houslista za ni poděkoval a hrál dál. Buď byl skutečně slepý, nebo to zdařile předstíral. Jak fičel vítr ulicí, jíž je vidět až ke Galerii na rohu, zvedal žebrákovi plášť a on koneckonců mohl být i samotným Fantomem.
„Zajdem na pivo?“ zaslechl jsem v tom snu Erika.
„Proč ne?“ A vedl jsem jej sebevědomě Bezručovou ulicí okolo krámku, ve kterém hadříky prodává hezká Kristýna, a do patra činžáku, kde je kavárna Regner. „Ještě radši chodím do Rock´n´Wallu v Sadech 5. května, ale připomíná mi to tam Joriku, do které jsem byl nešťastně zamilovaný; tak pojďme radši sem.“
Kavárna Regner vznikla v obyčejném bytě, který disponuje dlouhým balkónem, na nějž v létě dávají stolky. Ten balkón se nebezpečně táhne nad Bezručovou ulicí a láká. Je specifikem oné kavárny. „Tady by se Jorice líbilo,“ věděl jsem už dávno. „Víte, ona je barmankou. Teď ovšem zdárně vede kavárnu Šangri La.“
„Ale žádná taková v Plzni není,“ namítl Erik.
„Ale je. Zdá se, že nejste místní.“
„A kdepak ta kavárna prosperuje, vy mluvko?“
„Záleží na tom? Já tam chodím a vy už si to budete muset nějak vynalézt.“
Neodpověděl.
Usedli jsme u okna, protože ten balkón v zimě zavírali. Ani jsem se nedivil.
„Takže Jorika vede kavárnu?“
„Sama ne. S Jakubem. To je její kluk, tedy pokud se dokonce už nevzali. Na tohle já se jich neptám, ale jsou to vlastně dnes moji přátelé. I když… Musím se vám, Eriku, s něčím svěřit. Už před šesti lety jsem si je oblíbil a už tenkrát spolu chodili, ale skutečně zůstává otázkou, zda si přátelství s nimi jenom pustě nepředstavuji.“
„Cože? Vy to nevíte?“ zvedl Erik obočí nad pivní pěnu.
„Vím, nevím; záleží na tom? Ti dva milenci, tedy Jorika a Jakub, se kdysi rozešli, ale možná to byl jen dočasný rozchod, jak si rád představuji. Mám pocit, že se dali po nějaké době znovu dohromady a po nějaké další době oboustranně hezkého soužití (a to i kdyby ta doba měla trvat roky) si na mě vzpomněli.“
„Logicky?“
„Spíš intuitivně.“
„Že si na vás vzpomněli?“ pousmál se. „Ale proč by měli?“
„Protože jsem byl u toho, když spolu chodili ještě teprve krátce a byli nejšťastnější; a protože jsem pozoroval, jak a proč se potom opustili. Jak si vzpomínám, byla podle jeho názoru falešná, ale to je samozřejmě nesmysl; vždyť všichni občas něco falšujeme a Jorika si chtěla Jakuba jen mocí silou udržet. Já to vím. Tak to bylo. Je to pravda a byl jsem do Joriky bláznivě zamilovaný a napsal o ní postupně čtyři knihy.“
„Dokonce čtyři? No, to ujde. - Ale co tomu říkal Jakub?“
„Správná otázka. Hned na začátku nějak musel přijít na to, že nemám u téhle jeho dámy pražádnou šanci, tak se vlastně od první chvíle bavil. Čím? Když mě tak pozoroval. Když sledoval, jak se za ní pachtím. A protože je mu dáno, že chápe, co obnáší láska, když je opravdu, vždycky se ke mně choval přátelsky.“
„Taky mi připadáte ještě živý.“
„Neodpravili mě kupodivu ani jeden. Ani on, ani ona. Mám štěstí. A je pravdou, fantome, že jsem si často říkal, že se ke mně možná Jakub chová jen korektně (jak to má bezpochyby zafixované z hotelové školy v Mariánských Lázních), ale korektnost a přirozená schopnost být přátelský, v tom je rozdíl.“
„Jemnej.“
„Ne jemnej, Eriku. Podstatnej.“
Erik se zasmál. „Snad vás dokonce nepřitahoval?“
„Eroticky ne. Ale jeho má každý rád. Já tím spíš. Proč? To jeden vlastně nikdy přesně neví, ale něco je na tom, co vám říkám: Vždycky se ke mně choval dobře, a to jsem Joriku někdy dost vytáčel.“
„Ale nedělal Jakub chybu, když vám věřil?“
„Ne, a nikdy jsem je nechtěl rozdělit. Podle mě to poznal. Třeba to pochopil instinktivně, co já vím. Ti dva mi vždycky připadali jako dokonalý pár a stýská se mi. To jo. Ale když se tenkrát dočasně rozešli, byla to pro mě paradoxně úleva.“
„Jak to?“
„Bylo by docela hrozný pořád jen vědět, že jsou spolu, zatímco já pro ně nejspíš už neexistuji.“
„Ale dali se zase dohromady; nebo snad ne?“
„Dali. Nebo si to musíme představovat a představuju si, Eriku, že si pak, po nějakém čase od chvíle, co se k sobě vrátí, zničehonic vzpomenou, že existuji a napíší ono jak se máš?
Představuji si, že se občas vídáme, a když je něco blbě, mohu jim to říct. Nebo obráceně. Taky jim se přece může něco špatného stát.“
„Takže komunikujete?“
„Určitě. Víme o sobě. Dopředu i dozadu v čase, jak by řekl Lovecraft. Není to prostě nejhorší. To kouzlo by mi strašně chybělo. Ale ve skutečném životě to tak není, i když si to zatroleně nerad připouštím, a Jakub a Jorika v reálu žijí každý zvlášť a s novým partnerem. Svých starostí a svého štěstí mají určitě dost a na mě určitě nevzpomínají.“
„Vy na ně jo?“
„Jasně. A vždycky si říkám, že prostě jenom nemají čas, a kdyby toho času na světě bylo obecně víc, zase by se ozvali; a mám dokonce takovou krátkou větu, u které si představuju, že asi nejlíp vyjadřuje podobné setkání těch dvou a mě.“
„Slečno, dejte nám ještě dvě piva,“ poprosil. „Jakou větu?“
Ahoj, smáli se oba.
„Což znamená?“
„Je to jednoznačně nejkratší možné vyjádření té věci. Ahoj, to se rovná kontaktu a setkání prvního druhu. Smáli se, to znamená, že máme dobrou náladu, když už se konečně zase jednou potkáme, a budem tudíž asi přátelé. No... A slovo oba rozhodně není jen zkratkou příjmení předposledního amerického prezidenta.“
„Ale není to všecko sen, Lorenci? A terapie? Jak je to? Stýkáte se?“
„Můžeme si možná tykat, ne?“
„Jistě. Řekni mi ale: V reálu jsi nebo nejsi s Jakubem a Jorikou v kontaktu?“
Na to jsem nedokázal odpovědět a vstal jsem a šel na balkón. Servírka sice něco volala, ale zamčeno přece jenom nebylo; Erik tam přišel za mnou. „Nebrečíš?“
„Ne,“ zahodil jsem cigaretu. „Musíme zpátky, protože sem se chodí až zjara.“
„Dobře. Ale než půjdeme zpátky, rád bych se tě zeptal…“
„Na co?“
„Co si myslíš o Mikol?“
Ztuhl jsem.
Doléhal nám k uším ruch Bezručovy ulice. Té dole.
„Jak to víš? Jak víš, že ji znám?“
„Je to má sestra.“


 




Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . Kulturní akce . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2017 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.3098 s