Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . Kulturní akce . RSS . Tiráž ...  Dnes je sobota 23.9.2017, svátek má Berta 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 498
Registrovaní čtenáři: 1757
Publikovaných článků: 12243
Komentářů: 10734


Měření



Jsem majitelkou pokladu, heč

26.08.2017   Renata Šindelářová   Rozhledy   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Jednoho dne se na stránkách Rozhledny začaly objevovat nové fejetony, které okamžitě vzbudily rozruch. Byly vtipné, svižné a originální. Autorka? Tereza Čerbáková. A začaly padat otázky. Kdo to vlastně je, tahle vycházející fejetonová hvězda? Odkud se tu vzala? Ledacos vyplývá z jejích příspěvků, např. že je to profík na mučení lidských těl, ale zvědavost nedá. Zajímá mne to, tak po Terezce pálím sérii otázek.

 

Oslovuje tě někdo jinak než Terezko? Máš nějakou zajímavou přezdívku?

Nejlepší přezdívku by mi určitě vymyslely holky na cvičení. Podle náročnosti drezury by se asi měnila. Možná už nějakou mám podle toho, jak mi šeptaj za zády a nadávaj. Do uší mi ale nejčastěji přichází Terezka. Asi když už to maj za sebou, potvory. Moje drahá kolegyně na KTV VSCHT mi ale říká Čerbi a já to od ní slyším ráda.

Byla jsi vždycky trenérkou?

Nebyla. Málem jsem byla technička zemědělských strojů. Teda čtu to na maturitním vysvědčení. To bylo takový šlápnutí vedle. Tehdy bych to neřekla, ale teď říkám, že to bylo dobře. V motorech jsem se vrtala čtyři roky, takže to ve mně zanechalo stopy. Mezi většinou chlapů, věčně umatlaná od oleje a za volantem traktoru jsem prostě nemohla dospět v Barbie.

Co přesně tě přivedlo k trénování?

Moje mezilopatkové svaly. Bolely. Euforický pocit při cvičení s hudbou, když jsem byla ještě ta v davu, cvičenka. Nutkání zkoušet otevírat nové dveře. První kurz instruktorky skupinových lekcí mi otevřel velká vrata, nad nimiž visel nápis: Tělo. A já v těch vratech stála s otevřenými ústy, která jsem dodnes nezavřela. Vygumovala jsem z mozku obrázek trenéra, co se opírá o posilovací stroj, počítá série s jednou rukou na mobilu a druhou mává na blondcky, zatímco klient mu umírá pod činkou. Zjistila jsem, že se u toho dá používat mozek. A pak už jen otevírala další dvířka s kurzy, častěji těmi rehabilitačními. S každým klientem a novými pracovními příležitostmi mě to vedlo k dalšímu kurzu.

Poznáš na člověku, jeho přístupu, iniciativě, už na prvním setkání v tělocvičně/posilovně, jak vážně bude brát sport?

Na první dojem jsem asi ve škole chyběla. Obecně se mi u lidí často stává, že to je úplně naopak. Jsem od začátku spíš skeptická, abych se asi pak nechala příjemně překvapit. Držáci jsou nejvíc v osobním zdravotním tělocviku. Bolest je mrcha. Takže tam už tuším, že to budou brát vážně. Ale osobní trénink s cílem redukce hmotnosti je jen pro elitu. Jen ti nejlepší vydrží dojít do cíle. A to neodhadnu nikdy. Možná až po pár trénincích. Mohou to brát vážně, ale stejně tak vážně dokáží vyluxovat lednici. A když shodí nějaké to kilo, často jim to stačí. No, jsme jen lidi. Takže jen odhaduju.

Jak to, že z tebe sálá tolik pozitivní energie?

Na to se mě ptá hodně lidí. Není to program. Není to cíl. Nerada se podbízím, abych si lidi získala. Vím přesně, kde se to bere. Musíš něco mít, abys mohla dát. A já mám velký barák. Jeho základy tvoří můj muž, který mě nedrží pod zámkem, i když někdy otáčí očima nad tím, jak jsem zaměstnaná. Mám normální zdravé děti, co zlobí jako děti. Mám oba rodiče, u kterých budu mít domov vždycky. Bez mé zlaté tchýně bych třeba nemohla tolik pracovat. Mám prostě základnu jako hrom a na tom se prostě dá sakramentsky dobře stavět. Jen se to blbě dělá poslepu. Musíš vidět. Vidět, že všichni nějak k základům přispěli. Vědět to. Vědět, že stačí vteřina, a může být všechno jinak. Nebrat to jako samozřejmost. Až mi někdy leze mráz po zádech, když si uvědomím, jakého pokladu jsem majitelka. Se vytahuju, viď? A mám ještě kamarádky, heč! Ne ty, co se s nima jen žvaní, ale takový, co si ze svého pohodlí ukrojí, aby mi pomohly třeba ohlídat děti nebo dát moje tělo dohromady.

Obvodové zdi toho domu jsou z lidí, se kterými pracuju. Mám výborný, krásný materiál ve skupinovkách i v tréninku. Stříkám blahem, když cvičím s hudbou a za mnou to dupe do rytmu. A když se mi ten materiál sjede na víkend se cvičením, cítím, jak se vařím uvnitř. To bych se rozdala, aby cítili to, co já. Normálně někdy pustím slzu, ale to nikomu neříkej.

A celý dům je zastřešený mojí prací. Sama jsem si poskládala střešní tašky, ačkoliv jsem na to neměla návod a nikdo mi neradil. Jen jsem věděla, že strašně chci.

A já se v tom domě pořád pohybuju. Musím se hýbat. Je to droga. Serotonin, endorfin, dopamin. Měla bych léčit. A víš co ještě? Cítím pořád, že mě má někdo vobyčejně rád. 

Jak jíš, medituješ, miluješ?

Miluju jídlo, medituju u toho. Sním všechno. Dělá mi to problémy na horách, když jdeme několikadenní přechod a všechno táhnem na hrbě. Jsem vždycky chlapům k smíchu, kolik jídla táhnu. Jsem takový chlap. Jak mě nenakrmíš, jsem protivná. Musím jíst pravidelně, ale musím si to hodně hlídat. Práce mi v tom překáží. Někdo by to nazval zdravou stravou, ale je to prostě jen strava s mozkem trenérky. Ale při mém výkonu se ztratí i nějaká ta buchta. Nebo miluju gulášek mého tchána. To i šest knedlíků. Miluju, když má tchán radost, že mi chutná. Miluju, když mi někdo uvaří. U toho se dá meditovat. A klidně i u tlačenky. Jinak mě meditace zdržuje. Má tu nevýhodu, že se u ní nedá nic dělat.

Jak a jak často odpočíváš?

Jdu na kosmetiku, na masáž, nakládám se do vířivky, plácnu se na pláž a na konci dovolený mě z ní seškrábnou. Dělám si srandu. Jen to píšu a už se nudím. Ale jo, s přibývajícím věkem se mi někdy líbí nic nedělat.

Realita je ale taková, že rozlišuji několik druhů odpočinku. Mozek vozím do hor. Tam maká tělo tvrdě, ale já ho na vrcholu odkládám a nechávám ho louhovat v tom prostoru pod nebem. Mohu tak ale odpočívat jen, když si ten vrchol vydřu. Vyždímu tak z těch masivů víc energie pro sebe. Ideální je ale takový odpočinkový horský balíček s lidma, které vidím jednou za rok nebo je neznám vůbec. Neřešíme zaběhlá témata, sdílíme to nej z celého dne. Zde je ovšem jistota, že pro játra to  odpočinek není.

No, a pak je třeba nechat odpočinout tělo, které má denní zátěž. Někdy stačí prostě jen necvičit. A nejlépe ho vypnout spánkem, ale v tom jsem břídil. Kolikrát do noci pracuju, sestavuju tréninky, stahuju hudbu, píšu fejetony, připravuju víkendy se cvičením. A taky rodina má požadavky. S dětma moc tělo odpočívat nemůže. Tak spím, kam mě posadí.

Až napíšeš svůj první román, o čem bude?

Nevím, jestli bych dokázala napsat román. Navíc mám pocit, že všechno už bylo někým napsáno. Vím ale, že jediné, co se neomrzí a dá se opakovat v různých formách, je smích.

Takže jestli si troufnu, pak nezabořím prsty do klávesnice, dokud nebudu mít téma, kde bude prostor alespoň pro úsměv. A klidně se k němu budeš muset probrečet. Potřebuju, aby se lidi smáli. Já to potřebuju.

Delší verzi rozhovoru najdete na: Seniortip.cz




Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

Reakce k článku


Od: Radim Cejnar - 26.8.2017 - 23:08

P.S.
Květiny se netrhají. Květiny se obdivují.(V.Butulescu)
Terezka také... Radim :o)

ISSN 1802-2863 . Kulturní akce . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2017 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.0798 s