Ukázka z románu 

Dívka se přitiskla těsněji ke stěně z kamení a kořenitě čpící hlíny. Každý sval v jejím těle se chvěl a napínal, smysly jí velely otočit se a utíkat. Ale kam? Zpátky do lesů? Ty hlasy, lidský a zvířecí, přicházely z druhé strany mostu, od pěšiny a strmého boku Velkého kamene. Ne! Nemůžu! Někomu se něco stalo, nemůžu utéct, aniž bych ho zkusila zachránit!
Tu přivolala na pomoc Pannu Marii a Loanu Gorri, Velkou Matku. Opustila své útočiště a vydrápala se na stezku. Přes šedou clonu deště postřehla, že v průlině protějšího svahu stojí ženská postava v tmavém plášti, ruce pozvednuté, jako by tím gestem chtěla zastavit samotnou bouři. Za jejími zády se choulil někdo další.
Mezi Briscou a těmi dvěma se tyčil ohromný ryšavý býk. Tak obrovský, jako by ožil skalní viklan. Výhružně skláněl hlavu, funěl a divoce hrabal kopytem, až létaly kusy kamení a záclony mokré prsti.
Brisca nechápala, proč nejsou oba nešťastníci dávno rozdupáni na krvavou kaši. Trhlina v horské stěně nebyla tak úzká, aby se na ně býk nedostal, kdyby chtěl. Pak pořádně zaslechla, co cizí žena křičí. Prosila Boha o záchranu, hlasitě se modlila. Býk běsnil, ale zatím se k ní nepřiblížil. Jak dlouho ještě vydrží, než jí dojde dech?
Brisca si zaclonila tvář proti lijavci. Na hradě slýchala vyprávět o děsivém stvoření, na které se právě dívala. Aatxegorri! Rudý býk!
Za bouřek vychází z jeskyní či bezedných roklin a napadá provinilé. Zloděje, lháře, vrahy, šejdíře – křivopřísežníky nejhůře ze všech. Jaký hřích spáchala neznámá v temném šatu, jež se modlitbou brání před nestvůrou? Brisca zahlédla černý závoj... Jeptiška?
Dívka prudce vydechla. Jakpak by mohla ctihodná sestra patřit k prokletým? A kdyby ano, nejspíš by jí žádné modlení nepomohlo.
Ženina litanie zakolísala, jako když se loďka naklání. Býk postoupil vpřed.
Brisca sevřela rty. Nemůžu jen tak utéct. Nemůžu se dívat, jak ji Aatxegorri zabije.
Rozeběhla se na druhou stranu přes Infernuko Zubia. Já jsem se ničeho nedopustila, moje svědomí je čisté! Ale nechat někoho napospas, jako bych ho vlastní rukou zahubila.
Snad se ji živly samy snažily zastavit. Déšť se v jedné vlně řinul přes mostní desky, bláto břehu se přisávalo k jejím opánkům, vítr Briscou cloumal za ramena.
„Aatxegorri!” zavolala, ale hrdlo ji napoprvé zradilo. „Aatxegorri!” Teď se jí povedlo překřičet bouři.
Démon se otočil. Brisce málem zdřevěněly nohy hrůzou. Neobrůstal ryšavou srstí, jeho tělo netvořilo maso a kosti. Ze stínů nicoty v podobě býčího trupu rostly a kypěly tisíce plamenů rudých a zlatých, které žádná voda neuhasí.
Netvor se sunul k ní, z nozder mu vyrážel šarlatový dým. Rozžhavenými kopyty drtil, cokoli mu přišlo do cesty. Švihající oháňka vypálila do skály hlubokou jizvu.
A pak už byl Aatxegorri na délku paže od dívky.
Zřetelně viděla býkovy oči ze stříbrného žáru; dlouhé rohy sklovitě lesklé a ostré jako kýmsi vyrobené zbraně, ne jako něco, co přirozeně vyrostlo. Zvolna před sebe natáhla dlaň. Bylo jí, jako kdyby ji pokládala na špalek, kde o ni co nevidět přijde.

Více si o knize přečtěte zde: Hořící kůň přináší magií okořeněný příběh z arabského Španělska 11. století 

Hořící kůň / Autorky: Františka Vrbenská, Lucie Lukačovičová / Obálka:
Žaneta Kortusová / Formát: měkká vazba, 125x190 mm / Počet stran: 440 /
Cena: 359 Kč (na http://www.epocha.cz/detailknihy.php?id=816 za 269 Kč