Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . Kulturní akce . RSS . Tiráž ...  Dnes je středa 25.4.2018, svátek má Marek 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 499
Registrovaní čtenáři: 1762
Publikovaných článků: 12465
Komentářů: 10758


Měření



Doušek temnoty

14.02.2018   redakce   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Princezna Merry se zotavuje z únosu a následného útěku z dvora šíleného krále Taranise. Nemocniční klid však nemá dlouhého trvání a přichází další útok na její život. Útok, který Merry hluboce zasáhne, protože proti ní obrací její nejbližší. Přinášíme ukázku z knihy DOUŠEK TEMNOTY od Laurell K. Hamiltonové, kterou vydává nakladatelství Epocha. 

Do nemocnic lidé přicházejí, aby je tu zachránili, ale doktoři vám můžou jenom zašít rány, poskládat vás zpátky dohromady. Nemůžou odstranit napáchanou škodu, která se stala. Nemůžou zařídit, abyste se neprobudili na špatném místě, nebo změnit pravdu na lež. Ta milá doktorka a příjemná paní z oddělení vyšetřující sexuální napadení nemohly změnit skutečnost, že mě znásilnili. Skutečnost, že jsem si na to nepamatovala, protože můj strýc použil kouzlo místo drogy, kterou většinou sexuální násilníci používají, neměla žádný vliv na důkazy – důkazy, které našli v mém těle, když mě prohlédli a odebrali vzorky.
Možná byste si mysleli, že když jsem opravdová, živoucí princezna z Říše kouzel, můj život se bude podobat pohádce, ale pohádky jenom končí dobře. Dokud se příběh odvíjí, dějí se strašlivé věci. Pamatujete si na Lociku? Jejímu princi vyškrábala oči čarodějnice a oslepila ho. Na konci příběhu mu Locičiny slzy zrak kouzlem vrátily, ale to bylo až na konci pohádky. Popelka zase nebyla o moc víc než otrokyně. Sněhurku čtyřikrát skoro zabila zlá královna. Všichni si pamatují otrávené jablko, ale nezapomínejte na lovce nebo očarovaný opasek a otrávený hřeben. Vyberte si jakoukoli pohádku založenou na starých příbězích a hlavní hrdina nebo hrdinka v nich prožívají nešťastné, nebezpečné, děsivé věci.
Jsem princezna Meredith NicEssusová, následnice nejvyššího trůnu v  Říši kouzel, a jsem dosud vprostřed svého příběhu. „A žili šťastně až do smrti“ mi dneska v noci přišlo jako hodně vzdálený konec, pokud na něj kdy vůbec dojde.
Ležela jsem na nemocniční posteli v moc hezkém soukromém pokoji v opravdu pěkné nemocnici. Umístili mě na porodnické oddělení, protože jsem byla těhotná, ale naštěstí to nebylo dítě mého šíleného strýce. Byla jsem těhotná už předtím, než mě unesl. Nosila jsem pod srdcem děti mužů, které jsem milovala. Riskovali vše, aby mě před Taranisem zachránili. Teď jsem byla v  bezpečí a po svém boku jsem měla jednoho z  největších válečníků, které kdy Říše kouzel viděla: Doyla, kdysi královninu Temnotu, teď mou. Stál u okna a vyhlížel do tmy, kterou však prosvětlovala světla z  nemocničního parkoviště, takže se čerň jeho kůže a vlasů zdála mnohem tmavší než noc venku. Sundal si sluneční brýle, které venku nosil téměř pořád. Jeho oči byly stejně černé jako skla, která je skrývala. Jedinou barvu ve zšeřelé místnosti představovaly záblesky stříbrných náušnic, které se mu táhly po celé půvabné linii jednoho ucha až k zašpičatělé špičce, která ho označovala jako nečistokrevného. Byla znamením toho, že není skutečnou součástí nejvyššího dvora, ale má smíšenou krev stejně jako já. Diamanty v jeho ušním lalůčku zajiskřily ve světle, když otočil hlavu, jako kdyby ucítil, že na něj hledím. Nejspíš ano. Byl královniným vrahem tisíc let před tím, než jsem se narodila.
Když ke mně vykročil, jeho po kotníky dlouhé vlasy zavířily jako černý plášť. Měl na sobě zelený nemocniční hábit, který mu půjčili. Nahradili tak pokrývku, kterou dostal v  sanitce, která nás sem přivezla. Na dvůr Požehnaného království, kam mě vyrazil zachránit, dorazil v podobě obrovského černého psa. Když se přeměnil, přišel o všechno, o oblečení, o zbraně, ale kupodivu nikdy o náušnice. Náušnice v jeho uchu a jedna v bradavce přežily i jeho návrat do lidské podoby, možná proto, že jsou jeho součástí.
Přišel si stoupnout vedle mé postele a vzal mě za ruku – za tu, do které jsem neměla zavedenou kapačku, která mě zavodňovala a dostávala ze šoku, ve kterém jsem při svém příjezdu sem byla. Kdybych nebyla těhotná, nejspíš by mi dali ještě další léky. Výjimečně by mi nevadily nějaké silnější prášky, něco, co by mi pomohlo zapomenout. Nejenom na to, co mi udělal můj strýc Taranis, ale také na ztrátu Frosta.
Sevřela jsem Doylovu ruku. Moje ruka se zdála tak malá a bledá v jeho velké a tmavé. Ale vedle něj, vedle mě, měl stát ještě někdo. Frost, náš Vražedný Frost, byl pryč. Nezemřel, ne úplně, ale pro nás byl ztracený. Doyle se mohl svobodně proměňovat a vrátit se zpět do své skutečné podoby. Frost neměl schopnost měnit tvar, ale když divoká magie naplnila pozemek, na kterém jsme v Los Angeles bydleli, změnila ho. Stal se z něj bílý jelen, který vyrazil ze dveří, které se objevily a vedly do části Říše kouzel, která před příchodem té magie neexistovala.
Poprvé za celá staletí se hranice Říše kouzel zvětšovaly místo toho, aby se zmenšovaly. Já, šlechtična jednoho ze dvou nejvyšších království, jsem byla těhotná, a navíc jsem čekala dvojčata. Byla jsem posledním dítětem, které se faeské šlechtě narodilo. Jako lid jsme vymírali, ale možná nakonec ne. Možná znovu získáme zpět svou moc, ale k čemu mi bude moc? K  čemu mi bude návrat Říše kouzel a divoké magie? K čemu mi bude cokoli z toho, když je z Frosta zvíře se zvířecí myslí?
Z pomyšlení, že porodím jeho dítě a on o tom nebude vědět a ani to nebude chápat, se mi sevřela hruď. Stiskla jsem Doylovi ruku, ale nedokázala jsem se mu podívat do očí. Nebyla jsem si jistá, co bych tam spatřila. Už jsem si nebyla jistá tím, co cítím. Milovala jsem Doyla, opravdu ano, ale milovala jsem i Frosta. Vědomí, že otci budou oba, mi působilo radost.
Promluvil tím svým hlubokým hlasem, jako kdyby se melasa a jiné husté, sladké věci mohly stát slovy. Ovšem jeho slova už tak sladká nebyla. „Zabiju pro tebe Taranise.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, nezabiješ.“ Už jsem o tom také přemýšlela, protože jsem věděla, že by Doyle přesně to udělal. Kdybych ho o to požádala, pokusil by se Taranise zabít a možná by i uspěl. Ale nemohla jsem dovolit svému milenci a budoucímu králi, aby zavraždil krále Světla a Iluzí, krále našeho
nepřátelského království. Nebyli jsme ve válce a dokonce ani ti z  Požehnaného království, kteří si mysleli, že je Taranis šílený nebo dokonce zvrácený, by nedokázali mlčky přejít vraždu. Možná souboj, ale ne vraždu. Doyle měl plné právo vyzvat krále na souboj. O tom jsem také přemýšlela. Ten nápad se mi napůl líbil, ale už jsem viděla, co Taranis se svýma rukama moci dokáže. Jeho ruka světla dokázala sežehnout maso až na kost a už jednou Doyla skoro zabila.
Když jsem zvážila možnost, že bych přišla i o Doyla, musela jsem se vzdát všech myšlenek na pomstu z jeho rukou.
„Jsem kapitán tvých stráží a už jen proto bych měl pomstít svou i tvou čest.“
„Mluvíš o souboji,“ ujistila jsem se.
„Ano. Sice si nezaslouží příležitost bránit se, ale kdybych ho zavraždil, znamenalo by to válku mezi našimi královstvími, a to si nemůžeme dovolit.“
„Ne,“ souhlasila jsem, „to nemůžeme.“ Konečně jsem k němu vzhlédla.
Volnou rukou se dotkl mé tváře. „Tvé oči ve tmě září svým vlastním světlem, Meredith. Zelené a zlaté kroužky světla v tvé tváři. Tvé emoce tě zrazují.“
„Chci, aby zemřel, ano, ale nezničím kvůli tomu celou Říši kouzel. Nedovolím, aby nás všechny vykopli ze Spojených států jen kvůli mé cti. Dohoda, která našim lidem před třemi sty lety dovolila se tady usadit, uvádí jen dvě věci, za které by nám hrozilo vyhnanství. Království proti sobě nevyrazí na americké půdě do války a nedovolíme lidem, aby nás uctívali jako bohy.“
„Byl jsem u toho, když se ta dohoda podepisovala, Meredith. Vím, co v ní stojí.“
Usmála jsem se a přišlo mi zvláštní, že se pořád dokážu smát. Při té myšlence můj úsměv lehce zakolísal, ale řekla bych, že i tak je to dobré znamení. „Pamatuješ si i Magnu Chartu.“
„To byla lidská záležitost a s námi měla jen málo společného.“
Stiskla jsem mu ruku. „Jen jsem se snažila poukázat na to, že vím, že jsi tak starý, abys u toho byl, Doyle.“
Usmál se a přikývl. „Kvůli svým emocím jsem pomalý.“
„Já taky,“ přiznala jsem.
Dveře za ním se otevřely. Mezi zárubněmi stáli dva muži, jeden vysoký a jeden malý. Sholto, král běsů, Pán toho, co nikam nepatří, byl stejně vysoký jako Doyle, a jeho dlouhé, rovné vlasy mu také padaly ke kotníkům, ale tvořila je záplava bílé a stříbrné. Jeho kůže byla stejná jako má, bledá jako měsíční svit. Sholtovy oči tvořily tři odstíny žluté a zlaté, jako kdyby se rozpustilo podzimní listí ze tří různých stromů a obarvilo mu oči. To vše lemovalo zlato. Sidhe vždycky mají ty nejkrásnější oči. Byl stejně pohledné tváře jako kdokoli z našich království až na mého ztraceného Frosta. Tělo, které se rýsovalo pod tričkem a džínami, které si oblékl jako součást svého přestrojení, když mě přišel zachránit, jako by lnuly k tělu stejně půvabnému, jako byla tvář. Ale já věděla, že minimálně část toho všeho je iluze. Po celém trupu od hranice horních žeber se Sholtovi táhla chapadla, protože i když jeho matka patřila ke šlechtě vysokého dvora, jeho otcem byl jeden z nočních letců, kteří patří mezi běsy a poslední Divoký lov Říše kouzel. No, poslední Divoký lov, než se vrátila divoká magie, abych byla přesná. Teď se věci z legend vracejí a jen sama Bohyně ví, co je znovu skutečné a co se teprve má vrátit.
Pokud na sobě neměl kabát nebo sako dostatečně tlusté, aby svá chapadla skryl, používal k jejich zamaskování magii, zastírací kouzlo. Nebyl důvod děsit sestřičky. A právě celý život, kdy musel skrývat svou odlišnost, mu pomohl ovládnout dostatečně dobrou iluzi, aby mohl riskovat a vydat se na mou záchranu. Králi Světla a Iluzí se nepostavíte lehce, pokud je iluze vaším jediným štítem.
Usmál se a tenhle úsměv jsem na jeho tváři spatřila poprvé v  ten okamžik v průběhu mé záchrany, kdy mě držel za ruku a  řekl, že ví, že bude otcem. Ta zpráva zřejmě zjemnila jistou drsnost, která se v jeho pohledném těle vždycky skrývala. Když teď kráčel k nám, vypadal jako příslovečný nový muž.
Rhys se neusmíval. Se svými sto šedesáti centimetry byl nejmenší čistokrevný sidhe, jakého jsem kdy potkala. Jeho pokožka byla zalitá měsícem, stejně jako Sholtova, má a Frostova. Rhys si sundal falešný plnovous a knír, které si nasadil ve vílím kopci Požehnaných. Pracoval se mnou v detektivní agentuře v L.A. a miloval přestrojení. Byl v tom dobrý, lepší než v iluzi. Ale ovládal dostatek zastíracího kouzla, aby skryl skutečnost, že má jen jedno oko. Oko, které mu zůstalo, tvořily tři kroužky modré, stejně krásné, jako jakéhokoli jiného sidhe, ale tam, kde kdysi bývalo jeho levé oko, se rozprostírala jen bílá zjizvená tkáň. Většinou na veřejnosti nosil přes oko pásku, ale dneska v noci měl obličej nezakrytý a mně se to líbilo. Dneska jsem chtěla vidět tváře mých mužů, aniž by je cokoli skrývalo.
Doyle ustoupil natolik, aby mi Sholto mohl vtisknout cudný polibek na tvář. Sholto nepatřil k mým pravidelným milencům. Ve skutečnosti jsme se spolu milovali jenom jednou, ale jak se říká, jednou stačí. Jedno z  dětí, které jsem čekala, bylo zčásti jeho, ale pořád jsme se poznávali, protože jsme zatím absolvovali jen jedno rande. Bylo to sice zatraceně divoké rande, ale stejně jsme se ještě doopravdy neznali.
Rhys si přišel stoupnout k  nohám postele. Své kudrnaté bílé vlasy, které mu padaly k pasu, měl stále stažené do culíku, který se mu hodil k džínům a tričku. Tvářil se velmi vážně. To se mu nepodobalo. Kdysi býval Cromm Cruachem a ještě předtím byl bohem smrti. Odmítal mi říct kterým, ale získala jsem už dostatek vodítek, abych si zkusila tipnout. Říkal mi, že i Cromm Cruach býval dostatečně významný bůh a že žádné další tituly nepotřebuje.
„Kdo ho vyzve na souboj?“ zeptal se Rhys.
„Meredith mi to zakázala,“ odvětil Doyle.
„Ach, skvěle,“ prohlásil Rhys. „Budu to moct udělat já.“
„Ne,“ odmítla jsem, „a myslela jsem si, že ses Taranise obával.“
„Obával a možná pořád obávám, ale tohle nemůžeme nechat být, Merry, nemůžeme.“
„Proč? Protože ranili tvou pýchu?“
Vrhl po mně pohledem. „Měla bys mít o mně lepší mínění.“
„Tak ho vyzvu já,“ prohlásil Sholto.
„Ne,“ nesouhlasila jsem znovu. „Nikdo ho nevyzve na souboj ani ho žádným jiným způsobem nezabije.“
Všichni tři na mě hleděli. Doyle a Rhys mě znali dostatečně dobře, aby o tom začali hloubat. Věděli, že mám nějaký plán. Sholto mě ještě tak dobře neznal. Byl jednoduše naštvaný.
„Nemůžeme nechat tuhle urážku projít, princezno. Musí zaplatit.“
„Souhlasím,“ přitakala jsem, „a vzhledem k  tomu, že si přizval lidské právníky, když obvinil Rhyse, Galena a Abeloeca z toho, že napadli jednu z jeho šlechtičen, použijeme také lidské zákony. Máme jeho DNA a obviníme ho, že mě znásilnil.“
„A co? Bude mu hrozit nějaký čas ve vězení? Dokonce i kdyby dovolil, aby ho zavřeli do lidského vězení, nebyl by to dostatečný trest za to, co ti udělal,“ namítl Sholto.
„Ne, to by nebyl, ale je to to nejlepší, co můžeme podle zákona udělat.“
„Lidského zákona,“ upřesnil Sholto.
„Ano, lidského zákona,“ souhlasila jsem.
„Podle našich zákonů,“ ozval se Doyle, „máme plné právo ho vyzvat a zabít.“
„To mi vyhovuje,“ prohodil Rhys.
„To mě znásilnil. Já budu královnou, pokud dokážeme zabránit našim nepřátelům, aby mě zabili. Já řeknu, jaký bude Taranisův trest.“ Můj hlas byl ke konci trochu pronikavý a já jsem se musela zarazit a jednou nebo dvakrát se nadechnout.
Doylova tvář nic neprozrazovala. „Už jsi o něčem přemýšlela, má princezno. Už jsi plánovala, jak to pomůže našemu záměru.“
„Pomůže to našemu království. Celé staletí bylo Temné království, náš dvůr, vykreslováno v lidském světě v těch nejčernějších barvách. Pokud dokážeme dosáhnout veřejného soudního procesu, v němž obviníme krále Požehnaného království ze znásilnění, konečně přesvědčíme lidi, že my tady nejsme ti zlí,“ prohlásila jsem.
„Promluvila jsi jako královna,“ pochválil mě Doyle.
„Jako politik,“ upřesnil Sholto a neznělo to jako kompliment.
Vrhla jsem po něm pohled, jaký si zasloužil. „Jsi také králem, vládce lidí tvého otce. Zničil bys celé své království kvůli pomstě?“
Odvrátil se a v  jeho obličeji se objevila vráska, která prozrazovala jeho výbušnost. Ale i když byl Sholto hodně náladový, nemohl se rovnat mému Frostovi. To on býval můj náladový chlapec.
Rhys přešel k  boku postele. Dotkl se mé ruky, té, ke které jsem měla náplastí připevněnou kapačku. „Kvůli tobě bych se králi postavil, Merry. To víš.“
Volnou rukou jsem sevřela tu jeho a pohlédla do jeho jediného oka s  modrými kroužky. „Nechci už ztratit nikoho dalšího, Rhysi. Už to stačilo.“
„Frost není mrtvý,“ namítl Rhys.
„Je z  něj bílý jelen, Rhysi. Někdo mi řekl, že si tu podobu může podržet třeba jenom sto let. Je mi třicet tři a jsem smrtelná. Nedožiju se sto třiceti tří. Možná se z  něj znovu stane Vražedný Frost, ale pro mě už bude příliš pozdě.“ Oči mě pálily, hrdlo se mi svíralo a já ze sebe jenom vymáčkla: „Nikdy nebude držet v náručí své dítě. Nikdy mu nebude otcem. Jeho dítě vyroste dřív, než bude mít Frost ruce, aby ho mohl držet, a lidská ústa, aby mohl hovořit o lásce a otcovství.“ Znovu jsem se opřela o polštáře a poddala se slzám. Držela jsem se Rhysovy ruky a dovolila si plakat.
Doyle si přišel stoupnout vedle Rhyse a přitiskl mi ruku na tvář. „Kdyby věděl, že právě po něm budeš truchlit nejvíc, bránil by se tomu víc.“
Mrkáním jsem zahnala slzy z očí a vzhlédla k jeho tmavé tváři. „Co tím myslíš?“
„Oběma se nám to zjevilo ve snu, Meredith. Věděli jsme, že jeden z nás bude obětován, aby se Říši kouzel vrátila moc. Ve stejnou noc se nám oběma zdál shodný sen a my to věděli.“
„Neřekli jste mi o tom, ani jeden z  vás,“ prohlásila jsem a v mém hlase zaznívalo obvinění. Což je asi lepší než slzy.
„A co bys udělala? Když si někoho vybere samotná Bohyně, nelze to změnit. Ale muselo jít o dobrovolnou oběť. V tom byl ten sen zcela jasný. Kdyby Frost věděl, že to on je tvému srdci nejdražší, bojoval by víc a já bych si s ním místo vyměnil.“
Zavrtěla jsem hlavou a odtáhla se od jeho ruky. „Cožpak to nechápeš? Kdyby ses do jiné podoby proměnil ty a já ztratila tebe, naříkala bych stejně.“
Rhys mi stiskl ruku. „Doyle a Frost nechápali, že byli tví favoriti oba, společně.“
Vyškubla jsem svou ruku z  jeho a zlostně na něj pohlédla. Byla jsem ráda, že se můžu zlobit, protože hněv byl o tolik lepší než jakákoli jiná emoce, které se v tu chvíli přelévaly v mém nitru.
„Všichni jste hlupáci. Copak nechápete, že bych truchlila po vás po všech? Že v mém nejužším kruhu není nikdo, koho bych byla ochotná ztratit nebo tu ztrátu třebas jen riskovat? Cožpak tomu vážně nerozumíte?“ Křičela jsem a bylo to o tolik lepší než slzy.
Dveře do pokoje se znovu otevřely. Objevila se sestra následovaná doktorkou v bílém plášti, kterou jsem už předtím viděla. Doktorka Masonová byla dětská lékařka – a jedna z nejlepších v tomhle státě, možná dokonce v celé zemi. To mi do detailu vysvětlil právník, kterého poslala moje teta. Bylo zajímavé, že poslala smrtelníka a ne jednoho z našeho dvora. Nikdo z nás nevěděl, co si o tom myslet, ale já cítila, že se ke mně chová stejně, jako by se chovala sama k sobě, kdyby byly naše situace prohozené. Ona měla tendenci zabíjet posly špatných zpráv. Vždycky si můžete zajistit jiného lidského právníka, ale nesmrtelných fae je pomálu, takže mi poslala někoho, koho by případně dokázala nahradit. Ale i přesto dal právník velmi jasně najevo, že je královna nadšená z mého těhotenství a že udělá vše, co bude v jejích silách, aby probíhalo tak, jak má. A to zahrnovalo platit za doktorku Masonovou.
Doktorka se zamračila na mé muže. „Říkala jsem, abyste ji nerozrušovali, pánové. A myslela jsem to vážně.“
Sestra, podsaditá žena s hnědými vlasy staženými do culíku, zkontrolovala všechny monitory a pobíhala kolem mě, zatímco doktorka kárala mé muže. Doktorka nosila širokou černou čelenku, která proti jejím žlutým vlasům vypadala velmi stroze. Bylo tak mnohem jasnější, aspoň tedy mně, že to není její přirozená barva. Nebyla o mnoho vyšší než já, ale malá se rozhodně nezdála, když obešla postel, aby čelila mužům. Postavila se tak, aby do svého zamračení zahrnula Rhyse a Doyla u postele i Sholta, který nehybně stál v rohu poblíž křesla.
„Pokud budete mou pacientku i nadále rozrušovat, budete muset tento pokoj opustit.“
„Nemůžeme ji nechat samotnou, doktorko,“ namítl Doyle hlubokým hlasem.
„Tu vaši přednášku si pamatuji, ale vy jste zřejmě zapomněli na tu mou. Řekla jsem vám – nebo snad ne? – že si potřebuje odpočinout a že ji za žádných okolností nesmíte rozrušovat?“
Tyhle „přednášky“ si museli odbýt venku, protože jsem je neslyšela.
„Je s dětmi něco v nepořádku?“ zeptala jsem se a teď mi v hlase zazníval strach. Radši bych byla naštvaná.
„Ne, princezno Meredith, děti se zdají být zcela...“ na okamžik zaváhala, „... zdravé.“
„Něco přede mnou tajíte,“ obvinila jsem ji.
Doktorka si se sestrou vyměnila pohled. Ten pohled nevěstil nic dobrého. Doktorka Masonová přešla na opačnou stranu postele, než stáli muži. „Jednoduše si o vás dělám starosti stejně, jako bych si je dělala o jakoukoli pacientku s vícečetným těhotenstvím.“
„Jsem těhotná, ne nemocná, doktorko Masonová.“ Tep mi zrychlil a přístroje to prozradily. Chápala jsem, proč jsem byla napojená na víc přístrojů, než je obvyklé. Kdyby se v průběhu tohoto těhotenství stalo cokoli špatného, pro nemocnici by to znamenalo problémy. Byla jsem tak VIP osoba, nakolik je to jen možné, a oni si dělali starosti. Navíc jsem byla v šoku, když mě sem přivezli; měla jsem nízký krevní tlak a vlastně nízké všechno, kůži jsem měla na dotyk chladnou. Chtěli se ujistit, že mi už nebude dál zpomalovat ani srdce, ani nic jiného. A tak teď všechny ty monitory prozrazovaly moje rozpoložení.
„Mluvte se mnou, doktorko, protože to zaváhání mě děsí.“
Podívala se na Doyla a ten lehce přikývl. To se mi ani trochu nelíbilo. „Jemu jste to řekla jako prvnímu?“ zeptala jsem se.
„Nehodláte to nechat být, že?“ zeptala se.
„Ne,“ souhlasila jsem.
„Tak možná provedeme ještě jeden ultrazvuk.“
„Ještě jsem nikdy nebyla těhotná, ale od přítelkyň, které mám v  L.A., vím, že ultrazvuk v  takhle rané fázi těhotenství není běžný. Už jste mi udělali tři. S dětmi je něco v nepořádku, že?“
„Přísahám vám, že jsou dvojčata v  pořádku. Z  toho, co jsem viděla na ultrazvuku a z  výsledků krevních testů soudím, že jste zdravá a na začátku normálního těhotenství. Více plodů může znamenat náročnější těhotenství pro matku i lékaře.“ Při posledním slově se usmála. „Ale co se týče dvojčat, vypadá vše skvěle. Přísahám.“
„Buďte s  přísahami opatrná, doktorko. Jsem princezna království v Říši kouzel a přísaha má velmi blízko k tomu, že dáte své slovo. Nechcete vědět, co by se vám mohlo stát, kdybyste porušila své slovo.“
„To má být hrozba?“ zeptala se, vytáhla se do plné výšky a sevřela oba konce stetoskopu, který jí visel kolem ramen.
„Ne, doktorko. Varování. V mé blízkosti funguje magie, občas dokonce i ve světě smrtelníků. Jen chci, abyste vy i všichni lidé, kteří se o mě starají, chápali, že slova, která byste mohli lehkovážně pronést, by mohla mít zcela odlišné důsledky, když jste v mé blízkosti.“
„Takže myslíte, že kdybych řekla ‚přála bych si‘, mohlo by se mi to splnit?“
Usmála jsem se. „Fae neplní přání, doktorko, nebo aspoň ne ti, kteří jsou v tomhle pokoji.“
Vypadala trochu zahanbeně. „Nemyslela jsem tím…“
„To je v pořádku,“ klidnila jsem ji, „ale kdybyste kdysi dávno dala své slovo a pak ho porušila, tak byste se mohla stát kořistí Divokého lovu nebo by na vás dopadla obrovská smůla. Nevím, kolik magie mě z  Říše kouzel následovalo, ale zkrátka nechci, aby kdokoli další přišel nešťastnou náhodou k újmě.“
„Slyšela jsem o ztrátě vašeho… milence. Upřímnou soustrast, i když upřímně řečeno jsem nerozuměla všemu, co mi o tom řekli.“
„Ani my nerozumíme všemu, co se stalo,“ pronesl Doyle. „Divoká magie se nazývá divokou z dobrého důvodu.“
Přikývla, jako kdyby tomu rozuměla, a myslím, že se chystala odejít.
„Doktorko,“ zastavila jsem ji, „chtěla jste udělat ještě jeden ultrazvuk?“
Obrátila se s  úsměvem zpátky ke mně. „Ale, ale, že bych se opravdu pokusila odejít z pokoje, aniž bych vám odpověděla na vaše otázky?“
„Očividně ano – a to by vám u mě přízeň rozhodně nezískalo. Už to, že jste mluvila s Doylem dřív než se mnou, vám vysloužilo černý puntík.“
„V klidu jste odpočívala a vaše teta chtěla, abych promluvila s kapitánem Doylem.“
„A ona platí účty,“ doplnila jsem.
Doktorka vypadala nervózně a trochu naštvaně. „Také je královnou a upřímně, ještě nevím, jak reagovat na její žádosti.“
Usmála jsem se, ale dokonce i mně ten úsměv přišel trochu hořký. „Pokud cokoli, co řekla, znělo jako žádost, doktorko, tak k vám byla velmi milá. Je královnou a absolutní vládkyní našeho království. Absolutní vládci nežádají.“
Doktorka znovu sevřela oba konce stetoskopu. Vsadila bych se, že to byl zvyk projevující nervozitu. „No, to je možné, ale chtěla po mně, abych ty věci probrala s  hlavním...“ zaváhala, „... mužem ve vašem životě.“
Vzhlédla jsem k Doylovi, který stále stál u mé postele. „Královna Andais vybrala Doyla jako mého hlavního muže?“
„Zeptala se mě, kdo jsou otcové dětí a já na tu otázku samozřejmě ještě nemohla odpovědět. Řekla jsem jí, že aminocentéza by právě teď zvýšila riziko komplikací. Ale kapitán Doyle se zdál velmi jistý tím, že je jedním z otců.“
Přikývla jsem. „To je, a také Rhys a lord Sholto.“
Zamrkala na mě. „Princezno Meredith, čekáte jenom dvojčata, ne trojčata.“
Vzhlédla jsem k ní. „Vím, kdo jsou otcové mých dětí, opravdu.“
„Ale vy…“
„Doktorko, to tím nemyslí. Věřte mi, obě děti budou mít několik genetických otců, nejenom mě,“ prohlásil Doyle.
„Jak si můžete být jistý něčím tak nemožným?“
„Bohyně mi seslala vizi.“
Otevřela pusu, jako kdyby se chtěla přít, a pak ji zase zavřela. Přešla na druhou stranu místnosti, kde nechali stát ultrazvuk, když ho na mě naposledy použili. Natáhla si rukavice a  stejně tak i sestra. Vyndali tubu lepkavého gelu, o kterém jsem už zjistila, že je vážně hodně studený. Doktorka Masonová se tentokrát neobtěžovala, aby se mě ptala, jestli chci, aby některý z mužů odešel z místnosti. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že cítím, že všichni muži mají právo být tady v pokoji. Jediný, kdo nám chyběl, byl Galen, kterého Doyle poslal na nějakou pochůzku. Napůl jsem spala, když jsem je viděla tiše mluvit, a pak Galen odešel. Nenapadlo mě ptát se kam nebo proč. Důvěřovala jsem Doylovi.
Nadzdvihly mi košili, na břicho mi rozetřely namodralý gel, který znovu hrozně studil, a pak si doktorka vzala robustní sondu a začala s  ní přejíždět po mém břiše. Sledovala jsem monitor, na kterém naskočil rozmazaný obraz. Viděla jsem toho dost, abych dokázala rozpoznat dvě skvrnky, dva tvary, které byly tak malé, že dokonce ještě ani nevypadaly skutečně. Jediná věc, která mi prozrazovala, čím jsou, bylo rychlé třepotání jejich srdíček na obrazu.
„Vidíte? Vypadají naprosto v pořádku.“
„Tak proč ty další testy?“ zeptala jsem se.
„Upřímně?“
„Prosím.“
„Protože jste princezna Meredith NicEssusová a já si kryju zadek.“ Usmála se a já jí úsměv oplatila.
„To je na doktora opravdu hodně upřímné,“ konstatovala jsem.
„Snažím se.“
Sestra mi začala otírat břicho látkou, pak očistila přístroje a my s doktorkou jsme zatím na sebe hleděly.
„Mě i můj personál už obtěžovali novináři kvůli podrobnostem. Nejen královna mě bude sledovat skutečně velmi pozorně.“
Znovu sevřela stetoskop.
„Je mi líto, že vám a vašemu personálu bude moje postavení ztěžovat práci.“
„Zkrátka se chovejte jako ukázková pacientka a promluvíme si ráno, princezno. Pokusíte se teď usnout nebo si aspoň odpočinout?“
„Zkusím to.“
Skoro se usmála, ale její oči v sobě skrývaly ten obezřetný pohled, jako kdyby si nebyla jistá, že mi věří. „No, řekla bych, že to je to nejlepší, v co můžu doufat, ale,“ otočila se k mým mužům, „nerozrušujte ji.“ Dokonce na ně pohrozila prstem.
„Je to princezna,“ prohlásil Sholto z protějšího rohu, „a naše budoucí královna. Pokud bude žádat, abychom s  ní hovořili i o nepříjemných věcech, kdo jsme, abychom jí oponovali?“
Přikývla a znovu sevřela stetoskop. „Mluvila jsem s královnou Andais, takže chápu váš problém. Zkuste zařídit, aby si odpočinula, snažte se ji udržet v klidu. Dneska zažila hodně šoků a já bych zkrátka byla radši, kdyby si odpočinula.“
„Uděláme, co je v našich silách,“ prohlásil Doyle.
Usmála se, ale její oči zůstaly ustarané. „Beru vás za slovo. Odpočívejte.“ Ukázala na mě prstem, jako kdyby to byla nějaká kouzelná hůlka, která mě přinutí uposlechnout. Pak zamířila ke dveřím a sestra se vydala za ní.
„Kam jsi poslal Galena?“ zeptala jsem se.
„Přivede někoho, kdo by nám nejspíš mohl pomoct.“
„Koho a odkud? Neposlal jsi ho zpátky do Říše kouzel samotného, že ne?“
„Ne.“ Doyle sevřel v dlaních mou tvář. „Neriskoval bych našeho zeleného rytíře. Je jedním z otců a bude králem.“
„Jak to bude fungovat?“ zeptal se Rhys.
„Ano,“ přidal se Sholto, „jak můžeme být všichni králi?“
„Myslím, že odpovědí je, že Merry bude královnou,“ prohlásil Doyle.
„To není odpověď,“ namítl Sholto.
„Je to jediná odpověď, kterou teď máme,“ konstatoval Doyle.
Hleděla jsem do jeho černých očí, v  nichž náhle začala tančit barevná světla. Odrazy barevných věcí, které nebyly v této místnosti.
„Snažíš se mě očarovat,“ obvinila jsem ho.
„Potřebuješ si odpočinout, pro dobro dětí, jež nosíš. Dovol mi ti s tím pomoct.“
„Chceš mě očarovat a ještě k  tomu chceš moje svolení,“ povzdychla jsem si tiše.
„Ano.“
„Ne.“
Naklonil se ke mně a zdálo se, že barvy v jeho očích jsou zářivější, jako hvězdy tvořené duhou. „Věříš mi, Meredith?“
„Ano.“
„Pak mi dovol ti pomoct odpočinout si. Přísahám ti, že se probudíš osvěžená a že všechny problémy budou stále ještě čekat, než je vyřešíš.“
„Nerozhodnete beze mne o ničem důležitém? Slibuješ?“
„Slibuji,“ souhlasil a políbil mě. Líbal mě a já náhle neviděla nic jiného než barvy a temnotu. Jako kdybych stála v letní noci obklopená světluškami, až na to, že tyhle světlušky byly červené, zelené, žluté a… Spala jsem.


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . Kulturní akce . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2018 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.3643 s