Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je neděle 16.12.2018, svátek má Albína 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 498
Registrovaní čtenáři: 497
Publikovaných článků: 12536
Komentářů: 10803


Měření



Podzimní úvaha single třicátnice

12.11.2018   Kateřina Sovová   Rozhledy   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Když jsem byla malá, měli jsme kocoura. Jmenoval se Macík. Měla jsem ho ráda, ale po několika letech u nás se začal hodně toulat. Když se mi jednoho dne vysmekl z náručí, vnitřně jsem věděla, že ho už neuvidím. Ten pocit nedokážu vysvětlit, ale byla to pravda. Když mě opouštěl jediný člověk, kterého jsem kdy milovala, nebrečela jsem jenom proto, co se v danou chvíli dělo. Brečela jsem, protože jsem podvědomě tušila, že už napořád zůstanu sama.
 

Ať už tyhle pocity pochopíme anebo je budeme zvát iracionálními (a tudíž nicneznamenajícími) pravdou zůstává, že jsem patnáct let sama. Za tu dobu se stalo hodně věcí. Dostudovala jsem, můj bývalý se oženil, pak se zase rozvedl, pak se zase oženil a dnes má dvě malé děti. Já nemám nic. Pokud vám to zní jako výčitka, chápete to dobře. Jenže v dnešním světě s výčitkami moc nepochodíte. Komu taky vyčítat, že v anonymním velkoměstě nedokázala jedna obrýlená holka najít spřízněnou duši.

Písnička o tom, že jsem byla onehdá nemocná, nikoho nedojme. Proč taky. Při pročítání inzerátů ze seznamek nikdo nikoho nemocného nehledá. V kurzu jsou štíhlé pohodové sportovkyně. Žijeme v době, kdy člověk se zdravotním problémem anebo s jakýmkoliv jiným problémem jepro většinu společnosti,  out. A tak jsem out i já.


Chození do kina i divadla v jednom už dávno neřeším. Tázavých pohledů v restauracích si nevšímám. Na poznámky o mojí nejisté sexuální orientaci nereaguji. Na smutek a strach, s nimiž každý den vstávám a usínám, si však zvyknout nelze.

Nedávno jsem četla zajímavý příspěvek na jednom anglickém webu. Mezi mnoha životními příběhy mě zaujal ten, jehož single bezdětná autorka popisovala svoje pocity. Pocity ženy, jejíž biologické hodiny už bijí na poplach, nicméně naděje, že by ve svém věku ještě někoho našla, potažmo počala dítě, už prakticky nezbývá.
 

Velká část společnosti věří na to, že ženy jako já anebo ona jsou vybíravé. Věří, že seznámit se přece není žádný problém. Říkají to především ti, kteří už dávno sami nejsou. Z pohledu dnešního světa jsem pochopila, že nejsem krásná. Nikdy jsem neměla vosí pas a nemám ráda sport. Konečná. Umím zpívat, mám ráda kulturu, děti a ráda se starám o ostatní. Přestože mám docela slušný okruh přátel, kteří mě mají upřímně rádi a partnera by mi přáli, já sama si bohužel nic podobného nedokážu představit. Celý život se setkávám s lidmi, kteří ode mě něco očekávají anebo chtějí. Já sama jsem od partnera chtěla jednu jedinou věc. Aby mě miloval takovou, jaká jsem. Abych se nemusela přetvařovat, snažit se vtělit do ideálů dnešní doby. Jsem zvyklá za všechno zaplatit, nic jsemv životě nedostala zadarmo. A pokud přece jenom něco takového nastalo, zaplatila jsem zpětně – a cena byla vždycky patřičně vysoká, aby mě snad někdy v budoucnu nepokoušely podobné choutky.

Žádaná rozhodně jsem. Především u pánů po padesátce a důchodců. Bohužel, ve svojí věkové kategorii zůstávám neviditelná. Nejsem sama. Těch zlomených květin znám okolo sebe hodně. Přestože jsme nikomu nic zlého neudělaly, patrně máme daleko menší nároky než leckterá in-provdaná panička, jednoduše nám nebylo přáno. S přibývajícími léty a vráskami už tolerance okolí klesá. Bridget Jonesová je legrační na plátně, nikoliv ve skutečnosti.  „Ona přece nehodlá zůstat sama, nebo jo?“ „Může si za to sama!“ Zdaleka nejde jen o onen „teplý čajíček do postele“, když jsme nemocné. Jde o nevyřčený psychický teror, kterým prochází denně každá z nás neviditelných. V ideálním světě bychom měly alespoň peníze, ale ani to bohužel nebývá pravdou. Nemáme na nájem, když chceme něco podniknout, každá akce je zamýšlena pro dva. Zaplatíme si příplatek za jednolůžkový pokoj, do kurzů tance jsme bez partnera nežádoucí. Ale tím nejhorším zůstává všeobjímající samota, s níž tiše existujeme každý den. Slzy soukromé i veřejné, hraná pohoda v práci i ve volném čase. Polykání prášků možná hrany pocitů otupí, ale neznamená to, že ty ve vás nezůstávají. Svůj osud jsme si nevybraly. Takže až jednoho dne potkáte vaši oblíbenou „kariéristku“, jak nám s oblibou říkáte, zkuste namísto sarkastických poznámek dotyčnou nechat být, v lepším případě pozdravit. Třeba bude příjemně překvapená a dokonce se na chvíli i usměje.

Rivadu.com


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2018 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.0743 s