KŘÍŽE HORSKÝCH OSADÓ, rána mého dětství TAJEMSTVÍZázračně splněné přáníDotazníkZpackané lívance
PIANISTA - TV TIP - Hudebník, který přežil holocaustVRÁNA – TV tip – Městem se šíří zloFOTOPOSTŘEHY: Co dělá psa psemVolvo, traktor a kočárekFOTOPOSTŘEHY: Co dělá papouška papouškemOslavujme ženy Mám přání omšeléOdvážný příběh Ester o naději v temných časechFestival světla BLIK BLIK oslaví prameny a českou hudbuKVÍZ: Jste znalci české kultury?Festival TANEC PRAHA 202425 okouzlujících exotických ptáků, kteří vám vyrazí dech
Nabídka mediálního partnerství
www.ngprague.cz
www.muzeummontanelli.com
www.fenixradio.net
www.egmont.cz
www.divadlotramtarie.cz
www.divadloviola.cz
www.paseka.cz
www.dokoran.cz
www.metafora.cz
www.atlantis-brno.cz
www.fragment.cz
www.argo.cz
www.audioteka.cz
www.druhemesto.cz
www.pozitivni-noviny.cz
www.ivysehrad.cz
www.libri.cz
www.bezruci.cz
www.divadlodisk.cz
www.divadloaha.cz
www.zizkovskedivadlo-jc.cz
www.patart.cz
divadlo.zlin.cz
www.albatros.cz
www.academia.cz
www.comicscentrum.cz
www.nakladatelstvicas.cz
www.zooplzen.cz
www.vosp.cz
www.balet-praha.cz
www.jota.cz
www.advaita.cz
Klára Gočárová (*20. listopadu 1962 v Praze) z Čerčan absolvovala FFUK a je matkou čtyř ratolestí vdanou za režiséra Jaroslava Hanuše. Učí jazyky. Pod titulem Voslí můstky napsala obsáhlou knihu sestávající ze tří vzpomínkových próz Slon, který se směje, Paní Polívková a Voslí můstky. Jde o úpravu dvou starších jejích „vánočních knížek“; už roku 2014 totiž Klářini blízcí pod stromek obdrželi stostránkového Slona, a sotva jej dopsala, uvědomila si, kolik „neuvěřitelných lidí a příběhů zůstalo ještě nezmíněno“, i vzniklo cca 150 stran Paní Polívkové. „Hned“ po Vánocích 2015 se situace opakovala a vznikly Voslí můstky,“ říká autorka.
Zatímco šest kapitol prvního díla se jmenovalo Borek, Lucie, Emilka, Franta, Jindra a Jarka, druhá kniha má 27 kapitol a kniha třetí dokonce 59. Vtip názvů kapitol prostřední knihy přitom tkví v tom, že jde o jména polévek. I pročítáme pórkovou, fazolovou, hovězí, houbovou, krupičkovou, „školní“, gulášovou, mangoldovou, vločkovou, čočkovou, rajskou, boršč, kulajdu z májovek, bramboračku, polévku zabijačkovou, kapustňačku s masovými knedlíčky, polévku „jarní“ i „absurdistánskou“.
První část svazku začíná vzpomínkami na dědečka Borka, který autorce říkával Makůvko, a v neposlední řadě pro ni odevzdaně psal a kreslil, ba veršoval; a kdybych teď pokračoval v reflexi stylem „a další rodinný příslušník“, ještě bych se do toho zamotal. I sama autorka před tím ostatně varuje, i postupujme jinak a jenom konstatujme, že je Klára spřízněna se spisovatelem Václavem Řezáčem (1901-1956).
Trilogie, o které referuje i přední kritik Vladimír Novotný v posledním existujícím čísle Dobré adresy, nám umožní setkání se skutečnou plejádou osobností. Objevují se Jiří Gruša, Pavel Kohout, Milan Uhde, Jarmila Emmerová, rodina Topolova (v kapitole o Topolové polévce) anebo sochař Jan Koblasa, jinak též manžel autorčiny tety, který svého času uhnětl z hlíny velice pěknou studii hlavy Klářina otce Tomáše Řezáče.
Klára Gočárová chodila do školy s Janem Nekovářem, přednášejícím dnes v Paříži, a jejím dědem byl (plachý dramatik) Jiří Gočár, který rozkošně ráčkoval a disponoval systémem kapes na obleku. Ale neuměl dát najevo city. Klára jej milovala přesto či právě pro to.
Druhou Jiřího ženou byla herečka a asistentka režie Renata Gočárová, jíž se stala závislost na prášcích a alkoholu natolik osudnou, až spáchala sebevraždu. Ale ani osud autorčina děda nebyl růžový, byť jej, řekl bych, spisovatelka předestírá až moc melodramaticky. Hle:
„Láska ho dohnala k smrti. Svou ženu už nemiloval a novou milovat nesměl. Puklo mu srdce. Zemřel na infarkt, bylo mu 66 let.“
Jako celek nemají vzpomínky Kláry Gočárové naštěstí s melodramaty společného nic. Ba naopak; a mimo jiné fascinujících způsobem zachytily dobovou atmosféru na rozličných místech Prahy včetně Malé Strany. Kniha obsahuje i fotografickou sekvenci, ale ta není solidně okomentována a její smysl zcela nemusíte pochopit ani po pečlivém přečtení svazku. Tato sekvence obsahuje i fotografii, na které sedí u stolu spisovatel Václava Řezáče s chotí. Sedí nad kávou nebo čajem a nikoho dalšího nevidíme. Je to prý snímek ze setkání s prezidentem Benešem.
Voslí můstky jsou přesto ukázkou toho, co je výsledkem rozhodnutí přehnaně nebeletrizovat; i ač autorka (paradoxně) označuje nejméně prostřední jejich část za román.
Je očividné, že Klára Gočárová vyšla z nějakých deníků a zápisků, které si vedla od dětství, ale nevadí to díky jakési vroucné oddanosti jejího podání.
Různých perliček tu také najdeme přehršli a např. na straně 41 odstavec věnovaný domu Cyrila Boudy. Právě tam si chodívala hrát do zahrady s jeho vnukem Martínkem, který tu měl vlastní malý domek s veškerým zařízením. Nikdo děti z okolí uvnitř nerušil, když se scházely, a Klára vzpomíná taktéž na pouštění vláčků v domě u Boudů. Inicioval je malířů syn, rovněž moc hezky malující (a hlavně právě železnice) Jiří Bouda (1934-2015), jehož Svět na kolejích vyšel právě v roce autorčina narození.
Copyright © 2001 -
2024 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.