Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je neděle 16.6.2019, svátek má Zbyněk 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 500
Registrovaní čtenáři: 502
Publikovaných článků: 12667
Komentářů: 10862


Měření



5 stránek s režisérem Zla

27.05.2019   Kateřina Sovová   Film   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Minulý týden jsme vás "vnadili" na dlouho očekávaný snímek Zlo s lidskou tváří v titulní roli s charismatickým Zacem Efronem. Protože také u nás se tento film, vyprávějící příběh nejsvůdnějšího masového vraha v dějinách USA, těší velké divácké pozornosti, přidáváme 5 stránek postřehů režiséra filmu, Joa Berlingera.

Ted: pohledný, chytrý, charismatický, vřelý. Liz: svobodná matka, opatrná, ale do Teda poblázněná.. Obrázek skutečné domácí pohody, vypadá to, že vše funguje tak, jak má. Tedy až do té doby, než Teda zatknou a obviní z několika čím dál ohavnějších vražd. Obava se změní v paranoiu a Liz je nucena začít přemýšlet o tom, jak dobře zná člověka, s nímž žije. Důkazy se začnou kupit a spolu s nimi roste životní otázka: Je Ted pouhou obětí nebo je skutečně vinen ze zločinů, z nichž je obžalován?
 
5 stránek s režisérem

VYJÁDŘENÍ REŽISÉRA

Ve Spojených státech amerických žije pět procent světové populace. Amerika je ale zároveň i domovem šedesáti sedmi procent světově zdokumentovaných sériových vrahů – dohromady jich v posledním století a půl bylo 2743. FBI odhaduje, že se po Spojených státech neustále pohybuje 25 až 50 aktivních sériových vrahů. I přes jejich velký počet však v americkém kolektivním povědomí nesporně vyčnívá především jeden z nich – Theodore Robert Bundy.

Příběh Teda Bundyho je bezesporu ohavný a dramatický. Bundy se spoléhal na svůj odzbrojující šarm, jímž své oběti před vraždou okouzlil. Také byl schopen za pochodu měnit svůj modus operandi, aby zmátl vyšetřovatele. Z policejní vazby uprchl hned dvakrát a oba jeho útěky na svobodu byly velmi vynalézavé a troufalé. Jen několik málo dní před popravou stanovenou na 24. leden roku 1989, se Bundy přiznal k vraždě více než 30 žen, které zabil mezi léty 1974 a 1978, Doznání přišlo po mnoha letech, kdy své odporné zločiny popíral. Odborníci nicméně tvrdí, že skutečný počet jeho obětí je násobně vyšší.

V jedné věci se Bundy ale opravdu od ostatních vrahů liší, pomineme-li počet obětí a výbornou schopnost vyhýbat se dopadení. Jen málo amerických vrahů totiž získalo takovou dávku perverzní proslulosti, někdy dokonce obdivu, od těch, kteří si roky mysleli, že byl nevinný. Bundy brilantně využíval americká média jako pódium a získal značný počet přívrženců už jen tím, že ani trochu nevypadal jako někdo, kdo by mohl jednou skončit jako masový vrah. Jednoduše řečeno, byl to okouzlující, pohledný a na společenském žebříčku stoupající běloch a nikdo z jeho mnoha přátel, milenek a známých nemohl uvěřit, že by právě on byl schopen

ohavných zločinů, které ve skutečnosti páchal. Proto také dlouhá léta unikal dopadení. Dokonce i během soudního procesu si našel své přívržence, kteří nedokázali prohlédnout skrz jeho pohledný zevnějšek a osobní kouzlo.

O tomto nechvalně proslulém zabijákovi již bylo vytvořeno několik filmů, dokumentů a knih, proč jsem si tedy toto téma vybral znovu? Odpověď tkví ve výjimečně dobrém scénáři Michaela Werwieho, jenž příběh vypráví z pohledu Bundyho dlouholeté přítelkyně Elizabeth Kloepferové. Tím, že scénář akci zasazuje do perspektivy jeho přítelkyně, nevytváří klasický voyeuristický model filmu o vrahovi. Nesledujeme tedy vyšetřovatele, kteří se snaží Teda Bundyho dopadnout, ani nejsme s ním, když zažívá vzrušení z toho, že páchá ony strašlivé činy, nevracíme se s ním ani na místa, kde ukrýval těla obětí (jak to často dělával). Namísto toho diváci uvidí, jak prožívala události ze svého pohledu Liz, jak jí připadalo, že se Ted ocitl v kafkovské noční můře protkané sérií nešťastných náhod… že je nevinným člověkem, nešťastně zapleteným ve společenské struktuře. Takto pak mohu odvrhnout klasický žánr filmů o sériových vrazích a přidat divákovi navíc napětí ságy o nespravedlivém odsouzení, zatímco pomalu odhaluji skutečnost.

Jako dokumentární režisér jsem strávil většinu kariéry tím, že využívám filmové plátno i televizi k tomu, abych osvětlil americkou reformu trestního práva a poukázal na zlou situaci nespravedlivě odsouzených. To se na první pohled může zdát v nesouladu s tím, že se pouštím do příběhu nejznámějšího sériového vraha Spojených států. Samozřejmě, nesprávně odsouzený člověk je ten, který je NEVINNÝ, ale všichni ho považují za vinného. Tento scénář mi ale dal možnost prozkoumat i opačný jev ,,, VINNÝ člověk, o němž si všichni kolem něj myslí, že čin nespáchal. Vhled do tohoto protikladného jevu – skrz ženu, která věří v nevinu svého vinného přítele – dodává filmu srozumitelný a emocionálně silný rámec nazírání na Bundyho příběh.

Většina diváků bude samozřejmě vědět, že Ted Bundy byl sériovým zabijákem ještě před začátkem filmu (tedy pokud si před vstupem do kina o filmu alespoň něco přečetli), ale i přes to doufám, že v sobě diváci tuto vědomost potlačí nebo dokonce i zapochybují o tom, co o Bundym vědí, a že si projdou stejnou emoční cestou jako Liz – ze začátku budou jejich vztahu přát a na konci se budou cítit zrazeni a znechuceni, když se Bundy k zločinům konečně přizná. Film nepopisuje mechaniku toho, jak vrazi zabíjí nebo jak je dopadnout (což už bylo v rámci žánru výborně zpracováno v jiných filmech, kterých si vážím), ale spíše to, jak se může člověk stát obětí psychopata, když působí dostatečně důvěryhodně. Miloval Bundy Liz doopravdy? To je nezodpověditelná otázka filmu – mnoho odborníků je toho názoru, že sociopati jsou neschopní lásky. Já si nejsem tak jistý. Jisté ale je, že ji obrovsky oklamal a způsob, kterým to udělal, je jednou z věcí, které film zkoumá.

Jinými slovy nejde tedy jen o schopnost sériového vraha páchat násilí, ale ruku v ruce s násilím jde i duplicita a dualita, které jsou pro mě v tomto projektu fascinující. Tím, že na příběh Teda Bundyho nazíráme perspektivou jeho dlouholeté milenky, jsme schopni vidět, jak se vinný

člověk může ukazovat okolnímu světu, a prožít si i emoční zátěž těch, kteří si mysleli, že ho znají nejlépe. Doufám, že tento film ukáže novou cestu do jeho hanebného světa – ne skrz sledování vražd v televizi nebo lpěním na vraždách samotných, ale tím, že zapomeneme na očekávání, která od filmů tohoto žánru máme, a budeme se soustředit na lži Teda Bundyho i ostatních, kteří lhali sami sobě, když se všude kolem nich zabíjelo. Chtěli jsme dát divákům příležitost pochopit, že ti, kteří páchají zlo, nejsou jen obyčejné dvojdimenzionální stvůry, které jsou ve společnosti snadno odhalitelné, a dá se jim vyhnout. Naopak, ve své tvorbě se zaměřuji na skutečné kriminální příběhy a jsem toho názoru, že lidé, kteří páchají zlo – až už jde o sériového vraha nebo pedofilního kněze – jsou zdánlivě obyčejní, mohli by být vaším sousedem od vedle nebo trenérem sportovního týmu na střední škole. Jak sám Bundy na konci filmu varuje, “Vrazi nevylézají jen v noci, nemají dlouhé zuby a po bradě jim netečou sliny. Lidé si neuvědomují, že vrahové jsou v jejich okolí. Lidé, které máte rádi, milujete, žijete s nimi nebo je obdivujete, se další den mohou stát největšími démony, jaké si umíte představit.” To je opravdová podstata zla – těžce vysvětlitelné, často velmi banální a běžně si protiřečící – tyto aspekty lidského chování mi scénář dovolil prozkoumat.

Kromě tématu nespravedlivého odsouzení se má práce na dokumentárních filmech také soustředí na těžkou situaci obětí. Tím, že mohou diváci sledovat film z perspektivy Liz a zakusit zradu společně s ní, chci nabídnout divákům emoční pochopení toho, jak se někdo může stát obětí muže – predátora. V sedmdesátých letech byla na vzestupu emancipace žen, ženy nabývaly větší sexuální svobody, hojněji se zapojovaly do pracovního procesu, nezávisleji cestovaly, často i stopem. Bohužel však, i přes všechen společenský pokrok, byly ženy daleko častějšími oběťmi masových vrahů a jiného typu predátorského násilí, které v sedmdesátých letech prudce stoupalo.

Ačkoliv termín “sériový vrah” nebyl v sedmdesátých letech ještě příliš běžně zaužívaný, tento fenomén se již běžně vyskytoval. Bundy cítil zlobu a méněcennost a vybíral si určitý typ mladých žen. Téměř do své popravy se však odmítal přiznat. Popírání vražd a uvěřitelnost jeho lží v tomto filmu vnímám jako viktimizaci žen sexuálními predátory, kterou v dnešní době do našeho kolektivního povědomí tak mocně přineslo hnutí #metoo. Na konci filmu se Liz musela jít postavit Tedovi v jeho cele smrti – ne proto, že potřebovala slyšet, jak se doznává k činům a konečně zjistit pravdu (pravdu už zná) - ale proto, aby sexuálního predátora a odporného masového vraha postavila před činy, za něž nese zodpovědnost. Bylo pro ni hodně těžké před něj předstoupit – je to symbol situace žen, které v dějinách musely čelit nespravedlnosti, když jim nikdo nevěřil, že se staly něčí obětí, a samy o sobě pak pochybovaly.

Ve filmu jsem chtěl podtrhnout ještě jeden historický odkaz (a z části k tomu použil skutečné archivační materiály, které nebyly součástí původního scénáře), a to přímé spojení, které můžeme načrtnout mezi Bundyho soudem a dnešní explozí zájmu o skutečné kriminálních příběhy, ať už je dobrý nebo špatný. Bundyho soud byl vůbec prvním v americké historii, který

byl vysílán médii napříč Spojenými státy. Z Bundyho vyrobil mediální senzaci. Kromě celostátních médií byly v soudní síni přítomny lokální média ze všech padesáti států, a dokonce i devět zahraničních kanálů. Bylo to ještě před tím, než v televizi začala dvacetičtyřhodinová zpravodajství a před explozí kabelových stanic, které v dnešní době máme.

Elektronické sbírání informací a satelitní technologie byly tehdy ještě v plenkách a poprvé byly celostátně důkladně prověřeny právě v průběhu Bundyho soudu v Miami. Deset let poté byla Bundyho poprava živě vysílána milionům lidí za použití prvních mobilních satelitních vozů. Bundy proměnil masové vraždění v celostátní televizní představení a já si myslím, že můžeme od něj nakreslit i přímou linku k soudu s O.J. Simpsonem a pokračovat dále k dnešnímu zdánlivě neutišitelnému hladu po pravdivých kriminálních příbězích a zprávách. Jako režisér, který se specializuje na žánr pravdivých kriminálních příběhů (i když bych řekl, že je to u mě spojeno i s touhou po sociální spravedlnosti), jsem chtěl prozkoumat soudní proces, který je pro mě jakýmsi “velkým třeskem” v oblasti pravdivých kriminálních příběhů, jak je známe nyní. Velmi dobře si uvědomuji protiklady, které skýtá vyrábění zábavy z tragédií ostatních lidí. To je také důvod, proč jsem zavrhl původní tóny výtečného původního scénáře Michaela Werwieho ve stylu “Chyť mě, když to dokážeš” a vytvořil realističtější náhled na horory a následky Bundyho procesu.

Bundyho si lidé pamatují jako charismatického, pohledného a okouzlujícího člověka, ale přesto jsou tyto přijímané pravdy příliš zjednodušené. Pravda je taková, že to byl také vysoce manipulativní zlodějíček, sexuální násilník a vrah, který se věnoval nekrofilním praktikám a občas svým obětem oddělil hlavu. Na rozdíl od většiny zabijáků se ke svým zločinům po dopadení nepřiznal a informace začal rozdávat až několik dnů před popravou, aby si zachránil život, přestože předstíral, že svých činů lituje. Případ Bundyho je často asociován s nástupem profilování americkou FBI, ale pravda je taková, že FBI vytvořila profilování až na základě toho, že bezpečnostní složky nebyly schopny Bundyho postavit před spravedlnost dříve. V době před rozpoznáním DNA nebo dokonce přístroji jako fax, policejní stanice nesdílely informace a neexistovaly žádné centralizované databáze, jaké máme dnes. To, že byl Ted Bundy třikrát zajat, nebyl výsledek vynikající práce detektivů, ale toho, že byl nevypočitatelným řidičem, kterého policie zastavila, aniž by zpočátku tušila, o koho jde. Kdyby byl Bundy opatrnějším řidičem, možná by ani nikdy dopaden nebyl. Přestože byl zcela očividně vinen a zasloužil si obvinění, forenzní důkazy proti němu v soudním procesu v Miami byly slabé – tedy kromě otisku zubů, který jeho osud nakonec zpečetil. Otisk zubů byl tehdy použit jako důkaz v kriminálním případu vůbec poprvé a v dnešní době takový důkaz dokonce již ani nepovažujeme za směrodatný. Jako člověk, který hájí zájmy nespravedlivě odsouzených právě tím, že poukazuji na nesprávné použití důkazů jako je například tento, považuji právě toto za velikou ironii Bundyho případu, hlavně proto, jak se vztahuje k podstatě pravdy.

Téma povahy pravdy je také důvodem, proč jsem se rozhodl, že se název “Extremely Wicked, Shockingly Evil and Vile” objeví až na samém konci filmu. Lidé budou samozřejmě název znát, když půjdou do kina a koupí si lístek. Většině lidí se anglický název bude zdát humorný, budou si myslet, že si film s námětem hraje. Jakmile ale budou mít tuhle jízdu s Bundym za sebou a John Malkovich jako soudce Edward D. Coward ho odsoudí za “Extrémně zkažené, otřesně zlé a ohavné činy,” nabere název na vážnosti a získá nový smysl. Pochopíme ho tak, jak je míněn – jako popis toho, jak tento zvrhlý zabiják znesvětil skutečné lidské bytosti. Už nám nebude připadat roztomilý nebo vtipný. Je skutečný, je děsivý a vždy takový byl – jen jsme ho takto nevnímali před začátkem filmu. A to je také podstatou Bundyho ságy – pravdu měli všichni na očích, ale nikdo nebyl schopen se s ní konfrontovat, dokud nebylo příliš pozdě.

Joe Berlinger

New York City

10. leden 2019

Zdroj a foto: TZ Bontonfilm


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2019 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2616 s