Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je sobota 23.1.2021, svátek má Zdeněk 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 503
Registrovaní čtenáři: 512
Publikovaných článků: 13007
Komentářů: 11185


Měření



RADOSTNÉ VENČENÍ - 6. část: Překvapivé změny

06.01.2021   Eva De Filippová   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

  V poslední době se odehrálo mnoho podivuhodných ZMĚN. Povím vám aspoň o některých z nich.

    První velkou ZMĚNOU bylo, že si jednou panička – babička konečně našla čas a vypravila se se mnou na cvičák. Tak tady jsem ještě nikdy nečichal! Tolik nových stop! To je senzace! radoval jsem se po cestě. Důležitá psí značkování nešlo minout. Panička mě vedla dopředu a já ji směroval do stran. „Ach jó!" vzdychla občas, přendávajíc nepřetržitě vodítko z ruky do ruky. Stop stále přibývalo, jedna zajímavější než druhá, až jsme stanuli u cvičiště. Tam teprve byla čmuchanda, jakou jsem nezažil!
   Zvedám hlavu a žasnu: jémine, těch pejsků za plotem! Hotový maxipsinec! Všichni sledovali své páníčky, poslušně plníce úkoly. Uhrančivě na ně zírám, ale nikomu nestojím ani za pohled. Zato si nás všimla jedna cvičitelka. „Copak byste rádi?" otázala se. Když se dozvěděla, že sem chceme chodit, rychle odpověděla: „Počkejte chvilku, budu se vám věnovat, jakmile skončí výcvik."
   Cvičiště se vyprázdnilo. Byli jsme pozváni dovnitř. Po slovech „můžete ho pustit!" jsem měl rázem celý prostor pro sebe. Pánejo! Všechny překážky musím vyzkoušet!, napadlo mne a hned jsem předváděl hbité přelézání a přeskakování. Jen tunýlek jsem se bál prolézt. „Je šikovný," usoudila paní cvičitelka poté, co jsem ještě ukázal, jak umím poslouchat některé povely paničky. Jako třeba - „sedni, lehni, čekej, ke mně, dej pac!" a podobně. „Víte, ráda bych, aby se Johnnei naučil procházet kolem všech pejsků v klidu a odnaučil se tahat," vyslovila přání panička. Ochotná paní jí udělila několik rad ohledně psí poslušnosti a pozvala nás na další návštěvu. Něco malinko jsem se tam naučil, ale to, co chtěla panička, ještě ne.
   Co se stalo? říkám si pokaždé, když v těchto dnech jdeme někdy kolem cvičáku na procházku. To není možné! Taková ZMĚNA! Cvičiště je prázdné! Nikde žádný pejsek, ani páníček, vrátka zamčená! - divím se. RADOSTNÉ VENČENÍ mi to však nekazí, protože na nedaleké rozlehlé louce se mohu dosyta proskotačit a ještě mám podívanou na koně na pastvině. Zato paničce přijde líto, že nemohu pokračovat ve výcviku poslušnosti. Prý bych to potřeboval jako sůl.
   Čas plyne jak voda, ale ne jako voda v potůčku, který napájí rybník v horském městečku. Tam nyní žádná voda neplyne a rybník je vypuštěný. Na dně vidím jenom bahno a bagr. Tak to je tedy pořádná ZMĚNA! Co se to děje? ptám se sám sebe. RADOSTNÉ VENČENÍ mi to ale nezkazilo, neboť mě panička - babička odvedla k širšímu mělkému potoku, kde jsem se jaksepatří osvěžil.
   Na zahrádce prožívám další ZMĚNU! Zdržujeme se tu již jen krátce. Je čím dál tím chladněji a zavřela se voda. Škoda, že už se nenapiju té chladivé kohoutkové a tak chutné! Ale stačí mi i voda z lahve, kterou sem nosíme z domova. RADOSTNÉ VENČENÍ si zde také pořád užívám. Přináším paničce gumové hračky. „Ty chceš zase aportovat, viď?" odhaluje mé úmysly a pouštíme se do hry. Šibalsky přitom pokukuji po dobrůtkách připravených v její dlani. Nejraději bych je smlsnul všechny najednou, ale panička si je ostražitě hlídá. V odměňování nicméně nastala malá ZMĚNA. Pamlsek si mohu vzít až po slově „smíš".
   Nepříjemná ZMĚNA čekala mě a Airušku v lese u dřevěného obřího paraplete, kde jsme se tenkrát loučili. Růže zmizely a kolem dokola bylo plno skleněných střepů. „Pozor!“ vzkřikl páníček Airušky a zavolal nás k sobě. Panička – babička střepy posbírala. „Kam s nimi?“ dělala si starosti. Po chvilce je vnořila do vykotlaného pařezu, přikryla listím a poznamenala: „Tak zatím budou schované tady, aby na ně lidé nebo zvířátka nešlápli. Pak ještě všude okolo zahrabávala poházené papírky. „To by chtělo na ty odpadky nějakou tašku, příště ji přinesu,“ poznamenal páníček Airušky. Ani tentokrát mi nic nenarušilo RADOSTNÉ VENČENÍ, protože jsme se s Airou o kus dál vesele proháněli a laškovali spolu. Akorát paničce z těch lidských čuníků, co tam zanechali nebezpečný nepořádek, moc dobře nebylo.
   Hle, zase překvapivá ZMĚNA na obzoru! Jdu opět za Airuškou a už z dálky vidím, jak si hraje s malým skotačivým štěnětem. Byla to roztomilá fenečka Gina, napůl německá ovčice a napůl neví se co. Patřila slečně, kterou páníček Airušky představil paničce – babičce. Bude si Aira hrát také se mnou? - teď, když tu má kamarádku? vrtalo mi hlavou. No jasně že ano! Sotva mě spatřila, nechala hraní s Ginuškou a hned jsme se spolu pustili do jedné honičky za druhou. Ginuška se nám chvilkami pletla pod nohy, ve snaze nás dohonit. Pak jsme šli všichni na chvíli do lesa, kde psí hrátky, již poklidnější, pokračovaly. To už se Ginuška  rovněž připojovala. „Hop! Hop! Hop!“ zazněl náhle povel páníčků. Okamžitě jsme my tři čtyřnoháči  vyskočili na ohromný rozložitý pařez a tohle vskutku velice RADOSTNÉ VENČENÍ se zakončilo vyfocením.
   „Johnneisku!“ volá panička – babička. „Pojď se se mnou podívat na balkon, jak je venku!“ Cupity, cupity, hej … hop! – vyskočil jsem a už strkám hlavu do mezery pod zábradlím. Júúú! Vidím lidi se zakrytým obličejem až po oči! Mají roušku! Jak to? Co to má znamenat? podivuji se. Takhle přece chodili na jaře, pročpak si to zase vzali? Tuhle ZMĚNU mi těžko někdo vysvětlí.
   Roušku si bere i panička – babička a jdeme ven. Ještě že si to nemusím nasadit já! Nemohl bych potom čichat a rozeznávat žádné veledůležité stopy, uvažuji. Přicházíme do lesa. Panička vzápětí roušku sundavá. Na křižovatce pěšin čirou náhodou potkáváme další dva známé páníčky a jejich pejsky. Airuška samozřejmě nechybí. Páníčci si berou roušky a my – hafani, vmžiku rozbíháme tryskohoničku kolem nich. Zatímco si bezprostředně a bezstarostně báječně užíváme, postávají páníčci v rozestupu, vzdáleni asi tak na dva velké psy od sebe. Víceméně mlčky. Proč se nemohou k sobě přiblížit a proč tak málo spolu mluví? Líbí se jim vůbec naše počínání? Co se přihodilo, že zažívám tu prapodivnou ZMĚNU? vyvstávají v mysli otázky, když pádím kolem. Mám chuť vyštěknout: „No tak, páníčkové, radujte se s námi!“ Jestli skutečně jásají, není pod rouškou vidět. Chvíle hravého běhání končí několika pamlsky za podání pacičky na rozloučenou.
   Po odchodu páníčků a jejich svěřenců panička – babička okamžitě odkrývá tvář a usmívá se. „To byla pěkná podívaná, Johnnei!“ svěřuje se a hladí mě. Tak přece! Má radost! Je na ní vidět, že s námi veselé dovádění prožívala! Rouška – nerouška – teď už vím, že nám nikdo a nic RADOSTNÉ VENČENÍ – snad nikdy – nepokazí. Ať se tu děje jakákoliv PŘEKVAPIVÁ ZMĚNA!
 



Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2021 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.234 s