Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je neděle 28.2.2021, svátek má Lumír 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 504
Registrovaní čtenáři: 513
Publikovaných článků: 13022
Komentářů: 11215


Měření



RADOSTNÉ VENČENÍ - 7. část: Venčení méně radostné

20.01.2021   Eva De Filippová   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Dlouho jsem se rozmýšlel, jestli mám vyprávět také o venčení méně radostném. Nakonec jsem si usmyslel, že to udělám. Kdo má rád jen veselé příběhy, nemusí dál číst.

      Jednou na podzim mě panička – babička chtěla spřátelit s kníračem Donem, pejskem její známé. Měli jsme jít všichni spolu na procházku po lukách. Hafánka jsem zahlédl, když ho jeho panička pouštěla z vodítka, domnívajíc se, že jsem fenka. Doneček nám běžel naproti. Ty si troufáš takhle zblízka ohrožovat moji paničku? rozčílil jsem se. No počkej, já ti dám! Haf, ňaf! vypěnil jsem a kousl ho. Pejsek žalostně zakňučel. „Cos to vyvedl, Johnnei?“ vykřikla panička. Napřáhla vodítko s úmyslem mně našvihat. Zůstalo však jen u láteření, ale i tak mi z toho bylo smutno. Na procházku jsme přece jen šli. Pochopil jsem, že pejsek k nám  patří a už jsem si ho nevšímal. Ten den nebylo venčení pro paničku ani trochu radostné. Večer volala mému páníčkovi a žalovala na mě. „Vždyť jsem ti, mami, říkal, že ho pokousal pes, když byl štěně, a že se musí od psů držet dál,“ argumentoval páníček. Druhý den koupila panička pro Dona různé dobrůtky jako malé odškodné a došli jsme za ním „vyžehlit“ můj prohřešek.
   Pár dní nato jsme se vydali s paničkou za Airuškou. „Promiňte, přijedu o půl hodiny později,“ omlouval se  v mobilu páníček mé kamarádky. „Pojď, Johnnei, projdeme se ještě kousek do lesa,“ navrhla panička. Po chvilce jsme zastavili s tím, že se vrátíme jinou cestou. To je zrada! Máme přece jít za Airuškou, ale copak babička zapomněla na svůj slib? Nebo neví, kudy má jít? zapochyboval jsem, otočil se a mašíroval zpátky. Ať mě teď následuje ona, já jí k Airušce dovedu, zauvažoval jsem. „Johnnei, pojď sem, ke mně!“ ozvalo se volání. Zůstal jsem stát. Snad přece jen půjde za mnou, řekl jsem si. Panička ale trvala na svém. Přiblížil jsem se tedy, a když chtěla pokračovat v cestě, nehnul jsem se z místa. „Tak ty nebudeš poslouchat, jó? Pěkně si umíš postavit hlavu! Nejradši bych s tebou za Airou nešla!“ hubovala. „To je poprvé a naposled, cos tohle udělal!“ dodala nazlobeně. Nechápal jsem to, vždyť jsem to myslel dobře!  K Airušce jsme přesto potom šli, ale venčení už nebylo pro mě kvůli nahněvané paničce tak radostné.
   Nastala zima. Do horského městečka jezdím poslední dobou častěji, protože páníček musí v práci v Praze zaskakovat za nemocné lidi a měl by na mě málo času. Některé dny je tak nevlídno, že bys ani borderkolii nevyhnal. Mlha kam se podíváš, venčení krátké – jen rychlá čůranda, kakanda, trocha počichání a jde se domů. To mě většinou bere ven páníček číslo 2, vlastně děda. O něm jsem si zprvu myslel, že se na mě stále zlobí. Po čase jsem zjistil, že tomu tak není. Zvykl jsem si na jeho hlasitější a zdánlivě nazlobený projev a více k němu přilnul. Však on to také vycítil, když už jsem ho přicházel radostně přivítat, tak, jako vítám paničku. Teď už mě víc hladívá a mazlí se se mnou, vlídněji promlouvaje. Dokonce mě chválí za to, jak mi psí hodiny vždy v půl desáté večer zavelí stát u dveří na chodbě. Jako bych hlásil: jsem připraven, dědo! Jde se ven!
   Při procházkách za pěkného počasí procházíme známá místa. Všechno je trochu jiné. Místo v zelené trávě se občas radostně povaluji a mrskám sebou v listí nebo v poprašku sněhu. Tráva však byla o něco příjemnější. Rybník na kraji městečka je už zase napuštěný. Křišťálově průzračná voda láká k vykoupání. „Kdepak, Johnnei, na to zapomeň, je zima,“ připomíná panička – babička, když mě to táhne blíž. „A bůhví, jestli v létě do takové čisté vody budou smět pejskové,“ zvažuje. Velkou radost z té řeči tedy nemám.
   S Airuškou se setkáváme méněkrát, většinou jen na krátké proběhnutí a poškádlení se u nich na dvoře nebo na kraji lesa. Nicméně jsem rád, že ji vidím aspoň chvilku.
   „Johnnei, netahej tak! Jdi pomalu, slyšíš?“ napomínají mě často panička – babička s dědou. Nebo jindy zas: „Vstaň, nečíhej na pejska, vyskoč, nech ho na pokoji!“ Tak je tomu hnedle při každém venčení. Nevím, co pořád mají, já přece jednám přirozeně, tak jak mi psí chování káže. „Škoda, že je ten cvičák pořád zavřený, jinak bys tam už juchal, kamaráde,“ slýchávám také.
    Z venku domů přicházívám sice hodně vyběhaný, vydováděný, ale z hubování kapku rozladěný. Rodiče páníčka se obvykle vracejí vyčerpaní z tahání a věčného ukázňování. A tak se venčení pomalu stává pro nás  méně radostné. Jestli se to změní, je zatím ve hvězdách. Pokud ano, vězte, že vám o tom určitě povím.

 



Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2021 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.0557 s