Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je sobota 15.5.2021, svátek má Žofie 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 506
Registrovaní čtenáři: 515
Publikovaných článků: 13071
Komentářů: 11245


Měření



Prach, který se snáší ze snů

07.04.2021   Veronika Švarcová   Literatura   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

První světová válka, kapitola lidského bytí, která přeskládala svět kámen po kameni. Nekonečný seznam osudů, lásek, ztrát, zoufalství i naděje. 
Knih na toto téma vzniklo nespočet. Od velkých melodramat po soukromé příběhy.
Do této nekonečné řady se staví i kniha oblíbeného autora Louise De Berniéres s názvem Prach, který se snáší ze snů.

 

Rosie McCoshová žije svůj krásný život v poklidné Anglii. Počátek století, královna Viktorie již patří mezi vzpomínky a s ní i velikost britského impéria. Společně se svoji rodinou, svými třemi sestrami a rodiči, patří mezi tzv. "smetánku". Tradiční čaje o páté, zahradní slavnosti a dětský svět plný přátel, radost i beztarostnost vyplňuje každý den. Vše má svá neměnná pravidla. 

Přes vše krásné přichází první světová válka. Pro mnoho lidí etapa, která bude jistě nepříjmná, vždyť slavná Anglie válčí ve světě neustále, ale etapa, co brzy skončí. Mladí muži se zbraní v ruce za velikost své rodné země, mladé ženy trpělivě vyhlížející návrat blízkých sloužící ve státní správě, v nemocnicích, to vše přijde a jistě zmizí s dalším rokem.  
Rodina McCoshových vzhledem k tomu, že má čtyři dcery, nepřichází sice o nikoho přímo v bojích, ale i tak ji válečné události citelně poznamenávají.
Tak odchází se zbraní i Ash, snoubenec Rosie, jeho bratři, všichni kamarádi z dětství. Postupně odcházejí i Rosie plány na budoucnost, veškeré sny.

 Znovu se posadila na sedačku u okna a zadívala se na svoje ruce. "Asi bych ti měla dodávat odvahu", hlesla. Poklekl jsem a sevřel její ruce ve svých. " Moje znejmilejší, takové dobrodružství se mi už nikdy nenaskytne. Jak bych si ho mohl nechat ujít? Myslíš, že bych mohl celý zbytek života prožít s vědomím, že jsem nepřispěl svou troškou? Že jsem nedbal toho volání? "
"Vzpomínáš, co řekl sir John French? Podle něj bude do Vánoc po všem. Jenže nebude. Skopčáci mají Belgii. Mohl bys být pryč celé měsíce."


Mandolínu kapitána Corelliho zřejmě zná každý druhý čtenář. Kdo nečetl, možná viděl film. Kdo neviděl, ani nečetl, jistě alespoň tuší, že takový příběh vznikl. Louise De Berniéres stvořil silný příběh o lásce, odpuštění, který chytil za srdce mnoho čtenářů (diváků).
Mnohem mladší román od stejného autora Prach, který se snáší ze snů přináší opět téma války. Těžko říci, zda z jiného pohledu. Nikdy jsem neuměla rozlišovat, zda tak silné epochy jsou plné pohledů nebo jde o jednu výpověď, která se jen liší jmény a místem. 

Když si uvědomíme, jak velká síla utrpení a beznaděje procházela v této době zasaženými státy, hýbala emocemi, zasahovala, tak snadno se vám všechny příběhy zploští na jednu jedinou linku, výkřik, výpověď.
Pouze John není Johnem, ale Petrem, Heinzem, Leopoldem, Louisem.
To jediné, co na knihách tohoto tématu lze hodnotit, je kvalita jazyka, vyprávění, přenos tak silného sdělení a v našem případě i překladu.

Pořád jsme se nezotavili a poslali nás zpátky do Kemmelu ve slejváku, s nákladem lopat/proviantu/drátu/zásob do zákopu. Chlap vepředu utrpěl čistý průstřel kolene, šel k zemi, jako kdyby ho porazili sekerou. To by mě zajímalo, jaká byla pravděpodobnost takového náhodného zásahu v černočerné tmě.
Závidím nosičům raněných, ti mají šanci se vrátit. Říkáme, že kulka, která tě dostane, nese tvoje číslo, že tě dostane tak jako tak. Nemá cenu se krčit, protože člověk může uhnout kulce přímo do cesty.


Louise De Berniéres v této knize zvládl prvotřídně hloubku vyprávění. Pro méně trpělivé jedince bude kniha představovat výzvu. Přesto považuji za důležité způsob pozvolného a pomalého vyprávění u takových témat.
O to větší nároky se kladou na kvalitu autorova zacházení s jazykem. Pokud vyprávíte o duchu společnosti v tak těžké době, je zapotřebí rozvíjet více linek, postupně čtenáře zásobovat jmény, náladami, pochybnostmi, všemi tak podstatnými detaily.
Samozřejmě, namítnete, že stačí jet rovnou linku a vše ostatní jen přihazovat. Děj tak plyne mnohem rychleji a má větší spád. Jenže to je stejné, jako byste si tahali z pytlíku jen jednu příchuť bonbonů a tvrdili, že vlastně víte, jak chutná celé balení.
Když chcete vystihnout stav společnosti za války, je zapotřebí od počátku rozvíjet celou skupinu takových postav. Ty všechny vám přinášejí různé "příchutě", reagují na sebe, ztrácejí se, objevují. Když budete sledovat pouze jednu, či dvě, neustále budete sledovat "pouze" přes jeden pár očí co se děje kolem. Tím se ztrácí celá objektivita sledování.

A tak nás autor hned v úvodu seznamuje s jednou rodinou, druhou, všemi příbuznými, služebnictvem a jedním psem. Náročné na paměť, přesto si na tento styl postupně zvyknete. Bohužel i díky válce se vám postavy postupně protřídí. 

Z mé strany mohu knihu jen doporučit. Já osobně ji nečetla na jeden nádech. Postupně jsem se prokousávala. Přece jen patřím k méně trpělivým jedincům, ale obdivovala jsem tu jemnost vyprávění, komplexnost, poctivě odvedenou práci. Líbí se mi i ty nároky na čtenáře. Neletíte dál jak při čtení prostoduše napsaných příběhů, ale proplétáte se pomalu, ale o to s větším procítěním.
 
Jednoho rána jsem měl hezký výhled na zničený zámeček a mrtvého Němce, který byl nafouklý jako pozorovací balón, ale byli jsme tam jen do večera.
V noci pak cestou zpátky dva z nás zasáhly nahodilé rány, které nebyly určené někomu konkrétnímu. Díky Bohu ani jeden není mrtvý. Jen zranění, které si žádá léčení v Anglii.

Na svatého Valentýna zpátky u předprsně. Když jsem tam myslel na Rosie, nařídil jeden vyšší důstojník pět rychlých výstřelů za úsvitu. Chtěl jen otrávit Frice, protože to hovělo jeho momentálnímu rozpoložení. Nebylo na co střílet.
V reakci na to spustili skopčáci baráž tříštivých granátů a šrapnelů a my si s hrůzou v srdcích uvědomili, že naše veselá rošťárna bude mít totálně nepřiměřené následky. Sledovali jsme, jak první dělostřelecké granáty dopadají nějakých padesát metrů od nás a pak se plíživě blíží k nám.
Bezpochyby měli prvotřídního pozorovatele. Nakonec vybuchl šrapnel přímo nad námi a jednu dvě vteřiny jsem si uvědomoval jen pronikavé zvonění v hlavě.

Prach, který se snáší ze snů
Louise De Berniéres
Plus, 2018

 


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2021 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.1396 s