Když na Zlatých glóbech v roce 2019 otevírali obálku se jménem nejlepšího hlavního herce v dramatickém seriálu, krve by se v hostech přítomných v sále kalifornského hotelu Beverly Hilton nedořezal. Richard Madden, proslavený rolí Krále Severu Roba Starka z legendární Hry o trůny, s vítězstvím skutečně nepočítal. Nikoliv tak fanoušci anebo v podstatě kdokoliv, kdo Bodyguarda viděl.  Ve strhující šestidílné minisérii, tento, z mého pohledu nejschopnější herec současnosti, podal dost možná svůj životní výkon.

V roli seržanta Davida Budda, traumatizovaného válečného veterána z Afghánistánu, který dostává za úkol ochraňovat novodobou železnou lady – britskou ministryni vnitra (Keeley Hawesová), Madden s přehledem zúročil všechno, co se za dvacet let v herecké branži naučil. Ačkoliv sám otevřeně přiznává, že informací o posttraumatickém syndromu, kterým jeho postava trpí, měl jen poskrovnu, protože ti, jichž se to týká, mají problém o těchto věcech hovořit, herec od začátku věděl, že nechce opakovat ohrané „šokové“ momenty s flashbacky, jež byly v minulosti k vidění u podobně poznamenaných postav v jiných filmech či seriálech. Výsledkem Maddenova snažení je tak strhující postava uzavřeného, značně rozpolceného muže, který kvůli okolnostem, které nikterak nezavinil, svádí lítý boj hned na několika frontách. Zatímco ten vnitřní čteme ze hry mimiky v jeho obličeji, zrychleného dechu ve vypjatých situacích či z unavených očí člověka nezřídka koketujícího se sebevraždou, ten vnější se projevuje neodkladnou akcí, bystrým rozumem a opakovaným překonáváním sebe sama, když to situace nezbytně vyžaduje. A o tom, že v Bodyguardovi o takové momenty není nouze, o tom vůbec nepochybujte. 



Jak z předchozích řádků vyplívá, Bodyguard, názvem evokující slavný „doják“ ze zlatých devadesátek s Kevinem Costnerem a Whitney Houston, nemá s tímto nestárnoucím hitem cokoliv – tedy kromě názvu – společného. Namísto klišoidní love story (ačkoliv na romantiku také dojde!) tady máme co dočinění s výtečným politickým thrillerem, disponujícím opravdu podařeným scénářem s neotřelými dějovými zvraty, plným exkluzivních hereckých výkonů, výtečně ladících s hereckým koncertem ústřední herecké dvojice Madden-Hawesová. 

Scénář Jeda Mercuria si s divákem pohrává doslova jako kočka s myší a jeho domýšlivost pokaždé zavčas přidusí s neomylností packy líté šelmy. Počínaje dramatickou scénou ve vlaku, kterou si pravděpodobně dáte ještě několikrát, nebude snadné čekat týden na další dvě epizody, ale věřte, že tohle čekání se opravdu vyplatí. Jestliže jiné seriály s přibývajícími díly ztrácí dech, Bodyguard si to „nejlepší“ nechává až nakonec. 

Jakkoliv bych ráda prozradila o ději seriálu víc, volím raději opatrné našlapování okolo, protože cokoliv, co se o téhle sérii dozvíte v nepravou chvíli, vám zkazí opravdu perfektní podívanou, která tu velmi dlouho nebyla. Po jejím shlédnutí snad dáte mým předešlým řádkům zapravdu, stejně jako všem superlativům, jejichž nadměrné množství v tomto článku si jejich autorka plně uvědomuje. Jenže, někdy je chvála namístě, tak proč toho nevyužít.

PS: Díky bouřlivým kladným ohlasům, který tato minisérie v Británii a Americe sklidila, se před začátkem pandemie hovořilo o 2. sérii. Jakkoliv Bodyguarda řadím k mým nejoblíbenějším seriálům, méně je někdy více. Příběh je totiž uzavřený, a tak dost možná covid sám vyřeší dilema, jestli znovu pokoušet štěstěnu anebo…anebo ne.

PPS: Těm z vás, kteří vládnete angličtinou, doporučuji PO SHLÉDNUTÍ série ještě komediálně pojatou epizodu Bodyguarda, natočenou ku příležitosti charitativního Red Nose Day. Naleznete na Youtube.


foto: archiv ČT, bbc.co.uk