Kdysi prý hodně mladých lidí jezdilo na takzvané "čundry". V podstatě šlo o tramping - spalo se buď na chatě někoho z účastníků, večer se sedělo u ohně, hrálo se na kytary,a zpívalo se, a konzumovaly se opečené buřty s chlebem, zapíjené převážně pivem. Ale spousta mladých lidí spala venku jen tak "pod širákem" - ostatní bylo stejné. U ohňů se zpívaly oblíbené písně, a "Slaboch Ben" byla jedna z nich. O chlapíkovi, který byl v partě ostatních považován za slabocha, protože neuměl střílet, hodil se jen k jízdám pro zásoby, a zbraň by mu nebyla stejně nic platná. V táboře si z něho jeho kámoši dělali legraci, a pistoli mu dávali nenabitou ..... a byli by se smáli ještě dlouhou chvíli, kdyby nebyl tábor náhle přepaden, bandou, kterou vedl jednooký Billy, od něhož byl mnohý zastřelen.....
        Na pět kamarádů deset koltů míří, každý už se se životem rozžehnal, když tu v pravou chvíli,.rozlehl se výkřik: " Kdo se nevzdá, nebude žít dál!"  Deset koltů rázem změnilo své cíle, na místo, kde stál beze zbraně slaboch Ben.....
        Banda jednookého Billy byla pobita, ...a ještě  jako šestý, s nenabitou zbraní, pro své druhy padl slaboch Ben.....
          Píseň na svou dobu fakt dojemná, i když tenkrát se hodně četly rodokapsy, tedy jakýsi knižní western, a tam se zabíjelo fest. Často jsem o tom přemýšlela s tím, že dnes už by takové hrdinství sotva přicházelo v úvahu - možná tak v nějakém filmu. A pak jednou jsem se s "Benem" setkala doopravdy.
          Bylo to v našem paneláku na sídlišti,  kde jsou domy jeden jako druhý. Proti vchodu výtah, a vedle je mříž ke schodům do sklepních prostor. Sousedé v panelákových bytech se navzájem sotva znají, nebo jen tak "od vidění" když chodí do stejného obchoďáku nakupovat, venčit psy, a vynášet odpadky. Zhruba víme, jaké kdo má auto, a které děti komu patří. A tenkrát v našem paneláku nefungoval výtah. Bylo to zrovna v době, kdy se údajně kolem potuloval nějaký násilník, dokonce se o několika přepadeních  psalo na internetu s tím, že je útočník ozbrojený nožem.
           Ten večer jsem před domem hledala v kabelce klíče, našla jsem je, nevšimla jsem si, že blízko mně někdo stojí, a při odemykání dveří do mně vrazil nějaký vysoký chlap, zatlačil mě dovnitř, a hned mně natlačil na mřížku ke sklepním prostorům, která se naštěstí neotevřela, protože zevnitř byla zajištěna závlačkou. Tam jsem se přitiskla a hned jsem začala křičet, i když mně mlátil přes obličej, řval na mně, abych držela hubu, a mluvil oplzle a sprostě. Bránila jsem se, co to šlo, a pořád jsem hlasitě křičela. Bylo to v době, kdy už většinou všichni byli doma, slyšela jsem zvuky puštěných televizorů, a například  moji sousedé z přízemí jsou oba mladí, silní, a jeden má dokonce doma psa. Jistě mě uslyší a alespoň vyjdou na chodbu, podívat se, co se děje. Ale nestalo se nic. Ten mizera za mnou mě kopal do nohou, a snažil se mě odtrhnout od mříže, které jsem se držela jako klíště.
            Bylo to strašné, ztrácela jsem sílu. Za chvíli mně od mříže odtlačí, hodí ke sklepům - a co bude dál?
Nikdy nezapomenu na jeho hnusný ksicht. Prosila jsem, aby mě nechal být, že jsem máma od dětí, ale  bylo to zbytečné - jenom řekl: "No a co?" 
 Asi  v nejzoufalejším okamžiku  se za námi ozval hodně silně mužský hlas.
             "Co se to tam děje? Kdo to tam řve na celý dům?  Už jsem zavolal policii - za chvíli tady budou!"
Násilník rychle utekl.
              Byla jsem pořád v šoku, potrhané oblečení, z nosu mi tekla krev.
              Zvedla jsem hlavu a uviděla jsem asi tak čtyřicátníka, o němž vím, že bydlí ve druhém patře, a po úrazu už asi čtyři měsíce chodí s pomocí francouzských holí. Náhodou prý otevřel dveře na chodbu, a zaslechl zdola křik. Chvíli mu trvalo, než  překonal schody dolů, když výtah nejede. Zeptal se, jestli mi může nějak pomoci - ale zatím jsem se vzpamatovala. Poděkovala jsem s tím, že už si pomohu sama. 
              Ještě mi vysvětlil, že policii nevolal, protože křik zaslechl na chodbě, a než by si došel pro mobil v pokoji, vytočil policii a vysvětlil, o co jde,  mohlo by být pozdě - rozhodl se proto zakročit hned.
               Tak to je super! Asi přišel akorát - než by mně ten mizera shodil dolů.
               "Ale ... jak byste mi mohl pomoci, i kdybyste se dostal až dolů?" Dívala jsem se na francouzské hole, a ví se o něm, že opravdu ještě špatně chodí.
               "No - asi bych nepomohl přímo, ale alespoň jsem ho vystrašil" díval se smutně, a já jsem se cítila trapně. Bydlím v domě plném zdravých zbabělců, i když chápu, že dnes je lepší se do ničeho neplést., a nebýt jeho, bůh ví, jestli bych ještě byla naživu.
                "Moc vám děkuji," řekla jsem, "a co bych pro vás mohla udělat já? Třeba vás pozvat na kávu nebo čaj a něco dobrého?"
                 Přikývl, že by to bylo prima. Bude se těšit, až mu to někdy časově vyjde. Dá mi vědět. Ale já vím, že stejně nepřijde, mezi lidi teď nechodí, stydí se za své francouzské hole. Slaboch Ben.