Tvůrčí psaní - SlovotvorbaSetkáníSlunce na beseděKdyž ne do března...Lípa v násPodstata nelidskosti
HELIMADOE – TV tip – Co skrývá podivný název?Zimní hrob – nedaleká budoucnost není příznivá pro nikohoPoslední naděje pro legendárního tvoraZačala se natáčet Zlatovláska, i tentokrát s Petrem ŠtěpánkemTady Havel, slyšíte mě?Jen jeden svět: Kdo je vrah?Festival Mezinárodní týdny tance a mladé talentyBirgusovy kontrastySestry a stíny minulostiSurfování, rafting nebo kayak cross v centru PrahyKopíruje naše zahrada naši duši?Zkroťte divokou šelmičku s láskou a trpělivostí
Jen krákot havranů se vznáší nad ruinami, zdivo je zbořené a dřevo na popel. Bard se nám snažil říct, ať nejsme nikdy sami. Bard, opět uvězněn, svou tklivou píseň pěl. Až slzy tekly mu, když vyřkl svoje slova, a jeho plnovous byl smutkem rozechvěn. Kam půjde, chápal již. I že se těžko schová. Tak rád by ještě hrál – tak rád by z těsných stěn. Vždy věděl trochu víc – a to se nepromíjí. Jde zemí spálenou – v něm oheň hoří dál. Múzy spí v okovech, když zbabělci jsou v říji, a kdy ryk přehluší, co mudrc povídal. V něm ještě plane žár – když jiní zhasínali, v bezduchých nástrojích se neprojeví cit. Svět spíše vojska chce – a prázdné kardinály, to jenom básníků je na něm deficit. Čím více toho znal, tím trpěl víc. Však tiše. Přesto se usmíval, když pro něj přišli si. „Mě chrání znalost má – to nechcete však slyšet, tam totiž nazí jste i s těmi kyrysy.“ Jen krákot havranů se vznáší nad mršinou. Bard hledí do dálky – na jednu ze všech cest. Své dráby popíchl, že se prý příliš šinou: On v sobě jasno měl, co že chce nepřenést. http://www.muamarek.cz/files/mp3/pocta-villonovi.mp3 |
Copyright © 2001 -
2024 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.