Nemoc aneb Moderní ženy Elfriede Jelinek
27.01.2005
Jana Rubešová
Divadlo
Na sobotní (22.1.2005) premiéru hry Elfriede Jelinek (*1946) Nemoc aneb Moderní ženy jsem se velmi těšila. Neměla jsem nikterak jasnou představu, co mě čeká. O této rakouské spisovatelce jsem se dozvěděla pouze v souvislosti s faktem, že obdržela Nobelovu cenu za literaturu (2004), ale neznala jsem do té doby její tvorbu.
K pochopení jejích děl je myslím klíčové znát i několik faktů z autorčina života. Matka by si bývala přála, aby se kariéra její dcery naplnila v říši hudby (Jelinek studovala hru na varhany a flétnu i skladbu), ale Elfriede začala v šedesátých letech studovat dějiny umění a divadlo. Její otec (Žid, ale vyhnul se díky své práci hromadnému vyhlazování za války) byl psychicky nemocen a na psychiatrické klinice také zemřel (1969). Samotná Elfriede přerušila kvůli depresi a duševnímu rozpoložení studium. Z této doby také pramení její znechucení nad sterilní masovou zábavou plnou prázdných frází a přetvářky. Vždy uměla skvěle pracovat se zvukomalbou své mateřštiny díky svému hudebnímu nadání a vzdělání a toho také využívá ve svých dílech. Volí notoricky používaná vyjádření, ale v kontextech a zabarveních, která dávají volný průchod všem jinotajům a ironii až hrubé kritice. Zaměřuje se především na problémy patriarchálního modelu společnosti a na extrémní rakouské pojetí morálky a poslušnosti, které vytváří vhodnou půdu pro vznik hnutí, jako byl nacismus. Diktát a vštěpování jednotných celonárodních myšlenek a názorů je pro ni nepřijatelné a ostře je odsuzuje. Ale dokonce její poslední obava, že ačkoliv ve své zemi byla a je považována za opoziční a provokující spisovatelku, bude získání Nobelovy ceny zneužito k vylepšení rakouského národního obrazu dokonalé společnosti, se bohužel naplnila.
Hra Nemoc aneb Moderní ženy spojuje kritiku obou hlavních problémů. V první fázi představuje dva úspěšné, skvělé, pracovité, poslušné a dokonale průměrné muže a jejich poslušné, pracovité, oddané a poddajné ženy. Dokonalá rodina a dokonalá společnost. Zdravý, úspěšný muž, kterému zdravá žena plodí mnoho zdravých dětí. Z ironického tónu se rychle přehoupneme do druhé fáze, kdy je žena, která zemře při porodu šestého dítěte stržena do prostoru mezi životem a smrtí. Stává se upírkou, což je vyjádření protipólu k jejímu dosavadnímu životu, kdy byla vysávána manželem a dětmi a nyní se ocitá na opačné straně a jedině zde se může realizovat a projevit jako samostatný subjekt a ne jako přívěsek k muži. Zatímco muž je tímto rozrušen a mění se v nacistického, vzteklého a destruktivního tvora, který ovšem poslouchá na povel jako pes svého pána, žena je v euforii ze seberealizace, je svůdná, erotická, filosofuje a básní a dává rozvinout svým talentům. Oba tyto světy jsou ovšem neslučitelné, což je jasně vyjádřeno propastí mezi prostorem živých (mužů) a nemrtvých (žen).
Hra má velmi propracovanou strukturu jednotlivých monologů, které se pravidelně střídají mezi jednotlivými postavami, takže tvoří souvislou dějovou linku. Je velmi dynamická a mnohými apely směrovanými přímo do publika vtahuje každého do problematiky a nutí diváky k uvědomění si faktu, že i oni jsou součástí kritizovaného modelu. Často jsou použita i poměrně silná slova, ale vždy v dalším kontextu, takže nepůsobí vulgárně, ale spíše ostře kriticky až cynicky.
Ač jsem příznivcem spíše klasických žánrů, mohu tuto autorku i hru pouze velmi doporučit vzhledem k nadčasovosti kritizovaných témat a především díky mistrnému slovnímu zpracování a inteligentní nadsázce.
Mistrovství je třeba také přiznat překladatelce, kterou je Zuzana Augustová a hercům Činoherního studia z Ústí nad Labem, kteří předvedli naprosto vyčerpávající slovní i fyzické výkony. Hru režírovala Viktorie Čermáková a v titulních rolích se zaskvěli Stanislav Majer, Marek Matějka, Klára Raková a Irena Kristeková.