Dvanáct knih během 12 let - tomu říkám skutečná literární štafeta, v níž si vede neobvykle úspěšně, takže téměř pokaždé vystoupá na pomyslné stupně vítězů - pokud bychom měřili jeho dílo pouze měřítkem prodejnosti. Viewegh však talent skutečně má. Dokáže psát s obdivuhodnou lehkostí, méně obdivuhodným smyslem pro humor a zároveň si vždy dokázal vybrat téma, kterým své méně výkonné kritiky překvapil. Zkrátka stálá literární erekce je opravdu dar a tak se ve jménu testosteronu pulty knihkupectví zaplňují jeho dalšími parádičkami. Nechci se zbytečně vydávat na další křížovou výpravu v tažení proti tomuto arcikacíři a hanobiteli beletrie. Spíš mu hodlám poděkovat, že v časech, kdy většina lidí čte stěží večerní program televize, dokázal ke čtení přitáhnout své věrné publikum. Vždyť tzv. alternativa či umělecká beletrie může být stejně nablblá a podbízivá jako pornografie, pouze s tím rozdílem, že je určena intelektuálům. To, že si na titulek své nové knihy vybral jméno Václava Klause byla trefa. Vždyť komu by po letech politických taškařic a vzájemného osočování nebylo zle při pohledu na politické hermafrodity, jimž se nepříčí halasně deklarovat svoji levicovou orientaci provádějíce pravicovou politiku. A za to, že je Václav skvělý terč, vděčí nejen své aroganci, která ovšem může být i sympatická, zvláště přihlédneme-li k jeho nesporným politickým kvalitám, neboť dokázal ustát téměř jistý pád ODS rozkládají se v důsledku svého neprůhledného sponzoringu a přátelství s mnoha podnikatelskými zlatokopy, kteří si na náš společný účet zahráli ruletu s naším osudem. Pod jeho vedením se znovu vzchopila a jako bájný Fénix znovu povstala z popela - poplivaná, zneuctěná a se spoustou jizev, které jí zasadila nově vzniklá a v současnosti poněkud politicky nevýrazná Unie svobody (dnes mírně nesvobodná díky koaličnímu sňatku z rozumu). O tom, jak se v našich zemích v porodních bolestech císařským řezem rodila demokracie, o Kvidově a Pacově (bratr) úloze v tom všem, o narůstání Kvidových literárních ambic a vzájemné odcizenosti s Jaruškou (manželka), rozpadu jejich manželství a důsledcích tohoto kroku pro zbytek rodiny, o stránkách z Aniččina deníku (nebohá dcerka ironizující rodiče) a všem tom nedávném, co ovlivňovalo jeho i náš společný život, je tato kniha. A já prosím, ať Bůh všemohoucí posoudí, zda má smysl číst ji, nebo si raději nechat větrem rozcuchat neposedné vlasy, když se vykloním z okna jedoucího vlaku, který míří do Tramtárie. Zároveň pevně věřím, že se brzy dočkáme i filmové verze, protože dobrých scénářů je prý málo.