A naporcoval do Hadího klubka poctivě od každého kousek - nějaké to násilíčko, záhadu a trochu erotiky. Dokonce bych Langa podezřívala, že se při psaní díval často na televizní seriály, ale to bych vytvářela neopodstatněné domněnky.

Hlavní tři aktéry navíc rafinovaně zavřel do jednoho bytu, kam umístil terárium s nebezpečnými plazy a drámo bylo dokonáno. Plaz uprchl, dva muži, ctitelé majitelky bytu, se probudili s těžkou ranní kocovinou a proto mohli celé dvě hodiny nerušeně diskutovat o tom, kdo vlastně jsou, jak se v bytě ocitli a co se včerejšího večera vůbec přihodilo. Jeden tvrdí, že pracuje coby agent tajné služby, druhý se zase svěřuje se svými mindráky a jejich osudová žena nosí blonďatou paruku a růžové papučky. Pak se na scéně objeví ještě ke všemu falešný policista. A tak se v tomto koktejlu můžete chvíli smát, chvíli si hryzat nehty hrůzou a pak si je rovnou ukousnout, to když se tajný agent na konci vysvleče, aby národu ukázal své ochablé mužství. A proto nejen „taťkové“ odchází z divadla potěšeni, neboť růžové papučky se svléknou ve sprše, ale i „mamky“, protože mohly shlédnout, jak vypadá mladý a poněkud vychrtlý herec.

Nejen svlékací scéna je zbytečná, ale řada ostatních dialogů, útěků v ději, zmatků způsobených zřejmou honbou za šokováním diváka. Ale divák zůstává nešokován, ale spíše údivem přikován, cože se mu snaží nadějný autor vlastně podsunout. K tomu nervózně sleduje hodinky a ještě v první půli naivně doufá, že druhá půle přinese nějaký smysl.

Ale nepřinese. Tato hra je určena pro diváky milující abstrakci, chaos a dezorientaci. Autor se vysmívá touze po řádu a účelovosti. Prostě dává svým dramatem na frak všem Moliérům, Shakespearům a dalším, které ale na druhou stranu velmi úspěšně režíruje. V tom tkví značný rozpor autora, kdy jinak jistě vyzrálý a znalý umělec schopný dávat představením svých „autorských kolegů“ jasný tvar, ve své vlastní produkci naprosto selhává.

Přesto on sám může říct - já jsem vás na plakátcích upozorňoval, že se jedná o komorní šílenství. A pravdou je, že je lepší prvně upozornit, než poté muset dovysvětlovat.

V Hadím klubku podávají herci ale kupodivu velmi slušné výkony, hlavně bych vyzvedla skvělou Apolenu Veldovou. Sladké a svůdné blondýny musela jako tmavovláska studovat asi poměrně dlouho, jejich obraz vykreslila naprosto dokonale.

Kdybych byla účetní sedící celý den nad čísly, či exaktní vědec, určitě bych hru uvítala jako možný únik ze striktních pravidel, ale takto jsem si bohužel odnesla do svého vnitřního světa ještě větší chaos, který ale ve mně nezanechal žádnou hlubší vzpomínku, nebo pocit. A na to, že divadelní umění je umění dramatické - mělo by v nás vyvolávat emoce, je to dost a zoufale málo.