V Divadle Na zábradlí 24.5. proběhla premiéra prvního představení z cyklu Československé jaro: W. zjistil, že válka je v něm.
Zcela současné problémy se ukazují v realisticky nereálném prostředí. Prostý a přitom složitý a neuchopitelný děj probíhá minimálně ve čtyřech rovinách:

Rovina první - na jevišti
W. navštěvuje svého psychiatra. Může to však být i šarlatán a podvodník. Snad vědec? Chce pacientovi pomoci nebo sleduje jiné cíle a svůj prospěch? Nebo je to ještě jinak?
W. vybavený novým úžasným typem léku, jenž dokáže naplnit prázdnotu jeho duše, se setkává s přítelem ze školy a pijí spolu pivo a zobou léky. A zase je tu ale. Je to přítel, může se na něho spolehnout a důvěřovat mu? Nebo ten člověk má jiné poslání? Sleduje mě? Posléze W. přichází domů. Jeho rodiče, bez emocí, lásky a nějakého projevu žití jako mátohy nebo plži se vlečou životem, spíše přežívají. Co předali synovi? W. mezitím posílil své vědomí léky, zapil je pivem a jeho mrtvolný neživot se proměňuje v čin, v tomto případě zločin.

Rovina druhá – v obrazech
Audiovizuální projekce aktuálně snímá, co se děje za zrcadlem, v myšlenkách a nebo taky nikde. Zrovna tak obraz může být skutečnost. Kde je pravda? Kdo jsem, co jsem udělal? Kde na své mučivé otázky najdu odpověď? A existuje tato odpověď? Existuji vůbec já? Děsivá spirála myšlenek....nelogická...bez odpovědi, W. zmateně tápe.

Rovina třetí – v manipulacích
Můžeme se domnívat, že hra vypovídá, co se děje v mysli blázna, schizofrenika, jak to asi vypadá za zdmi blázince. Nejde ale spíše o zrůdnou manipulaci, o nebezpečí zneužití psychiatrie, o krutosti, s jakou můžeme člověka směrovat do jeho vlastní katastrofy? Je šílené sáhnout do prázdna, nic neuchopit, řítit se dolů. Žít životem někoho jiného, topit a dusit se v nejistotě.

Rovina čtvrtá – ve mně
Nikdy nerozuzlitelná kafkovská spirála se točí jako smyčka lasa v každém z nás. Můžeme v takovém světě plném nástrah žít? Nebo je to jen fikce autora. Každého určitě něco napadne a když nenajde uspokojující odpověď, začne pochybovat. A může se vrátit na jeviště, do nereálné reality...

Velmi náročné představení naštěstí okořeněné černým humorem a prolnuté strhujícím výkonem herců. Rodiče ( Z. Hadrbolcová a J. Ornest ) dokázali sympaticky a s jemným humorem podat nevýraznost, skoro nicotu. Slečna K. (G. Pyšná) naopak jako vichr svým hysterickým výlevem nitra, možná zbytečně obohaceném o vulgarismy, nenechala nikoho na pochybách, že každá reakce vyvolá akci, čin.Ubohý W. (I.Chmela) se doslova a do písmene potácí na hranici života a smrti, činu a zločinu, reality a snu. Hledání pravdy, zda vůbec nějaká existuje, ho natolik vyčerpává, že se zase a zase vrací mimo tento svět. Postava inspektora (L. Hampl) děsí svoji všudypřítomností a hledáním problémů tam, kde vůbec nejsou. Určité asociace s uplynulou dobou v divákovi bezesporu vyvolá.
Scéna i kostýmy promlouvají černobílými tóny a v mlžném oparu naopak naznačují, že nic není černobílé. Ale nemělo by zůstat ani šedé. Hledat barvy v životě je poslání lidské bytosti.

Existence a existencionalita znějí dost podobně, ale jejich význam není týž. Každý je asi rozlišuje a naplňuje podle svého. Divadlo na rozdíl od filmu nemá tolik výrazových prostředků, jak vyjádřit něco nehmatného, co se skrývá hluboko v nitru. Může se vydat toliko cestou popisu nebo náznaku. Režisér J. Pokorný se rozhodl zcela logicky pro druhou variantu. Je to cesta průkopnická, nelehká, pro tradičního konzervativního diváka obtížně stravitelná, ale vůbec ne špatná.
Proč představení nerozšířit o besedu mezi divákem, hercem a přizvaným odborníkem na lidskou duši? Takto komponovaný pořad by umožnil ventilovat nevyslovitelné a v diskusi hledat sebe v sobě samém. Taková skupinová terapie by divadelní představení mohla posunout do ještě niternějšího prožitku.