Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je čtvrtek 11.8.2022, svátek má Zuzana 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 507
Registrovaní čtenáři: 518
Publikovaných článků: 13257
Komentářů: 11310


Měření



Matčina kuráž

20.05.2005   Jindřiška Kodíčková   Divadlo   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

V nenormálním pokřiveném světě, kde vše stojí vzhůru nohama, kde lidský život nic neznamená, dá se mluvit o absurditě?


Voják německé armády, symbol zla a smrti, již několik let nejí maso. Zvířecí. Je to nehumánní. Právě si odskočí z rampy, kde určoval, kdo půjde na smrt hned a kdo se jí dočká trochu později. A přesto vede útlocitný monolog:
„ Nechápu, jak někdo může jíst maso. Zabít tele! Pak ho rozsekat! To je strašné!“


V souvislosti s 60. výročím konce války i divadlo ROKOKO připravilo 13. května 2005 premiéru hry, která se tohoto tématu lehounce dotýká.
Režisér T. Svoboda dle povídky George Taboriho zkomponoval scénické čtení. Syn (Jiří Hána) přivádí svoji matku ( Milenu Steinmasslová) a společně vyprávějí příběh, mrazivě absurdní.

V roce 1944, za jasného slunečného dne se matka jako obvykle vypravuje na návštěvu ke své sestře na partičku rummy. Den probíhá úplně normálně, nic nenasvědčuje, že by se mohlo něco stát. Až do doby, kdy ji na ulici zatknou. V tomto okamžiku začíná řetěz nepochopitelných, strojových absurdit. Snad by stály i za zasmání, kdyby nešlo přímo o život. Paní nacpou do tramvaje číslo 6, ale sám vykonavatel se tam nevejde a tak za ní křičí, aby příští stanici vystoupila a počkala. A zatčená apaticky poslechne. Společně přijedou na shromaždiště, setkává se tam se spoustou známých, ale nyní bezejmenných lidí, s jejich paradoxními starostmi neodpovídajícími vykloubené situaci. Po nástupu do dobytčáků se vlak kodrcá ven z Budapešti a na otázku „proč“ a „kam“ nikdo nehledá odpověď. Matka prožije podivuhodnou „ lásku“, při vyprávění se i dnes červená. V normální době absolutně nemožná věc. Po hodinách jízdy vlak zastaví. K matce se potácí známý a povídá:
„ Paní Tabori, vy tady nemáte co dělat!“
Odpoví tiše: „ Nemám co dělat? My všichni tady nemáme co dělat!“
„ Ale vy máte ochranný pas Červeného kříže.“
Šouravými, bojácnými a nedoufajícími kroky se sune směrem k vojákům, kteří rozhodují o celém transportu. Nejtěžší kroky života, znehybněná strachem, ale co více, pocitem hanby a zrady, že ostatní opouští. Ticho pohledů ostatních odsouzenců na smrt je ohlušující. Svět se zatočí, stav beztíže, volný pád a najednou vyjde slunce.
Paní Tabori sedí ve vlaku směřující zpět k Budapešti. Neuvěřitelně, jako na vlnách, prožije zpáteční cestu. Po desáté hodině večer budí sestru a švagra:
„ Není už pozdě na partičku karet?“
„ Kde jsi byla?“
„ Počkejte, tomu neuvěříte, co Vám budu povídat.“

Dialog matky se synem přerušují zpěváčci z Dětské opery Praha, kteří úryvky z opery Brundibár dokreslují příběh. Jímavá silná opera je nejenom krásná hudebně, velmi melodická a něžná, ale i burcující. Dílo z konce 30. let minulého století, s krutou historií v terezínském židovském ghettu, prozářilo scénu tématem vzájemnosti, pomoci a optimismem vítězství.

Dětskou operu Brundibár napsali hudební skladatel Hans Krása a spisovatel Adolf Hoffmeister v roce 1938. V srpnu 1942 Hans Krása odjel s transportem do Terezína, mnozí jeho spolupracovníci a děti, kteří operu hráli v Praze, ho brzy následovali. Rudolf Freundfeld-Franěk přivezl do ghetta klavírní zápis a začal nacvičovat na půdě Drážďanských kasáren. Do zkoušek neustále zasahovaly transporty. Dětské herce odvezené do koncentračních táborů na východě musely nahrazovat děti z nových transportů. Po více než dvou měsících se 23. září 1943 v Magdeburských kasárnách konala premiéra. Opera Brundibár měla velký úspěch a celkem se do podzimu 1944, kdy z Terezína odjížděly poslední transporty, odehrálo asi 55 repríz, tzn. že se hrálo v průměru jedno představení týdně. Na jaře 1944 se terezínské ghetto chystalo na návštěvu komise Mezinárodního červeného kříže, která měla zhodnotit jeho funkci "vzorového" ghetta, které "vůdce daroval Židům". Brundibár byl vybrán jako představení, které se komisi předvede. Hra se přestěhovala do velké sokolovny mimo ghetto, architekt Zelenka dostal materiál na vylepšení kulis a kostýmů - zkrášlení Brundibára se muselo stihnout přes noc.
Druhý den většina účinkujících nastoupila do transportu do Osvětimi.
Jednoduše koncipované představení založené na sugestivním vyprávění syna, který si teprve teď uvědomuje celý dopad tehdejší události. Matka, pořád otřesená, trochu apatická, na jednu stranu nechce vzpomínat na úděsný okamžik života, na druhou bazíruje na detailech, příběh neovlivňující, ale pro ni obzvláště důležité, neboť poukazují na jedinou normalitu absolutně absurdní spirály onoho dne, spojující ji s realitou. Dodneška vláčí tíživý pocit provinění, že právě ona měla štěstí a přežila. Strach a vina nedovolují smích, svazují ruce i jazyk. Příběh, ve své podstatě hluboce tragický a temný, v okamžicích prosvětlují záblesky naděje, možná vzdáleného pousmání. Díky jemným náznakům inscenace v žádném případe není ponurá a depresívní, z odstupu času se jeví jako velmi černá komedie, které se dokážeme zasmát.

Hra se stává velmi intimní citovou zpovědí, dotýká se pro někoho velmi autentických zážitků. Vybízí k odpuštění, ale nikoli k zapomenutí. Hluboký umělecký i osobnostní zážitek umocňuje procítěný výkon Mileny Steinmaslové, působící dojmem opravdového prožití.

Jak v následující besedě s pamětníky zaznělo, když člověk stojí tváří v tvář smrti, nevidí svítící slunce. Někomu drama umožní další očisťující krůček, v některých obětech jsou zážitky i po více než šedesáti letech tak živé, že představení může mít schopnost je ještě více oživit.
Ovšem pro diváka mladšího scénické podaní hry umožní pochopit i současný Absurdistán, jenž se naneštěstí neustále opakuje.


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2022 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.0253 s