Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je úterý 4.8.2020, svátek má Dominik 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 502
Registrovaní čtenáři: 509
Publikovaných článků: 12919
Komentářů: 11146


Měření



Přízrak duše

19.07.2005   David Šeterle   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

--- Setkání. Obyčejná, dennodenní, strohá setkání. Co když ale to bude setkání jiné, nové, nečekané, kouzelné? ---

Stála před vchodem do obchodu s kožešinami. Sametově černé vlasy se jí leskly na slabě zářícím zimním slunci. Nenápadně široké líce doplňovaly její plné rty. Velké oči hluboko zasazené do důlků jako dvě cedrová semínka v útrobách půdy, jež hodlají vzklíčit a vyrůst v mohutné, vznešené a spanilé stromy. Jemné i hrubé zároveň obočí a jemně opálená pleť. Tělo pevně stavěné a jakoby se zdálo, že všechny části jejího těla jsou dokonale vyvážené. Přes vrstvy jejího oblečení konec konců nebylo její tělo vidět, avšak už jenom výraz jejího obličeje dával tušit neobyčejné tělo, ale i ducha jemu panujícího. Můj zrak právě dokončil takovouto podrobnou prohlídku neobyčejné ženy, jež se jen mé mysli v nejniternějších snech zjevovala, prohlídku pro mě tolik neobvyklou, vždyť přeci nejsem tím mužem, jenž by opačné pohlaví vybíral a soudil zejména a hlavně dle vzhledu. Kam se poděl můj duchovní vhled? A odkud se vzal tento zvířecí pud? Teď to však vím jistě – zvířecí pud pominul –, nyní jako by její tvář přitahovala mé oči (nejenom ty, snad celého mne samotného, celou moji bytost) a nemohl jsem učinit nic či jen pomyslet na něco jiného. Její tvář jakoby prozrazovala rysy jejího ducha, jenž se za léta vybrousil v dokonalý křišťál, tak produchovnělý!

Stála před vchodem do obchodu s kožešinami a já až teď jsem si poprvé uvědomil ten její výraz v obličeji. Pobouření a vzdor, urážku a ublížení, smutek a ponížení. Stále jemný a milý, hodný i přívětivý. Co mohlo takto pošpinit tuto bohyni? Bezděčně se mé nohy rozpohybovaly a zamířily si to přímo k ní, napříč ulicí, nehledě na projíždějící auto, jež naštěstí (a já věřím, že ne náhodně) neprojížděly a já jsem mohl volně projít. Mé myšlenky nestačily zpracovat nově vzniklou situaci a já si připadal jako při jarní bouři, jež vás zastihne uprostřed slunečního květnového dne, když obdivujete krásy přírody, náhle vás pohltí černé mraky a zmáčí až na kost (přesto jakoby to pro vás byl ten nejvoňavější balzám – jarní bouře). Takto jsem se najednou ocitl před zraky planoucími a bouřícími, vznětlivými. Poprvé jsem spatřil její oči, ach jak spanilá krása, pohlédl jsem do její duše, hluboko do nitra mé bohyně. Samet, nic než hebká sametová prostota v jejích očích. Vůně orchidejí jejího těla mne celého pohltila a i její vlasy připomínající hřívu nejhroznějšího z nejpůvabnějších lvů černé Afriky mou tvář pohladily dříve než si je jejich majitelka stačila stáhnout a zarovnat za své ucho. Ono ouško, dokonalého tvaru a… Snad každý kousíček její kůže mohl bych, ba musel bych, opěvovat do skonání světa, avšak náš vzájemný pohled do očí nebyl věčný, přišlo procitnutí a ona náhle stáhla své rubíny a plaše otočivší se odešla neznámo kam. Já ochromen nenadálou příhodou jsem zůstal jako opařený stát, kde jsem byl, a zíral jsem bezduše do dále; rozplynutý v čase i prostoru. Stál jsem před vchodem do obchodu s kožešinami.

---

Jakoby ve snách došel jsem domů. Jak jsem se v následujících dnech dozvěděl, minul jsem několik svých přátel, aniž bych si jich všiml, ačkoliv mne hlučně zdravili. Šel jsem jako hluchý světem hluku a zvuků mechanických strojů šíleného vědce. Šel jsem jako slepý ve světě pestrobarevných květů. Ulehl jsem na svou pohovku (na níž jsem zejména kvůli své práci již neusedl měsíce) a jakoby v kómatu jsem monotónně hleděl na předměty přede mnou, nevnímaje co to je, otáčeje až nepřirozeně pomalu hlavou ze strany na stranu. Jakoby můj duch zůstal někde daleko za mnou, někde ve výšinách či někde uvnitř mne a nechtěl se vrátit zpět mezi hmotné věci. Věčnost vystřídala beznaděj, euforie nejvyššího řádu, vztek, radost, šílenství. Vše v rychlém sledu a já jsem snad registroval jenom božskou slast, jež cloumala mými údy jako člověkem, jímž cloumá záchvat katalepsie. Duchovní orgasmus vytryskl a zaplnil celý pokoj modří, rubíny. Pak přišlo uklidnění a s ním nepříjemný pocit vystřízlivění a já jsem hned věděl, že minimálně po tento den nebudu schopen tvůrčí činnosti, již tolik potřebuji pro moji čerstvě rozepsanou práci. Jakoby v mdlobách a zachvácení vzletných obrazců i vzpomínkách na bohyni jsem se pohroužil do spánku, jenž mne zahltil toliko absurdními sny. Ten den slunce zapadalo obklopené světle fialovými oblaky.

---

Vstal jsem v pět hodin ráno, aniž by mě cokoliv vnějšího probudilo, na minutu přesně a pln sil jako již dlouho ne. Během chvíle jsem provedl své ranní rituály a již jsem seděl u svého drobného notebooku, začal psát a soustředěně, svědomitě prohlížet hromady knih, jež mi toliko sloužily k mé inspiraci. Právě jsem psal studii na vývoj křesťanství v českých zemích, zároveň to byla první práce, u níž jsem si již dovolil uskutečnit můj dlouho plánový sen. Totiž jsem propojil rozbor historický s velice originálním nadhledem a závěry, jež jsem vždy vyvodil, a to vše jsem navíc konfrontoval s dneškem, tedy s dnešní krizí náboženství, s dobou, v níž člověk ztrácí kontakt s jednou (a nejenom s jednom) složkou sama sebe: s náboženskostí, vždyť člověk je Homo religiosus a chce-li být úplný, nemůže tuto část pomíjet, aby… Zcela pohlcen svou prací jak tělesnou, tak i duševní, utekl den, výjimečně slunečné a hřejivé paprsky v něm prozařovaly celou moji místnost. Po celičký den jsem neměl ni nejmenší chuť věnovat se čemukoliv jinému, nepomyslel jsem na nic dalšího, ani jídlem nechtěl jsem se obtěžovat. Vyčerpav své sily, jsem pozdě odpoledne dokončil dnešní díl své práce. Náhle jsem ustrnul ve svém křesle, zahleděl se do slunce, právě zapadajícího, obklopeného růžovou, červenající až rudou září, jež obklopena žlutavou a modrobílou oblohou mne celého pohltila. Stejně tak nečekaně v mé hlavě vyplula vzpomínka na včerejší bohyni. Ach tak rozkošná a vznešená vzpomínka, žena… Rozhodl jsem se jít provětrat své tělo, dodat mu trochu pohybu a snad také přijít na jiné, tvůrčí myšlenky.

---

Hned, jak jsem vyšel z domu, pohladil mou tvář nečekaně ostrý a chladný větříček. Rozhlížím se kolem, poslední paprsky slunce hladí svou přítomností půdu, jež definitivně zbavena sněhu je teď nasáklá vodou a plná odhodlání přijmout jaro v celé své velikosti a zázračnosti přírody. Nikde není ni člověka. Kdo by také v takovém (jak většina lidí si myslí) nevítaném a ponurém počasí, takovém zvláštním podvečeru, vyšel ven? Mně právě takový druh počasí připadá nanejvýš roztomilý a takřka dokonalý, neboť zatímco všichni kolem mě si zoufají a naříkají, já žasnu nad tou vyvážeností a harmonií toho Počasí. Kolikrát jsem již šel po této cestě skrz na skrz promoklý, vyprahlý a vysušený úmorným sluncem, promrzlý či zasněžen a vypadající spíše jako nějaká sněhová koule než člověk; a vždy nadšený a vděčný za takový dar, za tu změnu, za přírodní úkaz… Ten večer byl však vskutku velice poklidný a tichý. Pro mou mysl to zpočátku bylo jako pohlazení, později ale se začaly vynořovat myšlenky, jež mne snad od mých studií na gymnáziu nenavštívily a můžu říci, že neobtěžovaly. Teď však byly tady a já jsem se s nimi mohl naplno vypořádat. S těmi dětskými představami a obavami, jež mne kdysi postrašovaly, jsem se vyrovnal až příliš lehce, avšak vzpomínky a pomyšlení na ne tolik děsivou či neobvyklou věc mne naplňovaly zvláštní nejistotou, takovou, že jsem měl sto chutí zavrhnout své myšlení a vymyslet si cokoliv jiného, jen ne tohle, jen to ne! Můj klid a má rozhodnutí z posledních měsíců však prokázaly svou sílu a já jsem oddaně pozoroval (ano, ano pozoroval jsem je úpěnlivě jako lvice pozoruje gazelu chvíli před tím než po ní skočí) tok mých myšlenek, nevěda co se stane. Vzpomínky na mou minulou lásku, dívku, jíž jsem daroval své srdce, na ni, jíž jsem byl schopen odevzdat sebe celého, cokoliv jen, jen aby byla stále se mnou. Tolik dokonalý vztah se tehdy postupem času proměnil v neutuchající a mnou neprohlídnutou závislost, mně nevědoucího rdousící a ubíjející. Tak jsem nyní po letech pozoroval ony vzpomínky, obrazy, jež vyskakovaly jak luční kobylky na paloučku za děsivé bouře, pozoroval jsem je a přemítal o nich (stačil-li jsem rychlosti oněch obrazů). Po chvíli jsem chápal, ano já jsem pochopil! Dokonale jsem rozmetal jakoukoliv domněnku o mých závislostech, slabostech i o mých poníženích; ano již vím! Poučení, toliko nutné poučení z mého přesto přese všechno milovaného vtahu přichází až nyní. Měsíce, kdy jsem se choval spíše jako zmlácený pes než jako hrdý a náruživý milenec, jsou zúčtovány. Tedy pochopil jsem, že lásku (ten cit, jenž mi mnohdy neuvědoměle nazýváme láskou) jsem hledal tam – u ní, chtěl jsem jí u ní také čerpat a snad ji také navracet - ach jaká chyba! Jaká nevyspělost a hloupost mého počínání! Vždyť nic nemůže vzejít od jinud než ze mne samotného, ani lásku nemůžu čerpat z jiných míst, ano. Opět klid a mír ve mně (a tudíž i v mém okolí), jdu kolem holých větví mohutných dubů, těch mála stromů, jež neztratily svou sílu navzdory jedovatosti vzduchu a půdy, jíž šíří nicotní lidé (či spíše palidé?). Ticho, teplo, sametová tma…

---

Jak neuvěřitelně silně pichlavá myšlenka! Neodbytná a žádostivá… mám pocit, že kdybych se nezačal vracet do svého obydlí, přímo bych zešílel z bohyně, jež nyní zaplavovala celou mou mysl. Ale již ne, příliš si idealizuji obraz dívky, jenž mne včera potkal. Je čas odpočinku. Práce. Ach domove můj, odpočinku… 

---

Příjemné mrholivé ráno mě přivítalo svou vroucí náručí a nepřekvapilo mě naštěstí ničím nepříjemným, věnoval jsem se opět své práci a oproti předešlému dni mé tvůrčí síly vypověděly takřka přesně v poledne, přibližně tak, jak jsem byl zvyklý dříve. Podle zvyku bych zřejmě uspokojil své tělo a nasytil tedy žaludek a pak buď odreagoval mou vyčerpanou mysl procházkou panenskou přírodou či nikdy neutuchajícím kouzlem literatury, avšak něco mne tížilo a uzemňovalo, jako bych měl uvnitř sebe závaží, jež mi nedovolilo hnout se z místa, v hlavě balón, jenž se každou chvíli rozšiřoval a bránil mi přemýšlet, tísnil mne celého. Celý jsem byl sevřený a utlačený jako pára pod hrncem a cítil jsem, že musí něco přijít a až to něco přijde, poklička povolí a pára se rozprostře ve vzduchu, uvolní se, osvobodí se. Opět, jakoby mne někdo neviditelný vedl, jsem odešel ze svého bytu a vydal se směrem do města. Náhle jsem zabočil do čtvrtě, v níž jsem snad byl jednou či dvakrát, ale jinak jsem jí nikdy nechodil, má cesta jí totiž nikdy nevedla a ani mi nepřipadla příliš přívětivá, necítil jsem se v ní dobře. Pomyslný balvan na mém těle se začal drolit v malinkaté kamínky a postupně odpadával. Já jsem tak začal pečlivěji pozorovat své okolí, ano, začal jsem také víc vnímat a myslet. V tom jsem si uvědomil, že ta mně dříve nevlídná ulice mi nyní připadá jakási obyčejná, tichá a klidná, dokonce se mi v ní natolik zalíbilo, že jsem se zastavil a zahleděl se na domy přes ulici – zasnil jsem se a okamžitě se má obrazotvornost rozvinula v překrásný jarní obraz, v němž všude svítilo zářivě bílé slunce, hřály zelenavé listy, pestrobarevné květiny; červené, modré, žluté… V tom se naproti mně otevřely dveře. Byly to takové ty prastaré a masivní dveře, pevné, dřevěné, dávaly znát, že zde stojí desetiletí, zdálo se mi, že snad jsou i starší jak já samotný. (V onom návalu obrazotvornosti jakoby mne ony dveře oslovovaly: „Hej poutníku, opatruj své kroky a pročisti svoji mysl! …“ To ve mně vyvolávalo jakousi bláznivou úctu vůči těmto prastarým dveřím, moudrým a vznešeným.) Ty dveře se otevřely, pomalu, neboť byly určitě velice těžké a muselo být také namáhavé s nimi jakkoliv manipulovat. Z podivně velice tmavé chodby vystoupily dívčí, štíhlé nohy ideálních tvarů; v tom momentě mne také ovanula vůně, nepopsatelná, mísila se v nich vůně podzimních hájů, vůně měsíční krajiny, obklopily mne majestátné stromy elfů, zaplavila chuť božských nektarů, himalájské říčky, tak čisté… Má mysl byla pomalejší než ony nohy. Než jsem se stačil vrátit z mé fantazie, nohy bílé jako čerstvý sníh třpytící se na alpských vrších byly tři metry přede mnou, přecházely ulici, onu hradbu, jež dělila ty skutečné světy mne a té bytosti – bytostí mne povědomé, známé, snad… Nečekaně se zastavily a směřovaly, ano, skutečně směřovaly ke mně. Vzhlédl jsem a ty oči – dva drahokamy se sametově černým jádrem hleděly na mne, svět se zastavil a já byl zmaten a rozhozen jako malý kluk, jenž je přistižen a tuší, že nejednal úplně správně. Snad mne chtěly propálit, možná ne, ale to sálání mne opět probudilo a já se ocitl na té ulici, na kterou jsou původně přišel, uvědomil jsem si, že se jemně opírám o mohutný dub a pomalinku jsem se narovnal, stál jsem na trávníku mezi chodníkem a mezi silnicí – to mé zmatenosti neubralo -, ona strnule stála na silnici a kolem projíždějící auto ji objelo a patrně se ani nepodivilo, ani nepohoršilo, respektovalo totiž tyto dva paralelní světy, jež vzniknuvší tak nečekaně teď probíjí svou energii navzájem od jednoho k druhému. Ano, stála strnule a i tak její strnulost daleko více připomínala strnulost mořské vlny než strnulost černé skály ukryté uprostřed severských lesů. Sekundy či věčnost, nedokázal jsem rozlišovat, věděl jsem jen, že takto budu nucen stát do nekonečna, ale věděl jsem zároveň, že není možné, abych zde stál do nekonečna. Byl to paradox mého života, krásný a bláznivý. Ach ano, ano, až teď to pozoruji, vždyť je to ta žena (či bohyně?), kterou jsem nedávno potkal.

Slovo. Á slovo! Jedno jediné, prozářené blažeností, hebkostí andělského hlasu, hloubkou skandinávských roklin, barevností květin prastarých pralesů – slovo. Snad i hloupé, drzé, necitlivé? Snad ale božské? Kdo ví? Kdo může - ? Já určitě nemohu, jsem naplněn, něčím takových hutným i nehmotným, energií tak dotěrnou i příjemnou. Slovo všech slov zaznělo, aby se tak zároveň odsoudilo ke své záhubě, neboť bytostně samo cítilo, že jej budou následovat další. Slovo: „Ty?“ Kdybych měl čas, tolik potřebný čas, nejspíš bych rozjímal a uvažoval o původním smyslu toho slova a záměru, za kterým bylo vysloveno a tu chvíli, kdy bych byl nucen nějak reagovat či kdy by ona opět prolomila onu hráz mlčení, tak tu chvíli bych odkládal a nechal bych se příjemně napínat a vzrušoval by mě onen moment, jenž by se stále ode mne vzdaloval a stále by přede mnou stál a tyčil se se zdviženým prstem, hrozíce, že uhodí. Neměl jsem ale ten čas, bylo potřeba reagovat – ano skutečně, můj pochroumaný nervový systém se měl odhodlat k tomu: oslovit ženu-bohyni! Zlatá niť, jež spojovala naše zraky, byla napnutá a jakýkoliv pohled jinam by hrozil, že by se niť (tak křehká a líbezná) přetrhla a naše životy by tak byly uvrženy v temné hlubiny prázdna. Věčnost, sekundy. Pak konečně započal rozhovor hodný dvou lidí dnešního věku, avšak náplň těch slov byla jiná, jaksi posvátná, dýchala tím na mne jakási tvář doby minulé, tak staré, ale té doby, jež mne byla tak známá a příjemná, bytostně důležitá, radostná. Rozhovor byl protkán mezerami, jež pro mne představovaly dny, ba týdny i měsíce ničeho, ačkoliv ve skutečnosti nebyly delší než doba mého nádechu. Náhle, nečekaně jako zemětřesení, byla stržena zlatá niť našich očích, Žena se počala vzdalovat mé osobě, až zmizela úplně za rohem ulice, ale ne – mé mysli se nevzdálila ani na chvíli, naopak v ní, s tím jak se projasňovala a uklidňovala, se tvořil trvalý obraz duše, jež mne již podruhé oslovila a zmizela. Vzkřísila a usmrtila – ne, ne neusmrtila, ale ponechala mne opuštěného, žíznícího uprostřed pouště. Zmaten a rozzářen, šťasten i ponížen procházel jsem se až do plné záře měsíční, jež té noci zářila velice jasně, snad tak jasně jak již tisíce let ne.

---

Není možná, dnešní ráno neodpracuji ni minuty, nenapíšu jedinou řádku. Má mysl je obtěžkána břemenem, s nímž neví, co udělati. Dnes poprvé si to plně uvědomuji: má duše je tou, jež nese největší břemeno a jež je nejvíce přetěžována.

---

Dnešní ráno jsem věnoval pouze svým úvahám jako již dlouho ne. Soustředil jsem se na sebe samého, na ni. Přemýšlel jsem o Lásce, o tom, jak jsem si již několikrát představil tuto novou ženu jako moji partnerku, přítelkyni, dokonce jako milenku. Uvědomil jsem si však, jak liché jsou takovéto mé fantazie, neboť ona není… Ona je éterickou bytostí, vznešenou a křehkou a nezaslouží si, abych ji znečistil takovouto mou žádostí. Ona je hodna lásky pravé. Ona zaslouží Boha, muže sobě rovného. Jsem však toho hoden, jsem takto připraven a mohu snad kandidovat na takovýto vysoký post? Och nevím, nevím, duše má – jak jen rozhodnout tento můj spor? Kdo soudce? (Kdo porotce?)

Myslet víc, ano. Čas vše zjeví v plné své kráse.

---

Rozhodnuto vše. V několika málo minutách se odhalí moc přítomnosti. Pluji ulicí přímo k oněm masivním dveřím, kouzelné bráně mé budoucnosti. Čím dal tím tmavější vzduch mne obklopoval a stále úpěnlivěji mi připomínal tu sametovou krásu, sametově černá sklíčka, perly – Oči, její. Nemysle co kdyby… co pak… co jak… nemysle na tyto pomíjivé věci, razím si cestu stále blíže k tomu posvátnému domu. Blížím se. Blíží se chvíle zjevení všeho. 

---

…zde stojím. Dveře sálají prazvláštní silou, magickou a mne přitahující. Krátký a rozmanitý seznam jmen se vynořil přede mnou a já okamžitě vím! Ano! Cítím to tak naléhavě, že cítím, jak se chce celé mé tělo rozskočit. Ruka se mi chvěje, celé tělo třese, dech se klepe a mé oči žhnou a pálí, srdce buší, duše řve: „Jen dále!“ Otáčím se na malou chvíli, abych naposledy, než vkročím do domu mého snu, svlažil celou moji bytost pohledem na měsíc, zářivý kotouč, a snad… jistě, tamtu hvězdu, jen tu, tu moji. Ale teď již vzhůru. Rychle se otáčím a mé zraky opět hladí kouzelné její jméno: „Valérie…“ Vstupuji do těch prostor, již neochvějně a kráčím po schodech. Stoje před dveřmi, před chvílí rozuzlení mého osudu, před Bohyní všech Bohyň opět imaginárně hladím svým pohledem jméno Valérie, rozkošné V… Náhle se otvírají, dveře skutečné a… stojí tam, samotná v plné své kráse, zlatá niť, černý samet, andělská modř, vůně všech víl. Vesmír se chvěje. „Ach, Valérie…“



Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2020 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2569 s