Spokojím se s takovýmto zněním oné myšlenky a pokusím se jí lépe porozumět, neboť nejsem si zcela jist, zda jejím záměrem je poskytnout stejné možnosti všem dětem, tedy těm školou povinných, či zda je jejím účelem (ať chtěným či nikoliv) zamezit vzdělání nadprůměrné (a tedy i podprůměrné).
Čím začít? Nejdříve se podívám na samotnou skutečnost: na možnosti vzdělání i vzdělávajících se. Stále můžeme říci, že v podstatě se způsob vyučování na většině českých (zejména těch státních) škol nezměnil, a s ním se nezměnily strasti a radosti (a právě v té podstatě jsou stejné) napříč generacemi. Většina učitelů (nyní zdůrazňuji: většina, ne všichni) pak má na starosti tolik dětí, že všem nemůže věnovat pozornost takovou, jakou by si zasluhovaly, především pak tu individuální: nemůže totiž jednomu učenlivějšímu dát více úkolů a tomu druhému naopak méně. Zkrátka naše školství se dosud nepřizpůsobilo individuální péči. Jenomže právě individuálnost představuje velice důležitou součást člověka, neboť každý se liší v něčem svou jedinečností, v níž nosí si svůj vlastní svět. Každý je takovou sněhovou vločkou, hvězdou mezi hvězdami. Z toho vychází, že šablonovité zacházení, přístup stejný ke každému, takováto rovnost v zacházení jednoho povyšuje a druhého ponižuje, jednomu prospívá a druhému škodí, jednoho brzdí a druhého popohání. Jako výsledek šablonovitého přístupu pak vychází průměrné děti (následovně dospělí), jakoby se stejnými vlastnostmi, ani géniové, ani blázni, ani výjimeční, ani zatracení, nadaní, ani neschopní; prostě jsou takoví „normální“. Důsledek rovnostářské péče se pak projeví v neschopnosti dětí se dále rozvíjet, protože v jejich útlém věku byly soustavně a systematicky uzemňovány. Uzavřely se tak do sebe, poněvadž byly ve svém bezděčném nadšení zklamány, jelikož jejich samostatné snahy byly zapuzeny. Tyto děti dospěvší do tak zvané „dospělosti“ jsou nesamostatné, lhostejné, mělké – zavrhly svou jedinečnou hloubkou, svou osobitost.

Abych se vrátil na začátek mé úvahy: takovéto školství, na něž jsme zvyklí a v němž žijeme, vytváří lidi „stádního“ typu (což, beze vší ironie, podívám-li se kolem, mohu potvrdit). Tedy lidi, jež neodporují hlasu seshora – hlasu těch vládnoucích. Takový nenáročný a povolný člověk se stává tím nejlepším nástrojem a nutno říci, že získat takového člověka jistě bylo při vytváření škol cílem panovníka absolutistického Rakouska; nuže to se vskutku povedlo. Avšak i dnešní vláda se může radovat z takové povolné a ovladatelné loutky. Leč komu tato výchova škodí je člověk sám - individuum, jedinec; nakonec pak to škodí též celé společnosti, která stagnuje, anebo se vyvíjí, nevědomě však ke své škodě a ke svému pádu. Strádání osobitosti vyhovuje jen tomu, kdo tahá za loutky…

Opět jsem ale odeběhl od základního problému (a brzy, jak uvidíme, se nám tato malá vzdálení se od tématu budou hodit). Takové školství, které jsme si právě popsali, představuje školství, jež nám chce ona myšlenka zamezení elitářství zachovat. Ano. Hlavní její obhajoba zní: rovnost. Avšak v čem je ta rovnost? Či vlastně, k čemu rovnost? Rovnost by měla patřit k našim možnostem, ale možnost především tkví v každém z nás, nachází se uvnitř toho jedince. Rovnost není otázkou vnějších možností. Chápeme-li pak rovnost jako stejnorodost, musíme pak jasně říci, že právě ta rovnost tvoří „stádovost“.

Naše rovnost však může spočívat jedině v tom, že budeme mít všichni možnost vybrat si dle svých schopností (a právě dle svých možností), co si zvolit za nejlepší cestu. Takovouto vnější možnost výběru nám však ona myšlenka, stojící na počátku naší úvahy, chce sebrat a zákonem nám v ní zabránit.

Abychom se chápali, řekněme si, že elita označuje „vybranou společnost“. Co tedy způsobí nerovnost v zacházení s mládeží? Co způsobí možnost výběru „základního“, „minimálního“ či „maximálního“ rozsahu učiva (ať už se to týká jazyků, jednotlivých předmětů – matematiky, fyziky, ale i literatury, psychologie, sociologie, nebo ještě jinak: zpěvu, výtvarnu)? Jaký následek z toho vyplyne?

Bude více géniů, ale i bláznů, více lidí nad-, i podprůměrných, vše-, i jednostranných. Zkrátka: nikdo nebude „normální“, toť zásadním důsledkem. Podstatou důsledku ale zůstává, že každý takový jedinec se bude vyvíjet, růst ve svých možnostech, bude se zdokonalovat. Vždyť i ten, co by začal s jakýmsi „minimálním“ rozsahem učiva, by se zakrátko dopracoval i k tomu „maximálnímu“.

Tedy s radostí volím elitářství. Leč mohlo by se poté rozlišovat mnoho druhů „elitářství“ v jednotlivých pojetích různých. Upřesním tedy mou myšlenku: elitářství za předpokladu respektování všech jednotlivců a jejich stupně vývoje, uznání každého za dokonalého takového, jaký je, a přiznání mu stejné možnosti k jeho vývoji; především pak elitářství za předpokladu zachování uznané (tedy respektované) svobody všem těm „vybraným společnostem“.