Většinou si to ani neuvědomujeme (vnímáme podvědomě), když nás něco rozčílí, rozesmutní či jinak znejistí, jakou to má příčinu – po chvíli přemýšlení si ale vybavíme, co nás to rozhodilo. Když ráno vyjdeme na ulici a jsme „z ničeho nic“ šťastní a usměvaví, po chvíli si třeba uvědomíme, že to způsobilo to svíticí slunce nad námi (či jiné počasí dle toho, jaké oblibujete). Naopak, když mám pochmurnou náladu, zjistím, že ji vyvolala ona zamračená obloha. Většinou se tak slunečné počasí líbí lidem příjemně naladěným v rozverné náladě, či těm optimistickým, naopak se jim pak nelíbí temné nebe. Zároveň lidi věčně napruzení, nadávající či pesimističtí jsou nadšení deštivým ránem, ba celým takovým dnem. Tedy člověk, jenž uvnitř sebe nosí „sluníčko“, usmívá se na svět kolem sebe, je nadšen, když sluníčko svítí i tam vysoko nad ním. Má rád to, co je. Když se na něj potom ono počasí zamračí, zesmutní taktéž a těší se na bledě modrou oblohu. Tedy nemá rád to, co není.

„Nemáš rád to, co nejsi“ – zjevuje se všude kolem nás, v každém člověku, v každé jeho reakci či myšlence. Hrdý otec, vysílený ředitel, zuří, jestliže jeho syn (a vůbec celá rodina) nechce poslouchat jeho pravidla. Vždyť on sám je ztělesněným pravidlem, jež musí dennodenně v zaměstnání úpěnlivě dodržovat – má tedy rád to, co je (pravidla), a nemá rád to, co není (to, co on sám být nemůže, co si nesmí dovolit), tedy být občas nedůsledným, nechovat se dle předem daných domluv, či snad dokonce trošinkou zlenivět. Dělník, jenž je okolnostmi nucen setrvávat v bídné práci, jež jej nebaví (pochop: vnitřně jej nenaplňuje, nevidí ji nikterak smysluplnou) z duše nesnáší pravidla daná společností, tvrdě vymáhaná ředitelem, a snaží se je všemožně obejít, přelstít a pokořit. (Mimochodem jak mnoho se tento dělník podobá obyčejnému českému člověku ve vztahu k státu?!). Tento dělník se pak vůbec nezlobí na svého syna, jenž pro změnu z duše nesnáší pravidla daná školou. Prosím pozor, mé příklady jsou příklady, a tak ve skutečnosti máme nekonečně mnoho podob nejrůznějších ředitelů a dělníků, nemusí se všichni chovat dle těchto příkladů.

Dívejme se dále kolem sebe. Nekuřák nevadí nekuřákovi (mají rádi to, co sami jsou), ale nekuřákovi již vadí kuřák, jenž jej otravuje se svou cigaretou (nemá rád to, co není). Podívejme se na to pozorněji: byl-li onen nekuřák také kdysi kuřákem a zároveň se v současné době nestaví ke kuřákům zády (respektuje je tedy a hlavně chápe jejich závislost), tak takový nekuřák s klidem vystojí přítomnost kuřáka, neboť má rád to, co je, a on je potencionálním (možným - minulým) kuřákem a potencionálním (současným) nekuřákem.

Člověk vážný a zatížený problémy nebude příliš nadšený, začne-li mu někdo recitovat vtipy. Jiný člověk klidný a svým chováním uhlazený bude vrzat zuby, začne-li jej otravovat nervózní pomatenec. Dobrodinec se rozčílí nad zlounem, jenž neustále nadává. Štědrý dědeček se pohorší nad mladým lakomcem, jenž ani nepřispěje na sbírku pro potřebné. Člověk spokojený se svými zažitými, letitými zkušenostmi je proti všem novým „neosvědčeným“ způsobům, jak se chovat. Ten, který si neumí ze sebe udělat legraci nesnáší šašky. Ten, jemuž se protiví výstřednost zase excentriky. Každý z takových lidí nemá rád to, co není jako on sám. Nejradši by byl jen s lidmi jemu podobnými. Takoví lidé jsou jaksi neúplní, „nedodělaní“ – skládají se jenom z jedné části mnohovrstevnaté skutečnosti: bez dobrého není špatné, bez sladkého kyselé, bez velkého malé, bez krásného ošklivé, bez veselého smutné…

Další díl :(klikni)