Jenže jak hra pokračuje, smích zamrzá na rtech a postupně se mění v těžko utajované zděšení. Velice milý a sympatický Sloane se jako Jekkyll a Hyde mění v lidskou nestvůru, nad jehož činy se tají dech, aby se jako mávnutím proutku opět přetvořil v nic netušící neviňátko. Trne asi všem v hledišti, nikoli však svérázným sourozencům Kathy a Eddovi, kteří vidí jen to, co chtějí. Přestože Sloane ubližuje a vraždí, oba jsou jako uhranutí jeho šarmem a nevinností a mohou se přetrhnout snahou získat ho pro sebe.
Hra poukazuje na dosud skrytou problematiku homosexuality a domácího násilí. I když nás zajisté napadne otázka, proč si to lidé nechají líbit, divadelní odpověď je mrazivě jasná. Strach z opuštěnosti a ze samoty ochromuje tak silně, že pomáhá podporovat zcela jasně zavrženíhodné abnormality morálního života. A to takovým způsobem, jako by se právě tato možnost jevila normálně a správně.

Joe Orton, svérázný anglický dramatik šedesátých let, vytvořil komediální dílo, sžíravě kritizující nešvary a konvence své doby, svým významem však aktuálně přesahuje až do současnosti. Jazykovým stylem a situační vynalézavostí navazuje na Oscara Wildea, napadá ale systém jako celek, odkrývá veškeré konvence, kterými společnost zakrývá svou prohnilost...

Orton se narodil na Nový rok 1933 v Leicestru v dělnické rodině. V 16 letech opouští rodné město a hledá herecké uplatnění v amatérských souborech. Později studuje na Královské akademii dramatického umění a seznamuje se se svým celoživotním partnerem Kennethem Hallwellem. Společně píší prozaické texty, zpočátku bez publikování .
Začínají se bavit pozoruhodnou činností, která nakonec skončí skandálem. Půjčují si ve veřejných knihovnách knihy, ze kterých vytrhávají listy a místo nich tam vlepují neslušné obrázky a texty. Takto upravili více jak stovku knih, dokonce i některé výtisky Bible. Jsou odsouzeni „ za vědomé poškozování veřejného majetku“ na půl roku vězení, každý na jiném místě. To přispěje k tomu, že Orton začne psát samostatně: Lotr na schodech( 1963), Pozvání pana Sloana ( 1964). Tato černá komedie se přihlašuje k homosexuálním vztahům a je vyhlášena nejlepší hrou roku. Autor však pod různými pseudonymy píše rozhořčené dopisy, odsuzující její nemorálnost. Z další tvorby zmíníme Lup ( 1965, v rakvi se střídavě objevuje mrtvá matka a kořist z lupu), Pohřební hry (1966), Klíčovou dírkou ( 1967). Filmový scénář pro Beatles už nedokončí, protože jeho druh mu rozmlátí hlavu kladivem, a sám pak spáchá sebevraždu. Jako by se mu život prolnul s neobyčejnými osudy jeho postav. Po smrti vychází román Od hlavy k patě. V roce 1986 jsou publikovány Ortonovy deníky, které v den vraždy ležely na stole a policie je našla spolu s Hallwellovým doznáním, že právě ony deníky ozřejmí příšerný čin. Orton si tam podrobně zapisoval své názory na život, včetně sexuálních zážitků, např. styky s nezletilým marockým chlapcem.
Na podkladě deníků, které pochopitelně vyvolaly bouřlivé protichůdné reakce, vznikl životopisný film.

V pražském Činoherním klubu pod režisérskou taktovkou L. Smočka vzniklo absurdní dílo, které zasadil do podivného domu, obklopeného smetištěm, které vizuálně proniká dovnitř a nepřímo naznačuje paralelu mezi vyhozenými, zbytečnými odpadky a hnojištěm v lidských duších. Ze stěny trčí kus auta, špinavý záchod a další odpuzující zbytečnosti.
V domě bydlí odkvétající Kathy, křečovitě, ale neúnavně se stará o svého stařičkého otce. Do fádního života zničehonic vstupuje milý, nesmělý, neustále pokrytý ruměncem, pan Sloane. Nikdo, ani on sám raději už neví, kdo je a odkud přichází. Dostane, i proti vůli otce Kat, který v něm poznává vraha svého zaměstnavatele, podnájem. Tento okamžik změní život rodiny zásadním způsobem. Vždy neupravená, v ušmudlaném županu nebo spodním prádle, s koleny oblepenými leukoplastí, špatně držícími falešnými zuby se po jevišti dosti asexuálním způsobem plouží Kathy. Donutí Sloana, aby s ní spal a později ( i když s ním otěhotní) ho zvráceným způsobem považuje za svého zemřelého syna a dusivou láskou se snaží ho k sobě připoutat.
Do děje vstupuje nejúspěšnější člen této takové normální rodinky, brartr Edd. Na první pohled seriózní postava, vysoký, štíhlý, v obleku, s vždy nažehlenou růžovou košilí. Jeho přímost reprezentuje viditelně nošený skautský odznáček. Ve skutečnosti má pokřivenou, alibistickou a ve svém jádře zlou a necitelnou povahu. Ve špatně skrývajícím homosexuálním zaměření umožňuje nevyrovnanému prostitutovi Sloanovi konat všechny hrůzné činy a s klidným úsměvem je zakrývat a vinu přenášet na ostatní. Tak jednoduše a samozřejmě. Dlouhé nivé pohledy z očí do očí dle jeho představ Sloana musí přesvědčit a polepšit. Ve své touze si neuvědomuje, že Sloane je vypočítavý, protřelý hajzlík s tvářičkou cherubína, který ve snaze zachránit sama sebe učiní úplně všechno, nemá vůbec žádné skrupule. Podle potřeby může být v posteli s mužem, nebo ženou, ale až tehdy, když je úplně vysaje. On zadarmo nic nedává.
Paradoxně jedinou relativně rozumnou postavou v šílené rodině se stává šourající se, nemluvný, trochu nemytý otec. Má paměť jako slon a neodpouští. Když se konečně rozhodne promluvit, jeho čas Sloane sečetl. Musí zemřít, kdyby totiž promluvil, nemuselo by to dopadnout dobře. Otce zavraždí tak dokonale, že nepřijde ani na děkovačku. Jako němý výkřik bez odezvy!
Hra působí velmi sevřeným, organizovaným dojmem. Dobře psychologicky popsané a zahrané postavy dokáží vykreslit nejparadoxnější zákoutí lidských duší. To, co kolem nás běžně existuje, ale co raději v zájmu spořádanosti nevidíme a zásadně se od toho distancujeme. Něco takového se u nás neděje. To nemůže být pravda, to si někdo vymyslel. Skoro až rozum nebere, že v zájmu chtíče někdo popře vraždu a ještě vraha miluje a vinu vezme na sebe nebo hodí na oběť. Myšlenka navoskovat mrtvému tatínkovi boty, aby to vypadalo, že uklouzl ze schodů..... hovoří za vše.

Roman Císař,
úprava a režie: Ladislav Smoček
dramaturgie: Roman Císař/Vladimír Procházka
výprava: Luboš Hrůza
hrají: Lenka Skopalová (Kath), Jaromír Dulava (Ed), Jiří Zahajský (Kemp) a Michal Zelenka (Sloane).