Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je úterý 16.8.2022, svátek má Jáchym 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 507
Registrovaní čtenáři: 518
Publikovaných článků: 13260
Komentářů: 11310


Měření



Balada nejen pro Bardottku

15.06.2005   Jindřiška Kodíčková   Hudba   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Zdeněk Král je hudební skladatel, klavírista, improvizátor. Píše hudbu vážnou, jazzovou, scénickou, písničky i reklamní znělky. Jako koníček vytváří počítačové grafiky a píše básně a povídky.

MgA. Zdeněk Král Ph.D. narozen 22.2.1971 v České Lípě, vystudoval Konzervatoř Teplice v Čechách, obor kontrabas (1986 - 1991), krátce studoval na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze, obor klavír (1991 - 1992), vystudoval Hudební fakultu JAMU v Brně, obor kompozice (1993 - 1998) a Teorii hudební tvorby (1999-2002).

Z diskokrafie Z. Krále:
CD: Zadržitelný vzestup, 2003
CD: Možnosti/ Possibilities, 2002
CD: KK Band, Ve čtvrtek na jaře, 2002
CD: Bezmocná hrstka, 2002
CD: K+K Band, &Soulet, 2000
CD: Balada pro Bardottku


Při příležitosti koncertu v divadle ROKOKO jsem Zdeňka Krále požádala o rozhovor.

Dosáhl jste velmi vysokého a širokého hudebního vzdělání (konzervatoř, skladba na JAMU, doktorát) na rozdíl od mnohých muzikantů pohybujících se na hudební scéně. Je Vám to ku prospěchu nebo to spíše vnímáte jako svazující?
V průběhu let jsem si několikrát myslel, že to vedlo k postupu v mých tvůrčích sférách a potom jsem si též mnohokrát myslel, že to naopak zapříčinilo mou stagnaci. Když se na to podívám trošku z nadhledu a z perspektivy několika málo let, spíš se přikláním k prvé variantě. Zdá se mi, že ten postup byl následující: škola člověka tak trochu sváže, ale přinutí ho též pracovat systematičtěji, úsporněji. Můj profesor, pan Faltus, mi vždy říkal, že mrhám nápady. Má muzikantská invence měla vždy navrch nad řemeslem a konstruktivní prací. Myslím, že škola mě naučila vážit si nápadů a těšit se z kompoziční práce jako takové. Pracuji s mnoha hudebními žánry a když se nad tím zamyslím, tak to, o čem jsem teď mluvil, se týká především hudby tzv. vážné, artificiální neboli té (cituji opět svého pana profesora) "smutné". V ostatních žánrech - ať už jde o jazzové skladby, nebo písničky - tam jsem jel tak nějak po své vlastní ose, která se se školou a vlastně i s řemeslem míjela. Ovšem tím, že jsem se tomu věnoval intenzivně, jakési řemeslo a vlastní způsob psaní, jsem si v této sféře také osvojil. Nevím vlastně, jak odpovědět. Pravdou se mi nezdá být ani jedno. Nemám totiž srovnání, jaké by to bylo, kdybych žádnou školu neměl. Po stránce možností a podpory a snad také hudebního sebevědomí mi však především studium kompozice na JAMU dalo dost. Původně jsem nechtěl vůbec studoval a nakonec jsem si udělal i doktorát, což byla spíš taková přestupní stanice mezi skutečným světem, kde si na sebe člověk musí vydělat a školou, kde ho živí rodiče. Ačkoliv jsem "doktor", nepovažuji se za příliš erudovaného a vědomostmi "nabušeného" člověka. Vždy jsem vycházel spíše z vlastních pocitů a zkušeností. Teoretické vědomosti (včetně dat narození a úmrtí významných skladatelů), jsem považoval a považuji za něco podřadného, i když důležitého.


Založil jste občanské sdružení mladých skladatelů Bezmocná hrstka. Vaším cílem je popularizovat soudobou vážnou hudbu. Daří se tento záměr?
Bezmocná hrstka vznikla jakousi náhodou. Okolnosti vzniku si už nepamatuji, ale vím, že jsem byl u toho... Devět let jsem se snažil o něco jako popularizaci vážné hudby? Spíš popularizaci Bezmocné hrstky! Postupem času se ukázalo, že to je poněkud Sysifovská práce (jak se píše Sysifovská?). Hrstku jsme založili společně, ale veškerá práce nakonec byla na mně a Pavlu &Snajdrovi (dnes spíše dirigentovi). Obnášelo to shánění peněz, prostoru, muzikantů, propagaci a především psaní skladeb, vlastní účinkování a uhánění ostatních členů, aby napsali skladby. Smysl se jaksi postupně vytratil, ale Bezmocná hrstka existuje dál. Funguje sice omezeně a prezentuji se v ní především já sám, ale je mi líto jí zrušit. Takže odpovědí je: popularizovat vážnou hudbu se do určité míry Hrstce daří.


Na klavír hrajete od osmi let, byla to dřina a odříkání, nebo jste cvičil rád?
Cvičil jsem nerad. Hrál jsem rád. Cvičení pro mě opravdu představovalo mučení. Maminka nebo tatínek u mě museli sedět a hodinu denně se mnou dřít, abych se naučil zadané skladby. Já jsem nejraději improvizoval, hrál písničky a melodie z rádia a televize a přehrával tzv. z listu (tedy napoprvé bez cvičení) úpravy symfonií a skladeb významných skladatelů. Bavilo mě to. Bavilo mě poznávat mnoho nového v krátké době a také improvizovat - tedy skládat tak rychle, vlastně za chodu - při hře. Tenkrát ještě nebyly počítače, tak jsem si to nemohl hned nahrát a mít v notách, tak je tomu dnes. Ani dnes moc necvičím. Mám problémy se zády a vydržím u piana maximálně hodinu denně. Ale nějak mi to postačuje, nemám ambice hrát Chopina nejlépe na světě. Mám ambice, aby ruce zahrály to, co chce hlava a k tomu ta hodina denně stačí.


Přestože klavír byl prvním nástrojem a nyní také převážně na klavír hrajete, na konzervatoři jste studoval kontrabas. Bylo to jen proto, jak říkáte, že se o něj „dalo opřít?“
Na ZU&Sce mi řekli, že se na klavír na konzervatoř nedostanu (právě kvůli tomu necvičení). Protože jsem ale na konzervatoři trval, dohodli jsme se s rodiči a paní učitelkou, že to zkusím na kontrabas. Prý je to lepší k uživení než klavír. Přistoupil jsem na to, i když jsem neměl mnoho chutí do toho, učit se na nový nástroj. Musím říct, že to byla celkem muka. Měl jsem od kontrabasu naprosto zničené prsty a bál jsem se, že už si na klavír nezahraju. Přijímací zkoušky jsem dělal ještě na klavír - s tím, že začnu výuku na kontrabas. Po zkouškách za mnou přišel nějaký pedagog a řekl, proč jsem nedělal zkoušky na klavír, že na to mám a že nemají žádného kluka, jen holky. Nevěděl jsem, co na to mám říct, cítil jsem se podvedený a nevěděl, jak to změnit. &Sel jsem za ředitelem a ptal se, jestli můžu později přestoupit. Řekl, že ano. Po půl roce nebo po roce jsem to s přestupem zkusil, ale ředitel mi pro změnu řekl, že to nepřipadá v úvahu. Moje sny na dráhu klavíristy byly pryč. Nevím, jaký měl důvod odmítavý postoj ředitele, ale politické důvody to nebyly. Spíš chyběla dobrá vůle pomoci jednomu žákovi naplnit jeho touhy. Po revoluci se možnost přestoupit na klavír jevila jako schůdná, vše se uvolnilo. Dal jsem si žádost a bylo mi vyhověno. Přes prázdniny jsem měl nacvičit nějaký repertoár a po prázdninách udělat zkoušky do třetího ročníku. Ale já už byl v páťáku a měl jsem zničené ruce od kontrabasu a také jsem celé ty 4 roky neměl moc čas a možnosti cvičit (klavírní třídy se mohly půjčovat jen těm, co studovali klavír). Měl jsem určité ambice začít klavír studovat u jednoho profesora. Zadal mi, abych se během víkendu naučil zpaměti Bachovu suitu. Ale zadal mi zvláštní a obtížný úkol : měl jsem to umět zpaměti každou rukou zvlášť, což je za tak krátkou dobu skoro nemožné. Já jsem se to ovšem naučil, protože jsem měl opravdu velkou touhu studovat klavír. Po víkendu jsem k němu přišel, ale on mi řekl, že mě vedení chce dát jinému učiteli (kterého všichni kritizovali a jeho metodiku považovali za bláznovství). Ani si mě už neposlechl. Práce přišla vniveč a já jsem odmítl k novému učiteli jít. Jiné možnosti tu nebyly, tak jsem to nakonec vzdal. Dodělal jsem kontrabas a 14 dní po zkouškách jsem ho prodal. Pak jsem na JAMU chodil k paní Velebové, která mi s klavírem hodně pomohla (učila i hlavní obory a byla (je) jedna z nejlepších pedagogů na JAMU) a k improvizátorovi panu Arne Linkovi, se kterým jsme celé hodiny hráli na dva klavíry. To bylo prima. Dnes se na to dívám s nadhledem. Paradoxní je, že já, který vlastně nemá na klavír ani střední školu, se klavírem živím - hraji koncerty improvizace i vážnou hudbu. A lidé, kteří ho studovali jako hlavní obor (ať už na konzervatoři nebo na JAMU), se živí učením... Takže: dlouhou cestou, ale ke správnému cíli (snad).

Na „jamáckém“ studiu Vás udržely jen kolečkové brusle a zdravá výživa, nebo Vás už skladba omotala mocnými chapadly?
Těmito legráckami jsem se snažil naznačit jisté pochybnosti o smyslu mého pobytu na JAMU. Radil jsem se i s rodiči, ale ti mi vždy nechávali volnou ruku. Sepsal jsem si pro a proti a těch proti bylo opravdu asi dvacetkrát víc. Nechápu, proč jsem na škole nakonec zůstal. Myslím, že to nebyla skladba, která mě tam udržela. Byli to spíš lidé - přátelé a také nové možnosti, týkající se syntetizérů a možností nahrávání a editace hudby na PC. K tomu nás přivedl pan Daniel Forró (dnes žije v Japonsku). Díky jemu byly na škole všechny ty "mašinky" a my jsme se metodou pokus - omyl učili, jak je obsluhovat. Byl to krok dál a to byl pravděpodobně důvod, proč jsem na škole zůstal.

Absolvoval jste skladbou pro symfonický orchestr Baron na stromě. Popište, jaké pocity ve Vás dnes vyvolává..
Skladba Baron na stromě byla má první symfonická skladba. Skládal jsem jí 3 měsíce a další 3 jí opravoval a hrála se jen jednou. Takový osud mají skladby vážné hudby... Mám jí ale nahranou a mnohokrát jsem jí pouštěl. Ale vidím jí střízlivě - má krásná i slabší místa. Ovšem jeden kamarád - violoncellista Josef Klíč - mi po koncertě řekl, že v jednom místě mu vyhrkly slzy. To mě překvapilo, ale potěšilo zároveň, protože to jedno místo, které přijde až na konci skladby, je opravdu hodně silné. V podstatě celé to před tím (ty disonance a podivné postupy, někdy nešikovně napsané) jsou tam kvůli tomu místu. To místo je totiž osvobození. Osvobození z izolace. Kniha Baron na stromě od Itala Calvina takovou izolaci popisuje. Člověk chce od něčeho utéct, co není v souladu s jeho hodnotami a představami o životě, ale často se tak ocitá v izolaci. Calvinova kniha ale nemá ten bod - to osvobození. Já jsem ho tam napsal, protože mám radši dobré konce. Věřím na ně.

Často spolupracujete s jazzovým seskupením KK Band. Co společná práce přináší?
KK band jsme založili s mandolinistou Martinem Krajíčkem v roce 1998. Nejdříve jsme vystupovali ve dvou a během 3 měsíců našeho vystupování přišla nabídka na vydání desky. Byli jsme celkem šokování, ale potěšeni. Zdálo se nám, že celou desku neutáhneme, takže jsme si přizvali pár hostů. U těch hostů pak už zůstalo i při koncertování a tak vznikl KK Band. Hráli jsme v Belgii a Německu, kde naše hudba našla daleko více nadšených posluchačů než tady v Čechách. Popravdě: tady jsme stále bojovali a bojujeme s tím, abychom vůbec dostali za hraní zaplaceno. Někdy i s tím, abychom si zahráli. Vydali jsme celkem 2 alba a letos chystáme pár koncertů. Podrobnosti je možné si přečíst na mých internetových stránkách.
Skladby v období našich začátků vznikaly jaksi spontánně. Jeden z nás přinesl nápad, druhý přinesl nápad, dali jsme to dohromady a vymysleli konec. To byla zábava a legrace. Postupem času jsme měli na sebe čím dál méně času. Objevily se tradiční životní starosti - potřeba výdělku, stavění domů, manželky, rodiny apod., takže v poslední době to probíhá tak, že většinou já přinesu již hotovou skladbu, kterou se všichni naučí a pokud dostane někdo nějaký zajímavý nápad, tak se změně nebráním. Jsme přátelé a rozumíme si, takže je to teď, vzhledem k malému počtu koncertů, takové hudební osvěžení.

Můžeme říci, že jste polyartista. I v hudbě zasahujete velké žánrové rozpětí – rock, folk, vážná hudba, jazz... Nerozptyluje a netříští to Vaše úsilí?
Na tuhle otázku se mi odpovídá těžce. Nejsem si totiž jist. Jaksi jsem sám sebe vehnal do tohoto jarmarku, kde přecházím od jednoho stánku ke druhému a u každého se zastavím a něco koupím... Nevím, mám rád, když dělám mnoho věcí. Vím, kde to má svá úskalí. Trvá mi třeba ne 5, ale 10 let, než se doberu určitých kvalit nebo hloubky. Nějak je to běh na dlouhou trať. Ale nemůžu si pomoct. Věřím, že někde v budoucnosti existuje bod, který to všechno spojí. Uvědomil jsem si, že např. některé mé grafiky samy o sobě ničím nejsou a že mají svou hodnotu až v určitém kontinuu. Myslím, že vše, co dělám má své místo na nějaké pomyslné parabole. Nemám s tím problém. Problémem je snad jedině to, že to všechno nestíhám. Občas se bojím otevřít šuplík mého stolu, protože vím, že všechno, co tam je, bude ode mě vyžadovat nějakou akci, nějakou práci a já se z toho zblázním. Zároveň pevně doufám, že k tomu nedojde, a že se nějak přesunu do pozice toho, kdo dělá věci v klidu a rád. To se zatím střídá s okamžiky totálního stresu, protože občas se sejde víc věcí, než člověk dokáže zvládnout.


V poslední době vystupujete také samostatně s Marianou Chmelařovou alias Minach z brněnského HaDivadla. Předvádíte poetické, sentimentální šansony, zpíváte nevšedně o všedních věcech a přesto neodcházíme z vystoupení smutní. Dokážete zpívající herečce nabídnout písně šité na míru a podpořit její na výrazu založený zpěv. Cesta k takové souznějící spolupráci jistě nebyla jednoduchá...
Hrajeme s Minach už skoro deset let a byla to ona, kdo mě asi 3 roky přemlouval ke společné práci. Já občas potřebuji trochu nakopnout... Původně byly písničky součástí představení Komediograf. Těch deset let jsem pro Míňu postupně psal písně, které obsahuje naše první album Balada pro Bardotku. Dalších 10 písní mi už trvalo jen rok, což dokazuje, že naše spojení na jakési hlubší, muzikantské či výrazové úrovni se zlepšilo. Písně jsou to smutné, ale my jsme lidé se smyslem pro humor, a tak se snažíme svými postřehy a narážkami naše koncerty nějak vyvážit. Pár písní je také veselých a díky Míniným hereckým akcím se snad diváci alias posluchači snad i pobaví. Myslím, že na tom má velkou zásluhu Mariana - dovede se na věci dívat s nadhledem.

Umím si představit Vaše skladby znít ve velebném tichu kostela. Uvažoval jste o takovém povznášejícím prostředí?
Já spíš uvažuji a také se mi to líbí - o hraní venku. To mi připadá skvělé. Také jsme zrovna minulý týden hráli s mým kolegou houslistou Jiřím Jahodou koncert v Sloupsko-šošůvských krápníkových jeskyních. To bylo opravdu skoro jako v kostele. Abych pravdu řekl, v kostele se mi dělá špatně. Nevím, čím to je, mám trochu nižší tlak a pokud jsem tam delší dobu, tak omdlívám. Kdysi jsem hrál v kostele Mozartovo Raquiem a vím, že jsem si to moc neužil, protože jsem musel dávat pozor, abych se udržel v bdělém vědomí. Tak, jako má na někoho takové prostředí blahodárný vliv, na mě působí špatně. Mám rád čerstvý vzduch a vítr. Když při tom ještě hraji muziku, která mě baví, je to štěstí.


Děkuji za rozhovor.



Fotografie: www.zdenek-kral.cz


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2022 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.0315 s