Pominu náležitý historický výklad a zejména údaje o počtech. Neboť „počty“ v tomto případě nutí přemýšlet a mohly by nás ohromit tím, kolik lidí tak trpělo. A podrobný dějepisný popis pro změnu láká podlehnout vyprávění, vžít se do osudu někdejšího terezínského vězně a zhrozit se z takových pocitů. Tyto dva způsoby, jak poznat Terezín, totiž často neobsahují jednu důležitou věc. Uvědomění. Uvědomit si, proč lidé umírali a proč v tak nelidských podmínkách...

Nedávná minulost v nás neustále probouzí nelibé pocity, což je důkazem nedostatku jejího pochopení. Neboť co jiného než pochopení si žádá naše minulost? Od toho zde máme historii. A proto žijeme, abychom se poučili - zdokonalil, zmoudřeli...

Druhá světová válka je extrémním údobím naší historie a koncentrační tábory ještě extrémnějším jevem. Proč - můžeme se ptát neustále. O důležitosti takových odpovědí snad hovořit nemusím... Má-li nám tak minulost, již jsme nezažili, posloužit bezprostředně je nejlepší si ji zažít. Protože odkazy minulosti koukají na nás ze všech stran. Terezín pak je o to ojedinělejší, že neustále dýchá. Žije.

Malé místnosti, tak zvané cely, do nichž se musely vtěsnat desítky lidí. Tato skutečnost působí podmanivěji než jakékoliv historické vyprávění. Když jsem chodil z jedné cely do druhé provázel mě pocit, jenž z části omámil moje tělo a hned na to mě počal tlačit myšlenkami. A jaká úleva, když jsem opět vylezl „na vzduch“. Jakási energie v těch místnostech je. Energie, kterou nenahradí hodiny dějepisu, ani desítky přečtených knih k dané tématice.

Dalo by se takové místo nazvat až posvátné. Památka. Naši předci, když před tisíciletími zakládali svá posvátná místečka si k tomu vybírali energii zcela opačnou, ale stejně tak silnou. A tak jako naši předci i my jsme přitahováni k takovým energiím, leč za poněkud jinými účely a zcela jiným chováním. Možná za naše chování může respekt a tolerance, jež jsme také pozapomněli někde v minulosti, a dnes nám schází. Nejen v dennodenním životě, ale i na takových místech.

Chtít se vyfotit s hrobem svého předka, může býti poněkud morbidní zábavou. Fotit se pak s terezínskými památkami s radostným úsměvem, postrádajícím ono „pochopení“, stejně tak.

A tak objevujme poklady, ukryté pod všedností dne. Nalezněme i ducha památek (a nejenom jich), jež navštěvujeme.


Zdroj fotografie: http://www.pamatnik-terezin.cz/