A „to tělo“ může mít nemalou sílu naše přání přemoct a podmanit si nás. Nemocné tělo překází nemálo snů a tužeb, často zarmoutí a trápí.

A tak snad každý se snaží co může, aby jeho tělesná schránka byla tím nejlepším prostředkem k žití. Mám pocit, že v minulosti si tolik lidí zvyklo na své nedostatky (a nejnom ty tělesné). Sžili se s nimi a dokonce si je začali hýčkat. Když je pak jednou napadne: „Což takhle být úplně zdráv?“ a hned jim jakýsi potměšilý hlásek tam uvnitř sebe odpoví: „Co se to odvažuješ? Tak to prostě je! Zvykni si a nesnaž se!“, uchylují se k nenápadné útrpnosti. Potichu snášejí kamarádku Nemoc.

Přesto přese všechno má ale takový člověk mocnou sílu, s níž se dokáže uzdravit (kromě jiného...). Třeba tuhle jeho sílu probudím, přečte-li si mých pár myšlenek. Myšlenek, rodících se v místy bolestných zkušenostech.

Ta nejdelší cesta ke Zdraví vede přes lékaře, když člověk nechá všechnu práci na něm, čímž na jeho bedra naloží opravdu těžkou práci, neboť nemoc je často zakořeněna hluboko v nás. I plevel roste znovu a znovu, nevytrhneme-li jej i s kořeny. Což teprve nemoc? Je taky tak hmatatelná a viditelná jako ten plevel? Chce taky tak zneškodnit, aby jsme ji už neviděli a netrápila nás? Určitě ano. Avšak, co udělá plevel, vytrneme-li ho i s kořínky? Za čas se objeví, trošku jinde, ale přeci, znova a znova a znova... A my můžeme věčně pečovat o plevel a na kytičky, zeleninu, ovoce, co nám může zahrada dát, se nedostane. Stejně tak s nemocemi. Neustále bychom se starali o ně a plody života nám přitom unikají.

Velice rád ve všem hledám smysl. Tedy v čem tkví podstata nemoci? Proč nemoc? Začneme-li hledat a léčit ten tělesný neřád, zjistíme, že budeme-li nadále pečlivě sloužit svému tělu - starat se o něj -, tak se naše zdraví náhle zlepší. A tak se u nás objeví mastičky, prášky, všemožné olejíčky, v tom lepším případě bylinky, ovoce, vitamíny... Přesto je to pořád „služba“ a služby se často přejíme, znudíme se z ní a nakonec polevíme. Co pak? Najít si jiné mastičky, prášky... Nebo ta podstata, kterou jsem hledal, se nachází hlouběji? Někde dál? A tak přenáším důraz a pozornost z těla na hledání. Co nenajdu: moje myšlení. Nemá snad mé myšlení vliv i na tělo? Vždyť co si pevně rozmyslím, že udělám, to se stane. Dokonce i (jaksi naschvál?), když myslím, co by se mi ještě nestalo - tak se to stane. Není pak nemoc výplodem některých mých myšlenek, jež jsem nezvládl? Nestvořil jsem si tu myšlenku nevědomě či podvědomě sám?

Zdroj fotografie:www.google.com
Druhý díl: http://www.neraweb.cz/index.php?stype=all&id=2747