Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je úterý 11.8.2020, svátek má Zuzana 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 502
Registrovaní čtenáři: 509
Publikovaných článků: 12924
Komentářů: 11145


Měření



Doba, v níž se ztrácí inspirace

17.08.2005   David Šeterle   Rozhledy   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Žijeme v bohatýrském období.
Máme-li přivřené oči, vidíme možnost mít všechno. Trocha práce a cílevědomosti nám zakrátko přinese, co si přejeme. A že si můžeme přát. Markantní rozdíl se projeví, podíváme-li se na dnešek z pohledu předminulého století.

To, zda-li lesk všech výdobytků západní civilizace nám skutečně prospívá, nemůže být otázkou aktuální. V závalu všech pomůcek, výrobků, zábavných pořadů a vlézavých koupě nabízivých se věciček si nestíháme položit takovou otázku. Jdu tou správnou cestou? Situace, z jedné strany bídná a děsivá jako nikdy, z další úžasná a zářivá, z třetí hrozivá, leč přesto nadějná.

Byli jsme dosud v nápadně podobném ovzduší jako Římané. Ti Řimané, jež na svou zpohodlnělost pošli. Všeho všude příliš. Každý kousíček místa se prodává, nabízí a využívá. Všude čpí obchod, peníz. Majetek ukazatelem života. Ukazující, kam ale? V záplavě chtivých nápadů ztrácíme kontakt sami se sebou. Topíme se v cizí omáčce.

Dříve než jsme se stačili rozkoukat na tomto světě, probrat se z krátko- či dlouhodobého šoku, udupali nás druzí, ti soutěživější, snad i zoufalejší. Proběhli přes nás jako stádo slonů a my teď ležíme na zemi, rozmačkáni a zmateni. Kde jsme? Co teď?

Nejkrásnější a nejmocnější útěchou byl vždy život. Život v lidech, ve vztazích. Život v královské přírodě, zvířecích miláčcích. Co mým předkům bylo útěchou, mě může opět přivézt ke zmatku a zděšení. Moji blízcí blázní a blouzní stejně tak jako jiní. Zelenavé knížectví trpí, černá, neb jsme jej úpěnlivě dusili a utlačovali. Jen pokořené, přihrblé stromy pochmurně na mě koukají, obklopeny panelákovou tvrzí. Zvířátko podrobeno a za dlouhá století znetvořeno, jako člověk. Cesta na zcestí.

Systém zavánějící pohodlností: přičiní-li se každý, bude mít dostatek životních prostředků. Aneb vystuduješ, začneš pracovat, založíš rodinu, vychováš děti, zestárneš, zemřeš. Chladný zákon má být i niterným životem? Kde je sen? Kde je radost? Bezprostřednost, výjimečnost, osobitost. Ach, plnění snů, ztratí se snad pod nánosem povinností a příkazů?

Proč Čapkova moudra říkají tolik i dneska? Proč zazděná okna mluví i po sto letech ústy dnešních mladých?

Horší a úzkostlivější obrázek mohu spatřiti za mými okny. Leč možná, možná si to vše jen tak maluji já uvnitř sebe, pod tlakem momentálních pocitů. Možná i další se ocitají ve svěráku nemilosrdných pocitů. Myšlenek.

Avšak přece jenom jsem rád, že neblouzním. Že jsem se probudil a dívám se očima co nejvíce otevřenýma. Otvíraje je stále více a více. Těch podnětů kolem nás se nabízí tolik. Podnětů k čemu? K bědování? K radosti? Zdá se mi, že nikoliv... K práci a růstu? Mm, to už mi zní lépe, avšak proč mi ta slova zní tak vzdáleně? Proč tedy sedím vprostřed tohoto zšedlého světa?

Abych si uvědomil, pochopil, sžil se s ním? Nu ano. Mé květince pokojové, milované, vadnoucí a skomírající, začnu pomáhati jedině, až ji spatřím, procítím její bolest a uvědomím si její stav. Až pak můžu jednat. Kdybych se naopak zastavil v tom pohledu a spočinul v lítosti vadnoucí rostliny, zřejmě bych se utopil ve věčně tekoucí slzavé řece. A tak stejně tak opouštím mé postesknutí nad Světem. Tápu se po konvičce se živou vodou a běžím jej pokropit.

Věčná inspirace rozdmýchávající srdce a mozky umělců a géniů je dnes víc než kdy jindy schovaná. Ale přeci, přeci čeká. Nachází se zde, všude kolem. Možná v množstvím větším než dříve. Vždyť jí tolik potřebujeme. Inspiraci. Zárodek umění. Zdroj života.





Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

Reakce k článku


Od: Hanka - 17.8.2005 - 8:07

autorovi,
Toto povídání mi mluví z duse. K té inspiraci. Pravda, pravda, je tady, stací se dívat kolem. Vzdyt - kolik jen lidí se trápí! A proc? Méne úspesní se lepí na úspesné, jsou ochotni prodat tomu i své telo, aby si vydobyli pozici a to trápení, kdyz ani tudy cesta nevede. Lidi spechají, ignorují se, pritom mám pocit, ze tím spís hledají spríznené duse, protoze se neumí zastavit a náhle v tom shonu zjistí, ze jsou sami. A pak! Jak rádi by se zastavovali. Vcera jsme se s prítelem po tvrdém behu zastavili a hledeli na zvlástní, oranzovou, barvu nasí kuze. Z mracen, která nás poslední dobou halila, jako by se vázne od severozápadu dralo slunce, jiz zapadající, tak tvorilo tu zvlástní oranzovou. Ani se nám nechtelo domu. Dost casto sledujeme oblohu, hvezdy i zapadající slunce. Tam bude inspirace vzdycky, tam bude vzdycky náboj. Zmenit se dá vse, príroda, voda, i vzduch. Obloha tu ale bude k obdivu porád.

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2020 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.0684 s