Vznikla na žádost egyptského místokrále Ismaila Paši v souvislosti s otevřením Suezského průplavu. Premiéra se opozdila kvůli probíhající revoluci v Paříži, konala se na Štědrý večer 1871 v Káhiře. Byla přijata s nadšením a měla obrovský úspěch. Nepřítomnému Verdimu byl udělen titul „Komtur ottomanského řádu“. Již v září se snažil o skvostné uvedení v milánské La Scale, pak vstupuje i do dalších divadel. Na českém území se Aida poprvé hrála 11. prosince 1875 v německém Stavovském divadle. Česky ji diváci poprvé slyšeli na scéně ND 15. února 1884 v překladu Václava Judy Novotného. Zde se objevovala v několika verzích až do roku 1967.

Přestože Verdi psal na objednávku, vytvořil okouzlující monumentální dílo, v němž geniálně zúročil bohaté hudební zkušenosti. Mohl tak uspokojit diváky nejrůznějšího zaměření.
Atraktivní prostředí starověkého Egypta, kolébky civilizace, se představuje jako psychologické zázemí citů, starých jako lidstvo samo. Věčný trojúhelník romantické lásky je prosolen pocity stravující viny, zrady, žárlivosti a tíživé odpovědnosti, které před postavy kladou velké otazníky. Vyrovnat se se základními protiklady žití nebylo jednoduché tehdy ani dnes.

Značně výpravná vizuální opera má pro středoevropana kouzelný nádech vonící atmosférou neuchopitelných dálek i dávné historie. Krásná scéna a kostýmy kolorují vizi vyprahlých písečných dun i duší, zároveň se hlásí k bohatství faraonů, zaštítěné vůlí bohů. Scéna, byť impozantní, na sebe nestrhává pozornost tak, aby potlačila příběh, naopak ho skvěle doplňuje a podtrhuje. Převládající bílá, doplněná stříbrnými a zlatými akcenty, ukazuje slavné, bohaté, trochu romantizující období faraonů. Honosná modř slavnostních plášťů značí výkřik moci a rozkazu, černou tečkou smutečního hávu lkající princezny se loučíme s nadějí i životem.

Mike Hahne dosáhl silného scénografického účinku na diváka, a zároveň dodržel poselství vložené Verdim. Hudba i text vypovídají o Egyptě a je tedy jedině správné, že inscenace se ukotvuje v tak jednoznačně vytvořeném prostoru.
Ovšem největším zážitkem se stává majestátně dunivá melodie moci i lkavá, lehounká, ale i drásavá píseň nenaplněné lásky. Impozantně až mrazivě zní sborové vzývající árie kněžek a kněží, oslavné triumfální hymny vojáků a egyptského lidu, prosebné písně otroků a zajatců.
Verdi jednoznačně hudebně charakterizuje vystupující postavy; vytvořil pro ně nejen vynikající pěvecké možnosti, ale naznačil i herecké pojetí.

Radames, pevně a sametově zpívaný José Azocarem, tenoristou z Chile, se zmítá mezi rozporuplnými pocity. Ambiciózního vojevůdce zdůrazňuje řízný motiv trubky, lyrický hlas lásky je podmalováván jemnými smyčci a dechy. Ambivalence slibuje blížící se rozkol.

Aida, v podání zkušené moskevské sopranistky Olgy Romanko, mající za sebou mnoho rolí na světových jevištích, včetně Aidy, zpívá zmítavý rozpor mezi láskou k milovanému muži a dceřinou povinností i odpovědností k vlasti. Volba není možná, vždy zraní a ublíží. Výraz beznaděje a úzkosti se urovnává až v čase smrti. Její árie nemají tak kontrastní charakter, přece je propojuje týž cit, byť v zoufale neslučitelné podobě.

Amneris představuje Jolana Fogašová, mezzosopranistka, narozená v Brně. Postava též zmítaná city, oscilující mezi neopětovanou láskou a nadřazenou nenávistí. Její postoj formuluje spojení slov: ocelově kruté - Pomsta a toužebné - Smilování. Princezna určuje osudy druhých, ale sobě pomoci nemůže. Variety jejího podání opisují stavy duše tak věrně, že i se zavřenýma očima vidíme zklamanou ženu strojící pomstu a okamžitě si uvědomující hluboké nenávratné následky.

Amonasro, etiopský král a otec Aidy, sólista ND Ivan Kusnjer, zpívá vyzrálým barytonem, jenž snese mezinárodní srovnání.

Poprvé uvedena 15. října 2005 pod taktovkou dirigenta Olivera Dohnányiho a v nastudování režiséra Steffena Pionteka, působícího převážně na regionálních německých scénách.

V této sezóně má do 1. června 2006 následovat ještě osm představení nové inscenace.

Oblibu Aidy ve světovém operním repertoáru vidí režisér Piontek v tom, že uvádí na pozadí fantastické staroegyptské minulosti příběh, který se díky své nadčasovosti a tragice řadí vedle taková díla, jakými jsou Shakespearův Romeo a Julie nebo Wagnerův Tristan a Isolda.

Zdroj fotografie: http://www.narodni-divadlo.cz