Mé první seznámení s cigaretou bylo asi stejné jako u každého, kdo to chtěl vyzkoušet. Příležitostně na diskotéce, ale nijak mě tato bílá milenka nezlákala. Kouřit jsem začala, až když mi bylo asi 20 let. A musím přiznat, že to byla opravdu vášnivá láska.

Ze začátku mi stačila krabička na týden. Neměla jsem potřebu kouřit doma ani v práci, pouze pokud jsme šli někam za zábavou. Postupně má vášeň nabývala na síle, touha po nádherné vůni a modrém kouři mi nebránila zapálit si cigaretu kdekoliv. Svou závislost jsem si začala uvědomovat, až když mi nestačily tři krabičky denně.

Nejsem si vědoma nějakých svých zdravotních problémů, souvisejících s kouřením – a to během svého aktivního kouření, ani následně po ukončení. Kouřila jsem, i když jsem měla skoro zápal plic.Děs! V naší rodině se nikdy nekouřilo, takže jsem si ani nějaká rizika nepřipouštěla.

Zkoušela jsem přestat kouřit x-krát. Snažila jsem sama sebe přesvědčit, že to není zdravé, naopak je to finančně náročné a podobně, ale má „novodobá forma lásky“ byla natolik silná, že jsem nedokázala přestat. Až po změně pracovního místa, které bylo psychicky dost náročné, jsem zjistila, že potřeba kouřit tolik cigaret už není tak silná. Postupně jsem snižovala příjem, až jsem přestala úplně. Pokud to mohu shrnout časově, tak mi ukončení trvalo půl roku.

Já osobně bych kouření na pracovišti zakázala. Z vlastní zkušenosti vím,že spousta kuřáků pokud má tento zákaz, potřebu kouřit nemají - a tím si vlastně snižují svou závislost. Navíc je dnes již známo, že ničí zdraví i svým spolupracovníkům, v té chvíli pasivním kuřákům.

Nekouřím už asi 5 let, nevím přesně. Nemám potřebu kouřit, stresové situace tím také neřeším, takže si myslím, že to mohu vydržet až do konce života. Co je také pro mě velmi důležité, že jsem přišla na to, že mi to nechutná. I to byl jeden z důvodů, kvůli kterému jsem chtěla přestat.

Nemohu mluvit za ostatní, dle mého názoru to tak není. Během svého nekouření jsem si také zkusila zapálit cigaretu, ale ten nádherný pocit, ta stejná láska a chuť se už neobjevila. Pokud má ale někdo problémy a řeší to pitím kávy a cigaretou, tak musí být odkázaný na celoživotní odříkání a jedna cigareta závislost opět spustí. Pokud však kuřák tvrdí, že přestat kouřit nejde, znamená to, že je to pro něj jen jednodušší. Také mi to „nešlo“, ale vlastně jen proto, že jsem nechtěla.

Já asi tolerantní jsem, nebo jsou spíše kuřáci tolerantní vůči mně. Žádnou návštěvu, která vstoupila do mé domácnosti, nenapadlo se zeptat, jestli si může zapálit. Tolerovali, že vstoupili do nekuřáckého prostředí. Na druhou stranu se já většinou stýkám s lidmi, kteří kouří, takže pochybuji, že se budeme scházet v restauraci, kde se nekouří. Myslím si, že by určitě mělo být více restaurací, kde se nekouří, nebo by měl existovat nějaký kompromis pro obě skupiny lidí.

Pochybuji, že tyto nápisy kuřáka odradí. Pokud se zeptáš kuřáka, jestli si to uvědomuje, tak se ti dostane jedna odpověď: „Na něco umřít musím.“ A nebo otočí krabičku na druhou stranu, kde nápis není. Hrozbu rakoviny si každý uvědomí až v momentě, kdy se ho to týká.

Nevím, jak působí tyto gigantické nápisy na ostatní, ale já jsem strach neměla. (V tu dobu ani nebyly tak velké). Nepřemýšlela jsem, když jsem si zapalovala cigaretu nad tím, že mohu mít rakovinu nebo cokoliv jiného. Prostě jsem na ni měla chuť, a tak jsem si ji také vychutnala.

Když si prohlížím časopis nebo sleduji televizi, jedny z nejhezčích reklam jsou právě na cigarety, ale ne vše, co nám naše společnost nabízí, je lákavé. Každý člověk je osobnost, která si za svůj život zodpovídá a záleží na něm, čím se nechá zlákat. Nemyslím si, že reklama na cigarety může nepříznivě ovlivnit děti, ale to je jen můj názor.