Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je úterý 22.9.2020, svátek má Darina 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 503
Registrovaní čtenáři: 510
Publikovaných článků: 12948
Komentářů: 11150


Měření



Ambice

29.04.2003   Milan Ciler   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Nikdy předtím bych nevěřil, že Karolína dokáže upéct tak senzační bábovku. Vždycky o sobě a svých kuchařských pokusech hovořila velice skepticky a světe div se, najednou kde se vzala tu se vzala, voněla přede mnou na křišťálovém podnose dozlatova vypečená, trojctihodná a na jazyku se rozplývající dobrota. „To´s koupila?“ zeptal jsem se pochybovačně a v umaštěných prstech držel již druhý kousek, který jsem si naprosto neesteticky cpal do úst. Všiml jsem si, že se jí moje slova vůbec nedotkla, dokonce ani nezačala hořekovat nad množstvím drobečků, které mi padaly od úst do jemných chloupků šedého koberce v obýváku, kde jsem právě sledoval jeden z fotbalových zápasů naší průměrné ligy.

Přiznám se, že rád dobře jím. S přibývajícími léty si stále více uvědomuji hlubokou moudrost rčení, že láska prochází žaludkem. Ano, věděl jsem to samozřejmě i před svatbou, ale nějak jsem ve své prudké a poněkud zaslepující zamilovanosti přehlédl, že to neví moje budoucí žena. Karolína se sice hned od začátku snažila svým kulinářským uměním vyrovnat pokrmům z kuchyně našich maminek, ale například výsledkem vaření svíčkové na smetaně byl jakýsi zažloutlý roztok připomínající - spíše než nedělní oběd - rozvařenou fermež vhodnou právě tak akorát na penetraci okenních rámů před nepříznivým počasím. Bohužel čím víc se snažila být dobrou hospodyní a kuchařkou, tím horší to bylo. Nemohu říct, že by přípravu a samotný proces vaření či pečení nějak „flákala“, prostě byla jen trochu víc roztržitá než obvykle ženy bývají. A tak časem sešlo nejen z pečení jablkového závinu, který po vytažení z trouby vyvolával dojem ebenového dřeva, u okrajů sousedících s plechem intarzovaného mahagonem, ale i z mnohem méně náročných projektů, jak se nasytit. Postupně jsem se naučil smiřovat s tím, že očouzené a nedopečené kuře, jež mělo být kýženou lahůdkou, skončilo jako přesnídávka sousedovic Astora. Podobně i krupicová kaše se skořicí a máslem, kterou se pak narychlo snažila zahnat náš společný hlad a jejíž hustoty se nejspíš zalekla i nerez lžíce, takže se během krátké chvíle ohnula pro nezměrný odpor míchané hmoty, by se v konečné fázi své proměny spíše než na stůl hodila nejlépe pro odlévání posmrtné masky.
Naše návštěvy restaurací se začaly množit a moje vyhlídky na žlučníkové kameny jakbysmet. Přesto jsem se nezačal chovat nikterak nevraživě, natožpak abych jí vyčítal, že nezvládá něco tak samozřejmého, co bývá ozdobou každé ženy. Vždycky, když jsem jako fámulus mistra alchymisty šel vyhodit do popelnice další nepovedený pokus, věděl jsem, že mne čeká hodinka či dvě nářků, dokud se znovu nevzchopí, aby v jakési těžko definovatelné euforii znovu podnikla další výstup na Mount Everest, což v jejím případě byly nerozvařené brambory. A já jako věrný šerpa jsem nesl na svých bedrech celé její břímě. Ano, přátelé, láska opravdu prochází žaludkem, což jsem pociťoval zvláště, když se přiblížilo vysoké datum a termín výplaty byl stále v nedohlednu, takže zbývalo mnohem méně prostoru pro improvizaci v hospůdce. Samozřejmě, znám všechny ty řeči o příznivém působení půstu pro celkovou očistu organismu, pochopitelně jsem cosi zaslechl i o různorodých dietách a kombinované a dělené stravě. Upřímně vám však povím, že mne nikdo nenachytá na nějaké kytičkové dny nebo týden cuketových specialit, protože něco takového může dobrovolně absolvovat pouze člověk, který žije v nadbytku. Rčení, že sytý hladovému nevěří, se mi prakticky několikrát potvrdilo v průběhu našeho krátkého manželství. Úsilí zapomenout na hlad tím, že si budeme společně předčítat hodnotné a duchaplné knihy, abychom občerstvili také naše duše, ztroskotalo hned na začátku, když jsem namátkou vybral z knihovny pohádky Boženy Němcové a nalistoval tu O perníkové chaloupce.
Vrcholem mého osobního neštěstí se nakonec stala chvíle, kdy se k nám na návštěvu objednali mí rodiče. Moje matka, známá puntičkářka, si již delší dobu brousila zuby na svoji mladou snachu, neboť moje stále častější návštěvy její kuchyně nemohly ujít jejímu ostřížímu zraku. Neděle, kdy společně s otcem dorazili, abychom společně poobědvali, začala jako obvykle a naprosto nic nenasvědčovalo, že by měla být něčím výjimečná.
„Rozhodla jsem se, že uvařím špagety s brokolicovou omáčkou. Je to výborný a rychlý recept z italské kuchyně, kterou máme tak rádi. Viď, že mi dojdeš nakoupit, miláčku?“ řekla Karolína a spiklenecky se na mne zazubila.
Pokýval jsem hlavou a vzal z poličky síťovku. Když jsem se po půl hodině vrátil, byl stůl prostřený, ubrousky nachystány, sklenky vyleštěny a na bílém, naškrobeném ubruse stála láhev červeného. V kuchyni začínala pomalu vřít voda v hrnci a na další plotýnce byla připravena veliká pánev, kde hodlala uvařit omáčku.
„Jsi si jistá, že to zvládneš? Víš, jak se někdy dokáže chovat moje matka,“ upozorňoval jsem ji na případné nebezpečí. „Klidně mohu zavolat do nějaké restaurace, aby nám uvařili, a pro hotové jídlo dojet s ešusem.“
„Zbláznil ses. Přece si nenecháme nedělní oběd připravovat v nějaké hospodě, zvlášť má–li přijít tchýně.“
„Nemyslel jsem to zle. Jen chci předejít případnému nedorozumění.“
Události pak nabraly rychlý spád. Nejdřív přetekla voda v hrnci, takže se musela dát vařit nová. To už ovšem byly sporák i podlaha pokryté jemným olejovým filmem, neboť ve vyvřelé tekutině byl i přídavek olivového oleje. Na druhý pokus se vodu sice uvařit podařilo, ale špagety, které v ní plavaly, se spojily v jeden souvislý těstovinový monolit, který jako ledovec před Titanikem lehce vyčníval nad hladinu.
„Hmm, budu to muset pokrájet a udělat z toho nočky,“ řekla smutně Karolína a pustila se do vaření omáčky. Jarní cibulka brzy krásně zesklovatěla a její vůně se příjemně linula celým bytem. Brokolice, pokrájená na malé růžičky, pomalounku měkla ve vyhřáté pánvi, kam zanedlouho přišla smetana a nějaké koření. A stejně jako symfonie vrcholí grandiózním finále, po němž následuje gala večer, měla i příprava omáčky nabýt formu jakéhosi liturgického rituálu zakončeného vmícháním jíšky, což ovšem skončilo jejím zhrudkovatěním a proměnou v brokolicový klih.
A právě v té chvíle se ozval zvonek domovních dveří, za nimiž stáli mí vyhladovělí a netrpěliví rodiče. Otec na sobě měl dokonce smoking a kravatu, aby dodal budoucím chvílím punc okázalosti a především vyhověl matce, jež si na podobné oficiality zvlášť potrpěla.
„Neměla bych emigrovat?“ ozvala se má žena.
„Nejsi žádná teroristka ani levicový radikál. Zůstaň klidně doma. Pokusím se vysvětlit matce, že vše, co uvidí, není realita, ale jakási vyšší iluze - důsledek mé neuspokojené sexuality, což tě frustruje a vytváří tak podvědomý krunýř strachu.
„Ale ale, holka zlatá, co to tu vyvádíš?“ byla její první slova, když z chodby zahlédla celou spoušť.
„Máš pivo?“ zeptal se otec.
„No, tak se do toho dáme znovu, co říkáš?“ zaslechl jsem opět matčin shovívavý hlas a podal tátovi vychlazenou láhev.
Od té doby se mnoho změnilo, takže na závěr života nebudu muset psát nějaké „lágrové memoáry“ ani utopickou či existenciální literaturu, ale spíše Dějiny kuchařských přehmatů…



Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

Reakce k článku


Od: katerina - 21.5.2003 - 23:34

Karolina
Myslim si,ze autor vypravi o sve prvni zene Lence a o Matce. Jeho zivot se nekolikrat obratil zhuru nahama. Fikce vypovida o zralosti osobnosti. Zivotni skusenosti ho naucili se divat na zivot s nadhledem.

Od: Jana Kühnelová - 29.5.2003 - 17:00

Mě se to moc líbí. Každý máme hrůzu před něčím jiným, manželka autora před vařením, a proto ho kazí. Já, protože jezdím se psy na výstavy, mám hrůzu před předváděním psa v kruhu. Soudní spor o několik milionů (jsem právník) mě nechává naprosto chladnou a klidnou. Jakmile ale rozhodčí na výstavě psů vydá pokyn, abych šla se svým psem do kruhu, popadne mě hrůza, tanec svatého Víta, průjem, zácpa, žízeň alergie na cokoliv a zejména ztráta příčetnosti. atd. - právě proto, že zoufale toužím předvést psa co nejlépe. Jednou jsem dokonce při předvádění psa proběhla škopíkem, ve kterém si rozhodčí po posouzení tělesné stavby psa myje ruce. Rozhodčí o mě říkají, že jim mě pánbu nadělil, aby si užili při posuzování také nějakou srandu. Dobrá povídka dá něco lidem, není jen výlevem autora. Moc rozumím Lence, která se zoufale snaží vyrobit kulinářskou specialitu a vyrobí něco, co není ani k jídlu. Každý z nás má něco, co zoufale chce a nedaří se mu to právě proto, že v tom chce být dobrý. Svá trápení si prostě hledáme. Ke kladům autora patří i to, že ovládá pravopis a větnou stavbu, což není dnes běžné. Fakt DOBRÝ.

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2020 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.7935 s