Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je úterý 22.9.2020, svátek má Darina 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 503
Registrovaní čtenáři: 510
Publikovaných článků: 12948
Komentářů: 11150


Měření



Francouz v Tokiu

25.04.2003   Milan Ciler   Rozhledy   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Co všechno můžete zažít v Tokiu. Japonsko viděno očima bývalého francouzského novináře.
(Milan Cíler přeložil pro Neraweb z francouzského tisku)

Každý, kdo právě přijel do Japonska, je zpočátku fascinován a okouzlen. Nerozumí ničemu, co se zračí ve tvářích kolemjdoucích ani tomu, co se nachází v ulicích . Nechápe pravidla života, natožpak zákony. A přestože se Japonsko v mnohém podobá Francii se svými ulicemi plnými lidí oblečených po evropském způsobu, s budovami a vozy téměř identickými, stejně se cizinec cítí být velmi vzdálen mnohému, co jej obklopuje.
Předtím, než jsem se rozhodl usadit v Japonsku, několikrát jsem je už navštívil. Studoval jsem i japonštinu, takže bezprostřední kulturně - jazykový šok byl v mnohém zmírněn. Zároveň jsem pociťoval hrdost na to, že jsem dokázal takto odvážně vykročit do dobrovolného exilu . Protože japonština je jazyk, jehož obrázkové písmo je až na určité základy neuspořádané, musel jsem se všechno naučit zpaměti. A potom, jednoho dne. . . mohl jsem si konečně nakoupit jablka a dojít na radnici, aby mi vystavili průkaz o cizineckém pobytu.
V prvních měsících jsem často snil o zelených rozlehlých prostorech a hlubokých lesích. Tokio totiž nemá nic podobného jako je Fontainebleau nebo Rambouillet, nicméně to, co mi scházelo asi nejvíc, byl živý kontakt s lidmi. Japonci se sice ceremoniálně zdraví, ale nedotýkají se. Poté, co někdo ukončí svoji řeč, nastane ve většině případů dlouhý okamžik ticha, dokud někdo jiný opět nepromluví.
Francouzi se naopak líbají, mluví rychle, gestikulují, nechávají spontánně proudit tok svých slov a občas si skáčou do řeči. Zanedlouho jsem v Tokiu pocítil touhu setkat se svými krajany, vyhledat francouzské prostředí. Jakmile jsem si pořídil satelit, téměř okamžitě jsem si naladil francouzský program. Naslouchaje Bruno Masurovi mluvícím o dopravních zácpách, manifestacích v Paříži, to vše mi zahřívalo srdce, zvláště když si představíte, že žijete ve vzdálenosti 10 tisíc kilometrů od svého domova.
V Tokiu je ovšem mnohem obtížnější najít byt v porovnání s Paříží. Většina majitelů nemovitostí nechce pronajímat své volné obytné prostory cizincům. Myslí si, že by zápach a vůně z kuchyní bytů pronajatých cizincům mohly obtěžovat jejich sousedy žijící ve stejné čtvrti a také že by mohly vyvstat problémy se vzájemnou sousedskou tolerancí.
Usadil jsem se nakonec ve čtvrti Setagaya, ve slepé uličce naplněné čilým společenským i pouličním ruchem.
Když sněžilo, všichni vyšli ven se svými lopatami a odklízeli sníh před svými domy a zároveň i kousek prostranství před domem souseda, aby tak dali najevo svoji dobrou sousedskou vůli. Japonci nenávidí kutilství. Nic neopravují . Raději starou nefunkční věc nahradí novým výrobkem. Životnost jejich domů se pohybuje kolem dvaceti let. Jakmile dozraje správný okamžik, nerozpakují se vše rozbít, rozebrat a znovu bez váhání postavit od nuly.
Jednoho dne tak za mnou přišli mí sousedé, aby se omluvili za malou nepříjemnost. Rozhodli se totiž znovu postavit svůj dům. Krátce na to se celá rodina přestěhovala do hotelu, zanechávajíc před domem piano, nábytek a živé zelené květiny, které pán domu chodíval svědomitě v podvečer každého dne zalévat. Zbytek domu se naložil na korby nákladních vozů a odvezl pryč. Na takto vzniklém prostranství se během tří měsíců objevil nový dům téměř identický s tím předchozím.

Nově příchozí musí všechny své sousedy pozdravit zobecnělou formulí “Rád vás poznávám“ a přinést jim malý dárek. Nejčastěji to bývají soba ( špagety s pohankou, ale toto slovo zároveň znamená i „soused“, což symbolizuje, že vztah, který doufáte navázat bude dlouhý, přátelský a bez zbytečných dotěrností. Někteří mne přesto ostentativně přehlíželi, protože jsem byl cizinec a žádný mne k sobě domů nepozval.
Všichni obyvatelé stejné čtvrti se také cítí být zodpovědní za to, co se u nich děje a v každé denní i noční době je tu někdo, kdo vše pozoruje ze svého okna. Na začátku svého pobytu jsem se cítil být sledován jako špión, ale ke konci jsem si na to zvykl a zároveň jsem dost oceňoval, že jsem takto nepřímo chráněn před případnou eventuální agresí nebo krádeží. Všudypřítomná policie, vděčící za svoji uklidňující image neškodného dítěte plakátům zobrazujícím policisty převádějící přes frekventovaný přechod pro chodce staré dámy, vzbuzuje patřičný respekt i důvěru.

Téměř všechny domy jsou konstruovány z hmoty pojmenované papírmašé. Zdi zní dutě a vše je slyšet. Lidé spolu bez přestání mluví, aby si vyměnili novinky týkající se událostí, které jsou právě aktuální. Plynové topení se nechává být kvůli otřesům půdy. Už několik let slouží klimatizační zařízení zároveň jako topná tělesa. Veškerá strojní zařízení se umísťují na balkon, kde svým neforemným vzhledem hyzdí fasády domů. Nikdy jsem neviděl žádné osoby, které by svůj balkon používaly pro umístění stolku a židliček. V Japonsku balkon představuje komoru, kumbál, odkladiště.

Neděle je jediný den v týdnu, který muži stráví celý den se svojí rodinou, což se často neobejde bez problémů. Jeden z mých sousedů například ušel stovky kroků během dlouhých hodin, které strávil chozením venku v naší slepé uličce, protože mu jeho žena nedovolila zakouřit si v interiéru jejich domu. Bývalo ho slyšet, jak chodí a sem a tam a vytahuje cigaretu za cigaretou. To byla jeho aktivita, kterou provozoval koncem každého týdne. Manželky Japonců se u svých manželů především obávají jejich odchodu na odpočinek. Vědí už dopředu, že je pak budou mít na krku celý den a právě neděle, kdy jsou takto pospolu, jim dává tušit, nač by se měly připravit.

Japonci jsou vždy připraveni omluvit ga¨ijin (cizince) za jejich stylové a gramatické chyby a jsou ve skutečné extázi, jakmile je někdo schopen vyslovit aligato (děkuji). Toto je uklidňuje a zároveň jim lichotí, aby si mohli myslet, že jejich jazyk je nesmírně těžký. Ostatně, k cizincům, kteří mluví japonsky až příliš dobře a ovládají bezchybně společenskou etiketu, přistupují samotní Japonci s nedůvěrou.

Pro cizince je téměř nemožné začlenit se do pracovního kolektivu v japonské firmě. Mně se nicméně podařilo pobývat v průběhu jednoho měsíce chápaného jako instruktáž v jedné malé japonské společnosti zabývající se exportem. V podniku byli čtyři Japonci a šest evropanů různých národností. Japonci pracovali na jedné straně, evropané na druhé. Každý den ráno bylo zapotřebí přijít do práce na osmou, přestože se začínalo pracovat až od deváté. Vyžadoval se každodenní bezplatný úklid kanceláří, vysávání prachu z koberců apod.
Později, v průběhu porady měl majitel projev ke shromážděným skupinám pracovníků, aby ještě více podnítil jejich pracovní úsilí, ale jen málokdo ho vnímal. Normálně by pak časem následovala ještě malá rozcvička, ale jako cizinci jsme byli této povinnosti zproštěni. Pracovní den je dlouhý. Jen zřídkakdy jsem opouštěl svoji kancelář před 21 hod nebo 22 hodinou, ale produktivita přesto zůstávala stejná. Ve familiérní pracovní atmosféře zaměstnanci tráví svůj čas častým klábosením, pitím čaje, jídlem, kterého si dopřávají co hrdlo ráčí. Ženy, někdy i muži si občas v práci obouvají do svých domácích pantoflí. Odejít jako první se nesluší. Když se ovšem taková situace vyskytne, je zapotřebí nahlas a přede všemi říci “o sakini„ (omluvte mne, že odcházím přede všemi ). Tato slova vyjadřují jistou dávku poníženosti i pokory a ostatní na ně rituálně odpovídají “Pracoval jsi opravdu důkladně... je dobře, že odcházíš“. Smysl pro detail se těší všeobecnému respektu ostatních.

Pokaždé, když jsem přišel do styku s místním zdravotnictvím, byl jsem velmi překvapen. V Tokiu místní nemocnice naprosto vůbec nevzbuzují dojem pohostinného prostředí. Měl jsem spíše dojem, že majitelé těchto zařízení váhali, zda si otevřít léčebný ústav anebo raději realitní kancelář. Čekárny veřejných nemocnic jsou přeplněné lidmi, kteří si zde dělají, co uznají za vhodné. Lékařské prohlídky se odehrávají ve stejné místnosti, oddělené pouze závěsem. Lidé se svlékají za plentičkou stěží dosahující k podlaze. Zatímco si vyšetřovaný pacient svléká slipy nebo dámské kalhotky, mohou ostatní v čekárně naslouchat rozhovoru mezi lékařem a pacientem. Například i baňku určenou pro analýzu moči, je každý pacient povinen naplnit v čekárně. Nikdo se ale necítí být ničím a nikým obtěžován. Díky skvělému systému sociálních jistot mne vyšetření u lékaře a léky mne stály okolo 5 FF. Z důvodu zbytečného rozhazování nemocnice léky i distribuuje.

Ovšem mnohem více, než výše zmíněné věci, překvapily mne životní náklady. Když jsem poprvé nakupoval, ceny v obchodech mě vyděsily. Stejně tak i způsob prodeje. Ředkvičky se tu neprodávají ve svazečcích, nýbrž po třech a čekankové puky po jednomu kuse. Neměl jsem štěstí ani při nákupu jablek. Některá totiž stála až 25 FF za kus. A sýr?? Celých 25 FF za jeden camembert.

V neděli Japonci hrají golf, trénují tento sport na svých zahradách, chodí na baseball nebo na zápasy sumo. Hrají také pachinko (hrací automat, kde vystřelené kovové kuličky náhodně padají do důlků jako déšť při bouřce). Při této kratochvíli hráč vyhodí z dlaně hrst malých kovových kuliček a pak stačí už jen, aby dopadající kuličky našly vyhrávající pozice a vy se nesmíte ani pohnout. To je jako zen. Jednoho dne jsem tak vyhrál během třiceti minut 1500 FF. Kino nebo jiná zábava stojí kolem 70 FF a představení obvykle začíná v 19 hodin. Rezervovaná křesla v lóžích jsou vypolstrovaná a opatřená krajkovou poduškou pod hlavu jako ve vládních autech.
Muzea v Tokiu najdete zřídka a jejich prohlídka většinou působí zklamání. Vstupy do zahrad se platí. Do chrámů se může zdarma, stejně jako k vysychajícím a podzemním řekám. Přesto jsem si velmi oblíbil procházky podél Tamy. Bývali tam rybáři, děti, které si hrály s létajícími draky nebo baseball.
Tak to je asi všechno z konce světa.



(Bývalý novinář časopisu Telerama , Patrick Duval, strávil v Tokiu 5 let jako ředitel francouzské obchodně-průmyslové komory.)


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

Reakce k článku


Od: Anna Spěváčková - 25. 4. 2003

?
Móc pěkný článek to je. Poučila jsem se a dozvěděla spoustu věcí z neprosto netnáme končiny, kam se prostě už nikdy nemůžu podívat. Jenom mám dotaz: jak jsem vydedukovala, autor příspěvku nepopisuje SVÉ vlastní zážitky, ale, a teď nevím: zpovídá Patricka Duvala, opsal někde jeho líčení pobytu v Japonsku či je to jinak? Chtělo by to malé vysvětlení. Jinak díky za článek.

Od: Rezi - 25. 4. 2003

Děkuji za upozornění
Už je to v úvodníku doplněno - jedná se o překlad z franc. tisku, Milan Cíler totiž vládne francouzštinou,narozdíl od zbytku redakce:-)

Od: Jiří Kočí - 26. 4. 2003

Dobré povídání o Japonsku, ale mám otázku...
O uzavřenosti Japonců nelze diskutovat. Přináší ho jejich historie a je to tak asi i dobře. Měli jsme jednou v práci na auditu dva japončíky a na vlastní oči jsem si ověřil četnost jejich děkovacích úklon, snad po každém delším souvětí přišla jedna, jako poděkování překladateli či jako výraz pochopení protějšku. Jejich hloubka prý odpovídá úctě a tak jsem se setkal s maximálně 10° zdvořilostní úklonou a často byl v úvahách zda na jejich zvyk přistoupit či zůstat u evropského rukypodání. Ví někdo jaký je protokol setkaní se dvou kultur s různými pozdravy?

Od: anonym - 1. 5. 2003

Děkuji za komentáře čtenářů. Bohužel neznám bližší detaily protokolu při setkání dvou odlišných kultur. Článek jsem přeložil, protože mi přišel zajímavý a originální pro řadu informací, které běžný smrtelník jen těžko může vědět. Možná by se dalo mnohem víc dozvědět na nějakém japonsko - českém kulturním intitutu, který možná zžídilo japonské velvyslanectví nebo v Dějinách Japonska od Zdeňky Vasiljevové ( Vydalo v r. 86 nakladatelství Svoboda)Díky za pochopení. Milan

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2020 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2652 s