Privát galerie - otázal se měsíc po otevření obchodu německý turista, když jsme mu do posledního papíru balili obrazy, sošky, dřevěné plastiky. Oči mu klouzaly po paličkovaných krajkách, dřevěných hračkách, malované keramice, výšivkách, loutkách...
"Ano," odpověděla jsem a očekávala oprávněnou výtku na hrubý balicí papír, nevzhledné krabičky, příliš silný provázek... My byli ale rádi, že jsme v té době sehnali alespoň něco. Namísto toho se cizincova tvář protáhla do úžasu a vzápětí nám třese rukou.

"Gut!", vykřikl nadšeně. "Gut! Je to od vás ohromná odvaha otevřít po sametové revoluci soukromou prodejní galerii! V době, kdy lidé u vás budou mít sotva na chleba. Vydržte ale! Budu vám sem posílat známé, budu vás všude chválit. Tolik krásných věcí. Věřte, že
vaše galerie je pro mne jeden z nejhezčích zážitků z nového Československa."
"Zadrž, člověče," chce se mi říci. "Ty ani netušíš, kolikrát jsme to vzdávali. Kolik úsilí nás všechno, co tu vidíš, stojí. Kolik manažerského umu, kterému nás nikdo nenaučil, jsme museli vynaložit například jen na to, přemluvit dobré výtvarníky, aby svoje díla neprodávali jen za dolary a marky. Aby dopřáli taky našim lidem potěšit se a snad i koupit ty krásné věci, vytvořené zlatýma českýma rukama. Kolik jen jsme zažili bezesných nocí! Celý týden někdy chodil český človíček hladit očima skleněné plastiky vysočinských sklářů, aby nakonec koupil keramické prasátko pro štěstí za pár korun. Byl nám vděčný, že prodáváme i na splátky." "Snad příště si koupím něco většího," dodával skoro s omluvou.
Spokojený německý turista vytahuje naditou peněženku, ležérně zaplatí několikatisícovou útratu, a moji radost z tržby, která nám umožní uhradit nutné poplatky, mi kazí pomyšlení, kdy že si tohle budou moci dovolit koupit i naši lidé. Pevný stisk ruky a nakonec zdvižené dva prsty pravé ruky. "Victoria."
"Ano, zvítězíme," slíbila jsem tehdy „a vydržíme!"

Od té doby se mnohé v galerii i v mém soukromém životě změnilo. Přesto jsem vydržela. Uplynulo víc jak deset let, než jsem, když nadešla doba zaslouženého odpočinku, galerii opustila. Hodně lidí mi to tehdy mělo za zlé. Já však pochopila, že zdraví je přednější a že mým dalším posláním, které mi osud předurčil, bude v budoucnu psaní. Celý život jsem všechen svůj čas obětovala druhým, a na záliby mi moc sil nezbylo.

Desetileté působení v GV (otevírali jsme ji 15. 7. 1990) hodlám věrohodně popsat v knize „10 let Galerie Vysočina v Poličce“ . Mým přáním je, aby dokument o jedné z prvních soukromých prodejních galerií v Československu se zapsal do historie malebného královského věnného města Poličky.

Zdroj obrázku: galerie-vysocina.com