Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je úterý 4.8.2020, svátek má Dominik 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 502
Registrovaní čtenáři: 509
Publikovaných článků: 12919
Komentářů: 11146


Měření



Ať je pryč ta sžíravá bolest

13.12.2005   David Šeterle   Rozhledy   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Den za dnem plyne. Letí jako splašený kůň, anebo se líně táhne. Ať už naše srdce plesá či se utápí ve smutku, východ a západ slunce se neúnavně opakují, znova a znova. Chvíli svítá, chvíli zapadá. A mezitím žijeme my, kráčíme za svým cílem. Padáme a opět se zvedáme.

Je cílem cesta? Nebo je naším cílem cosi, co jen tušíme, že se v dáli rýsuje na obzoru, a ženeme se za tím dál a dál, zatímco obzor se pohybuje spolu s námi, cíl se nám tak neustále zmítá v mlze a uniká před našimi kroky.

Smysl. Úkol. Příčina. Slova, která nás napadají, jakmile začneme hledat, pátrat po čemsi, co nás svírá a brání nám v rozletu. Když jsme naplnění štěstím a koupeme se ve voňavém blahu, náš úkol je nám jasný, smysl zřejmý a příčina všeho tak evidentní. Dva různé typy lidí dosahují takového stavu: děti a osvícení. Mezi dětstvím a pochopením všeho se vším, splynutím s tokem života, na nás výhružně hledí strastiplná stezka. Našlapujeme-li však pozorně a bděle, strast se může změnit v radost. Poznej sám sebe, zněl kdysi nápis nad vstupem do Delfské věštírny. Poznej sám sebe, může být vaším kamenem mudrců, záleží jen na tom, jak se s ním naučíte zacházet. Poznej sám sebe a tvá stezka bude čistá a radostná.

Osvícení, ať to dětské či to pracně vydobyté, je stavem, pouhým zábleskem mysli, kratším či delším, blahodárnou koupelí, do níž se naše duše na okamžik ponoří a vzápětí už opět pečlivě pracuje - žije - poznává. Co to ale máme za práci?

Zdá se, že ve chvílích, kdy jsem naprosto spokojený, vyrovnaný, smířený, jsem zosobněním štěstí. Štěstí, ne ten bouřlivý a sprostý, neovladatelný smích, ale lehký a hřející úsměv, rozlévající se do celého těla, ale i hlouběji, celého mě obklopujíc, zbavujíc mě radosti i smutku, dávajíc mi však boží lásku - tak trošku dítětem, trošku osvíceným. Tohle štěstí mi je ukazatelem na mé cestě, čím víc se od něho vzdaluji, tím víc vím, že se ztrácím, scházím z mé stezky. Tím víc postrádám smysl, úkol i příčinu - jen mlhavě je vidím kdesi na obzoru. Byl bych se za nimi hnal a marně věřil, že až... až... bych toho cíle dosáhl. A přitom by stačilo, pouze se zastavit, zaposlouchat se do jemného tlukotu života a zahloubat se do sebe. Poznat sebe! - a dotknout se opět toho mého štěstí, spatřit ukazatel a vyjít po své cestě.

Pokud ale jen tak tápu, dalekohledem vyhlížím, co se vyrýsuje na obzoru či už jen mžourám a šourám se vpřed, život se stává nejasnou hrou, podivně vážnou a vylekanou. Hravost a dětinskost v takovém životě nemá místo, aby přežilo. Místo něho se sem nacpe strach, bezohlednost, hrubá síla. Na obzoru však stále nic. Že bych toho cíle nedosáhl? A tak přichází čekání, čekání, čekání. Co ale s ním? - je tak bolestné. Raději jej zacpat, potlačit, nevidět jej, oddat se nesmysluplným radovánkách, povrchní zábavě, silným emocím, řev, smích! Jen ať necítím! Ať je pryč ta sžíravá bolest - to znamení, že cíl nepříchází. Není? -- Tak vypadá dnešní doba, snad takhle cítí dnešní člověk. Čeká a čeká.

Buďto nás už v roce 1949 uhranul Samuel Beckett svojí hrou Čekání na Godota, v níž Vladimír a Estragon věčně čekají, na Godota, jehož neznají, ale čekají na něj, ví, že přijde, ale on nepřichází a oni čekají, čekají... Buďto nás uhranul, nebo odhadl slabinu naší doby. Na co čekáme. Je cíl cesta?

Kdyby cílem byla cesta, znamenalo by to, že teď a tady, náš život je zajedno s naším cílem. Že máme vše potřebné, vše, po čem toužíme, že už teď jsme dokonalí. Stejně jako na začátku, jako na konci, tak i teď. Dokonalí. Jen se pokaždé soustředíme na něco jiného, vydáváme sílu na jedno a na druhé už jí tolik nezbývá. Jakmile však přestaneme u sebe násilně držet „čekání“, otevřou se kouzelné dveře do nového světa: do našeho světa. Nalezneme klíč do Svého nitra. Přijde za námi Štěstí, podstata, a vyzve nás k naší cestě. K tvorbě. Tvoření, ať v jakékoliv formě, je naším úkolem. Tvoříme sami sebe, atmosféru našeho okolí. Tvoříme radost, lásku, možnosti. Zasadíme strom, vychováme dítě, očistíme Zemi. Trochu dítětem, trochu osvíceným.


Zdroj fotografie: http://www.horolezec.cz/



Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2020 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2684 s