Strhující drama ze soudní síně anebo horor jak se patří? Raději o tom moc nepřemýšlet a pěkně tyhle dva žánry zkřížit. Asi tak uvažovali tvůrci filmu "V moci ďábla", v originále ovšem nazvaném The Exorcism of Emily Rose. A je to právě Emily Rose(ová), kolem které se všechno točí.

Na svoje téma scénáristé Paul Harris Boardman a Scott Derrickson narazili shodou okolností v archivech newyorské policie, když tam objevili audiozáznam ze skutečného vymítání ďábla, tedy exorcismu. Posedlá dívka rituál nepřežila, ani ve skutečnosti, ani ve filmu. Pokud vás však nechci připravit o všechno překvapení, o moc víc vám k samotnému ději filmu v této chvíli prozradit nemohu. Přesto se domnívám, že scénáristé - Scott Derrickson film zároveň režíroval a Paul Harris Boardman také produkoval - potenciál tématu nevyčerpali.

Jeho největší půvab totiž spočívá v tom, že za předlohu filmu posloužila sama skutečnost. Hlavní postavy i divák si proto musí klást otázku, zda připustit existenci ďábla i její možné projevy. Mohu vás ujistit, že posedlost jako takovou film zachytil nejen působivě, ale hlavně věrně, v souladu se skutečnými případy. Všechno, co posedlá Emily Rose ve filmu prožívá, se některému posedlému stalo anebo mohlo stát. A když vidíte Emily, jak se pokouší zakousnout do zdi, vězte, že stejný případ popsalo už před nějakými šesti sty lety Kladivo na čarodějnice. Jenomže místo zdi onen posedlý okusoval sloupy jednoho římského chrámu.

Vnější efekty, zajímavá kamera i vynikající herecké výkony, zvláště pak Jennifer Carpenter jako Emily Rose, však bohužel zastínily to závažnější sdělení. Ďábel neusiluje o pomíjivá hmotná těla lidí, ale hlavně o jejich nesmrtelné duše. Co na tom, jestliže tělo zhyne, když duše bude spasena. Duše Emily Rose ve filmu spasena je a ona sama se nakonec rozhodne tělo obětovat. Chce tak ukázat moc ďábla a donutit lidi, aby přemýšleli i nad existenci Boha a návratu k němu. Takové poselství přináší kněz na lavici obžalovaných. Proč však neřekne, že vlastně všechno dobře dopadlo, když nesmrtelná duše Emily Rose byla nakonec spasena?

Ve skutečnosti ani nevíme, proč ďábel volí tak podivný způsob manifestace svých schopností a film nám to také nevysvětlí. Těší snad ďábla, když může lidi děsit? Lidské duše se však mnohem snáze získávají jinými způsoby – Faust by mohl vyprávět. Velmi pěkná je na druhou stranu ukázka specifika americké justice, tzv. dohoda. Obžalovaný, žalobce a soudce se dohodnou, že obžalovaný se k trestnému činu přizná a za to vyvázne s mírnějším trestem. Proč žalobce v tomto filmu ale vyhrožuje advokátce neúspěšného exorcisty trestem smrti, když nakonec žádá jen deset let vězení? A proč má arcidiecéze zájem na tom, aby se případ co možná nejvíce ututlal, místo aby ho využila k názorné demonstraci ďáblovy přítomnosti a moci? V kladení otázek mohu pokračovat dál. Jak třeba věděl onen obžalovaný kněz, že náhodou nalezený zlatý (!) medailonek pochází od Boha a ne od ďábla? Proč exorcista neuvázal Emily Rose při vymítání daleko pevněji, když musel vědět, jak nadlidskou silou jsou posedlí schopni vyvinout? Proč se dnes, v době videokamer, spokojil jen s magnetofonovou nahrávkou exorcismu? Jak to, že se exorcismu ujal jako obyčejný farář, když vymítače pro ten který konkrétní případ jmenuje sama církev z řad svých školených specialistů?

Autoři chtěli postavit diváka před skutečné drama, které se může přihodit každému z nás. Při jen trošičku větší péči o detaily by se jim to určitě podařilo daleko
přesvědčivěji. Takto hrozí, že se film zařadí jen mezi ostatní horory. Anebo se nad ním diváci opravdu vážněji zamyslí? To si už budete muset rozhodnout sami.