Málokdo by asi tušil, že po parodickém Mazaném Filipovi přijdete s nápadem natočit válečné drama z doby 2. světové války. Letos jste byl jedním z organizátorů oslav 60. výročí konce války – zřejmě máte k tomuto období nějaký hlubší vztah… Je to tak?

Ano, určitě se to dá tak říci. Druhá světová válka je pro mě stále něčím, co mě výsostně zajímá, a to nejenom její historie, ale i její širší souvislosti s dopadem do dnešních dnů. Nakonec rozsah akcí, které se v letošním roce k 60. výročí jejího ukončení uskutečnily, jen dokazují, že její odkaz na hrůzy, které přinesla, jsou stále aktuální. A to možná ještě o to víc v současném světě, který je sužovaný násilím a terorismem. Právě v těchto souvislostech si uvědomuji zásluhy všech těch, kteří víc než před šedesáti lety, opustili svojí vlast s vědomím povinnosti zachování svobody a demokracie.

Co bylo podnětem k tomu tento film zrealizovat? Nosil jste jej v hlavě už dlouho? Nebo to byl, jak se říká, blesk z čistého nebe?

Popravdě, já kdysi přece jen přemýšlel a flirtoval se záměrem natočit komedii z tohoto období, ale pak mi před dvěma lety přistála na stole kniha amerického autora Stephena Cranea s názvem „Rudý odznak odvahy“, kterou mi donesl přítel výtvarník Jaroslav Róna. Přečetl jsem ji za noc. Pocit z ní byl úžasný a já si po jejím dočtení řekl: „Ano, to je moje látka“. Nicméně film Tobruk není její adaptací, ale spíše jen inspirací k sepsání samotného příběhu.

Strávil jste hodiny nasloucháním příběhů válečných veteránů. To už bylo se záměrem natočit film, při hledání inspirace, anebo ještě předtím?

Ano i ne. Já už jsem něco okolo deseti let členem Československé obce legionářské a mnoho veteránů znám osobně. Stejně tak i jejich osudy. Přesto v případě Tobruku jsem vyhledal ty, kteří přímo na tomto místě bojovali, a snažil se je rozpovídat hlavně k tématům, které si v žádné encyklopedii nepřečtete.

Můžete nějak přiblížit děj filmu? Na co se v něm chcete především soustředit?

No, upřímně, docela nerad bych příběh vyprávěl ještě předtím, než ten film uvidí diváci v kině. Snad jen to, že žánrem je psychologické drama mladého vojáka, jehož ideály jsou opravdu velmi tvrdě konfrontovány s realitou války.

V každém válečném snímku nesmí chybět láska coby odlehčení drsných válečných scén. Dočkají se diváci nějakého milostného příběhu, anebo půjdete svou vlastní cestou, proti konvencím?

Láska? Ženy se v afrických zákopech nenacházely a ani v mém filmu tomu nebude jinak.

Chcete do Tobruku obsadit nějakou známou hereckou tvář?

Herecké obsazení si neustále přemílám v hlavě, chodím na představení do divadel si tzv. předvybírat herce, které bych rád pozval na castingy někdy na začátku příštího roku. Ale jinak, to je docela těžká otázka. Každý režisér musí vlastně neustále řešit dilema mezi oblíbeností a popularitou herců a nutkavým přesvědčením o tom, že příběh musí být co nejvíce autentický.

Kde nakonec budete film natáčet? Libyi jste prý zavrhl kvůli velice špatným podmínkám nejen pro vás filmaře…

Ano, Libyi jsme v minulém roce navštívili společně s architektem Honzou Vlasákem a konkrétně i město Tobruk, jakož i stále dochované zákopy a pevnůstky v jeho okolí. Ale z mnoha důvodů není Libye opravdu pro realizaci filmu vhodným místem. V říjnu letošního roku jsme pak i včetně kameramana Vládi Smutného hledali lokace v Egyptě a Sýrii. Na konci listopadu nás čekají obhlídky v Tunisku a Maroku. Do konce roku bych se rád rozhodl a vybral si finálně jednu z těchto čtyř zemí.

Co jste si vůbec z pobytu v severní Africe a arabských zemích odnesl? Líbilo se vám tam?

Jiná kultura, jiné zvyky, jiní lidé. Něco se vám líbí ohromně, na něco jiného pak jen nadáváte. V tomto ohledu je to všude stejné. Ale každopádně arabský svět už dávno není tím romantickým obrazem, jak jsem si ho kdysi vysnil z knížek Julesa Verna.

Zdroj fotografie:www.zpravy.idnes.cz