Někteří připomínají kometu, nikdo o nich neví, nikdo si jich nevšímá, dokud se nepřiblíží do vaší těsné blízkosti a nezazáří tak jasným světlem, že vás oslní a zaslepí natolik, až zapomenete na to, čím byli a vnímáte jen jejich současný zářivý stav. Leckdy však zrovna tak rychle a nečekaně pohasnou a ztratí se ve tmě nekonečného vesmíru lidských nepřepisovatelných osobností.

Jiní lidé blikají stejně nenápadně jako mnohé hvězdy, tak daleko, že nikdy nedokážeme poznat jejich myšlenky, touhy a tajemství. Nepoznaně si žijí svůj život ve zdánlivém utajení, šťastní a spokojení nezávisle na tom, zda je někdo obdivuje či nikoli.

Většina z nás však poblikává v naději, že si nás někdo všimne, zahoří obdivem nad našimi schopnostmi, krásou, dokonalostí (ačkoli nikdo není dokonalý), cokoli – pokud vůbec něco k obdivu můžeme nabídnout. A samozřejmě, pokud to nabídnout chceme.

Sem tam se nějaká ta hvězda na obloze utrhne a spadne, zrovna tak jako lidé, kteří sem tam neodhadnou své síly a na tom hvězdném nebi se zkrátka neudrží. Potom padají k zemi jako sprška neukázněných hvězd, roztříštěných o chladnou, netečnou zem.

Krása hvězd mě svými chapadly uchvátila už v dětství. Mám pocit, že odjakživa vzhlížím k těm nedostižným, tajemným bodům na obloze a skláním se před tím, co vědí a co navždy zůstane nevyřčeno a vtisknuto do jejich tváří. Krása lidí o můj obdiv musela bojovat o něco déle. Teď ovšem nemluvím o vnější, pomíjivé kráse, která je sporná, neobhájitelná a nezřídka závisí pouze na daném okamžiku.

Mám na mysli tu vnitřní, často opomíjenou krásu těch, kteří navenek působí jako ty vzdálené, tiché hvězdy nahoře na nebi, nenápadné a snadno přehlédnutelné. Těch, kteří pouhým pohledem, úsměvem či obyčejnými slovy dokážou v druhém vzbudit ospalé štěstí, radost ze života a pohladit starostmi zvrásněnou tvář.

Celý život se snažím být jedním z nich, svádím těžký boj s lidskou omezeností, záštiplnou zákeřností a syrovou hloupostí a pokaždé, když prohraju, si myslím: A zrovna ne. Nevzdám to. Nemůžu. Protože pak už bych se těm hvězdám nikdy nemohla podívat do tváře.

A navzdory ranám, které mi osud nezřídka uštědřuje, si slibuji, že se nikdy nebudu chovat jako ti, kteří mi ublížili, nebudu jako oni (i když bych to potom měla daleko jednodušší), budu vzdorovat i za cenu dalších proher a ran, už kvůli svému svědomí. Hvězdy zajisté nemají ponětí o svědomí. Ale lidé by to vědět měli. A měli by se podle toho chovat.

Ne že by se mé vlastní svědomí chlubilo průzračnou čistotou, kdepak. Někdy přes ten šedivý škraloup na jeho hladině jen těžko dohlédnu na dno. Stydím se za chyby, které jsem udělala a lituji, čím jsem komu ublížila. Ani já nejsem dokonalá, ačkoli bych si to přála. Dělám chyby, ubližuji svým blízkým (všimli jste si, že to je daleko snazší než ubližovat cizím?) a někdy to dělám třeba nevědomky nebo v záchvatu nezvladatelného vzteku vybuzeného únavou a zklamáním. Říkám věci, o nichž jsem si vždy myslela, že je nikdy nevypustím z úst, naopak ty, které bych měla zdůrazňovat, občas říci zapomínám. Přese všechno myslím, že dokud si ještě dokážu uvědomit, že ty chyby dělám, dokud si přiznám, že jsem někomu ublížila a snažím se to napravit, snad to se mnou ještě není tak úplně špatné.

Občas mě napadá, že lidé jsou jen odrazem duše, která se nám zračí v očích. A hvězdy zase odrazem krásy, která z lidí kdysi dávno vyprchala, protože zapomněli, co všechno krása obnáší. Možná bychom měli začít vzpomínat, hledat chyby a léčit bolest, kterou jsme způsobili. Pak se ta krása třeba vrátí zpátky tam, kam by měla patřit.

 

Zdroj fotografie: vt-2004.astro.cz