Emigrace představuje osobní, dalekosáhlé rozhodnutí, za něž člověk nese následky celý život. Většinou ovlivní i životy dalších. Problém není odejít, ale nemožnost návratu. V některých historických etapách je emigrace rozhodnutí skutečně nevratné (pobělohorská, poúnorová, posrpnová...).

Pavel Kohout ve své knize nastiňuje motivy a důvody odchodu za hranice. Na skoro osmi set stranách se odvíjí příběh čtivý, zajímavý, napínavý, psychologický, s detektivní zápletkou. Jednoho červnového dne roku 1983 dvanáct lidí začíná psát nové kapitoly svého života.

V mnohovrstevném příběhu čtenář sleduje příběhy rodiny úspěšného slovenského zubaře. Seznámí se s účastníky poznávacího zájezdu, někteří se rozhodnou zájezd opustit impulsivně po hádce s vedoucím, jiní na zájezd jeli právě za účelem emigrace, jako klavíristka Guttenbergová, jež v ČSSR nesměla vystupovat kvůli Chartě 77, se svým přítelem. Dramatickou cestu tunelem s nešťastným koncem zvolil herec Milan Čech s rodinou. Krkolomně neuvěřitelně působí útěk inženýra a světového odborníka přes sklo Karla Markalouse. Nečekanou situaci využije i Tono Vágner, vojenský zběh pohraniční stráže. Všichni se po překročení hlídaných hranic dostanou do uprchlického tábora a pak společně čekají v jednom z venkovských penzionů na azyl. Jejich osudy se tu protnou. Musí řešit překvapující situace, na které nejsou dostatečně připraveni. Náhlé prázdniny v životě, jejichž délku ani výsledek nemohou odhadnout ani ovlivnit, týdny a měsíce vynucené nečinnosti, hrdiny nutí k přemýšlivému hodnocení, smýkají jimi střídavě naděje i zoufalství. Ze vzpomínek i představ, ze zážitků tragických i komických vyvstává mozaika obrazů země, kterou opustili, i světa, jemuž se vydali.
"Příběhy jednotlivců se tady prolínají i křižují, setkávají i oddalují, vzniká celá řada nových osudů, nadějí, tužeb i zklamání. Široké spektrum lidských osudů podává plastický obraz doby a člověka v ní“.

Děj vrcholí 25. října 1983, kdy většina emigrantů z našeho příběhu dostane vytoužený azyl, představující klíč k nové existenci. Jen slovenská rodina neunese tíhu začátku a rozhodne se k návratu. Navrácených uprchlíků soudruzi okamžitě využijí ke komunistické propagandě.
V příběhu není příliš kladen důraz na souvislosti politické, ale na lidské, většina našich emigrantů neprchá z politických důvodů, ale z ekonomických či veskrze lidských a osobních. Neskrývá se zde nic propagačního. Pobyt v táboře či penzionu se stává i místem životních tragedií ze zmařených nadějí, jak ukazuje případ dlouholetého emigranta profesora Jeravého. Kniha ilustruje dopad na rakouské obyvatele v pohraničí, kteří z emigrace sice žijí, přesto k ní nemají zrovna vřelý vztah. Ne ke cti slouží některým lidem povýšenecké chování a xenofobie, jež začínají praktikovat okamžitě poté, co se oklepaly z traumatu příchodu.

Román určitě vzbudí rozporuplnou reakci. Příběhy se mohou zdát příliš unifikované, banální, vymyšlené, nepravděpodobné. „Příběhy našich hrdinů jsou psány ze zkušenosti, nejsou zkonstruovány, ale rozvíjeny ze situací a charakterů. Někteří začnou směřovat k propasti, jiní ke hvězdám, tak to prostě v životě chodí. Exil je pokračováním téhož národa na jiném místě. To znamená, že podle zákona velkých čísel je vzorek skvělých lidí, hajzlíků a lumpů v exilu zhruba stejný jako doma. Venku se to ovšem víc vyhraní.“

Knihu Konec velkých prázdnin Pavla Kohouta vydalo nakladatelství PASEKA v roce 2005.