Bludiště fialové zástěny ústí do kruhového prostoru. Uzavřená scéna vytváří dokonalý pocit souznění diváka s hercem, může si na něho sáhnout, slyší jeho dech a jeho zpověď se mu více zadírá do srdce. K nezbytnému uvolnění a vnoření do jemných psychologických tenat přispívá nabídka kávy, vody a chroupání sušenek. Divák v roli psychoterapeuta či účastníka sezení je zatažen do syrového vyznání a nutně musí reagovat. Herci se k němu sugestivně otáčejí, oslovují ho a nutí situaci nahlížet periskopem spoutávající viny a osvobozující odpovědnosti. Vyprávějí vnitřně pokřivené příběhy vymykající se polarizaci hodnot obecně uznávaných. Své komplexy z činů na nich spáchaných, z malosti, nejistoty, neúspěšnosti léčí latentní agresí, jež jednoho dne vytryskne a zúčtuje. Řeší problémy způsobem, jenž jiné děsí.
Tři, respektive čtyři monology o vině a násilí, se mohou zdát banálními, kdyby z nich nenaskakovala husí kůže. Jako první se představí pár slavící šesté výročí. John (Michal Kern) sebevědomě hájí svou křesťansko-katolickou rigidnost spojenou s násilím na homosexuálech, ke které došlo jen tak mimochodem. Nesnáší je, přece nejsou normální. Brenda (Ivana Uhlířová), jeho dost závislá přítelkyně mající oči jen pro svého hrdinu, rozpačitě přikyvuje, láskou pomrkává, obdivem se zajíká, se vším souhlasí, i darovaný prstýnek ji potěšil. Blahoslavená nevědomost!
Druhý příběh, vyprávěný vrahem (Martin Finger), nás nechá nahlédnout do neutěšených, i když zcela běžných, poměrů na pracovišti propojených s domácí brutální tragedií. Ani zde se s přiznáním nepočítá.
Třetí je výpověď ženy (Vanda Hybnerová), která celý život poslušně ctila neblahé tajemství, aby nakonec spravedlnost vzala do svých rukou. Žmoulavá gestika nejistých a zahanbených přechází v mimiku sebevědomých a přesvědčených o správnosti svého počínání. Těkavě neustále hledají potvrzení správnosti, aby jim bylo lépe, aby mohli žít. Pro herce inscenace znamenala velkou výzvu, s omezenými výrazovými prostředky se jim podařilo zrentgenovat lidskou duši dokonale. V relativně konstantním postoji využili novátorským způsobem celou škálu gestických, mimických i verbálních projevů.

Příběhy, jež se mohly stát. Příběhy, které se stávají. Příběhy, které se staly. Předloženy bez pocitu viny, přesto s nutkáním se obhájit. Svůj problém vyřešili. Snad.

V Komedii udělali další krok ke zboření tradičního pojetí divadla. Divák se stává autonomní součástí inscenace, v níž musí spolupracovat. Má ještě dosud převahu pasivnějšího pozorovatele, ale je jen otázkou času, kdy vstoupí do dialogu. Na realizaci hry se opět divadlo spojilo s Činoherním studiem Ústí nad Labem a zrealizovali námět současného autora, jednoho z nejkontroverznějších a nejprovokativnějších současných amerických dramatiků, Neila LaButa s názvem Bash. V režii Natálie Deákové předvedli náročný výkon Vanda Hybnerová, Martin Finger, Ivana Uhlířová a Michal Kern.


Neil LaBute (*1963 v Detroitu), vyrostl ve Washingtonu. Po skončení střední školy obdržel stipendium Brigham Young University v Utahu, vedenou Církví Ježíše Krista svatých posledních dnů, známou pod jménem Mormonská církev. Na této univerzitě získal diplom v oborech divadlo a film a konvertoval k Mormonské církvi. Jeho hra Bash měla premiéru na Off Broadway v New Yorku v roce 1999. Kromě Bash je autorem několika dalších divadelních her (Tvar věcí, V pánské společnosti, Sestřička Betty) a stejnojmenných filmových a televizních scénářů. V roce 2005 měly premiéru hned tři jeho hry: Trosky (Divadlo Everyman Palace, Cork), Tak to chodí (Public Theatre New York) a Některé holky (Gielgud, London).

Česká premiéra inscenace 2. března 2006 v divadle Komedie.