Těžké začátky

Světově známá Madeleine Albright se narodila jako obyčejná a zdánlivě bezvýznamná Marie Jana Korbelová, dcera československého diplomata Josefa Korbela 15. května 1937 na pražském Smíchově. V roce 1939, když Čechy a Moravu obsadili Nacisté, odstěhovali se Korbelovi do Anglie, kde Madeleine také navštěvovala školu.

Útěk do Anglie rodinu zachránil před téměř jistou smrtí, neboť Korbelovi byli Židé a několik jejích příbuzných, kteří v Čechách zůstali, zemřelo pod nacistickýma rukama (mimochodem to, že je Židovka, Madeleine nevěděla až do roku 1997, kdy se to stejně jako veřejnost dozvěděla z novin.) V roce 1945 se Korbelovi do Prahy na krátký čas vrátili, potom se kvůli otcově zaměstnání stěhují do Bělehradu. V roce 1948 malá Madlenka navštěvovala švýcarskou internátní školu, kde se mluvilo francouzsky, a z přezdívky, jež jí dala babička, tak záhy překladem do francouzštiny vzniklo oficiálně jméno Madeleine. Již brzy tedy mluvila čtyřmi jazyky - česky, srbochorvatsky, francouzsky a anglicky.

Splynout s Amerikou

Korbelovi přijeli do Spojených států v roce 1950 jako političtí uprchlíci, jejich cesta byla také například díky diplomatickým pasům mnohem lehčí, než cestalidí s podobným osudem. Získat americké občanství jim ale trvalo déle, než obvyklých pět let, neboť otec zastupoval československou vládu, ve které byli v té době již komunisté a tak musel odpovídat na více otázek, než běžní imigranti.

Madeleine považovala za celkem samozřejmé, snažit se zapadnout do světa, jež se kolem ní nově prostíral, ne vždy se jí to ale zejména kvůli jejím tělesným proporcím, nebo neznalosti amerických zvyků (např. svátku Sv. Valentýna) tak úplně dařilo. Společně se svou sestrou navštěvovala nejprve školu Arrandale na Long Islandu, poté se celá rodina přestěhovala do Denveru, kde Madeleine studovala střední školu a snažila se, podle svých slov "stát americkou teenagerkou". To šlo ovšem ztuha, neboť Madeleine byla velice chytrá a měla až příliš evropské rodiče. V Denveru strávila pouhých šest let, potom následovala cesta na prestižní dívčí univerzitu ve Wellesley, kde se bez dozoru rodičů Madeleine konečně jakž takž podařilo s Amerikou splynout. Státní občanství získala v roce 1957.

Madeleine jako manželka, matka a emancipovaná žena

Již v dobách svých studií na Wellesley se seznámila se svým budoucím manželem Josephem Medillem Pattersonem Albrightem, následovníkem mediálních magnátů z Chicaga, do kterého se nesmírně zamilovala a v červnu roku 1959 se za něj provdala. V červnu o dva roky později mu Madeleine s šestitýdenním předstihem porodila dvojčata Anne a Alici. U dalšího dítěte, které čekali, existovala velká pravděpodobnost, že bude trpět vážným poškozením mozku, dítě ale ještě před narozením zemřelo. To oběma manželům udeřilo krutou ránu, z níž se dlouho vzpamatovávali. Ale i potom se jejich manželství podařilo vzkřísit. A nejen to, v roce 1967 Madeleine porodila svou nejmladší dceru Katie.

I v době po své svatbě nemohla Madeleine jen tak sedět doma a do večera čekat na příchod svého muže z práce, aby mu mohla podat teplé jídlo. Neustále vyhledávala pocit profesního a intelektuálního růstu. Pustila se do postgraduálního studia na Fakultě pokročilých mezinárodních vztahů University Johna Hopkinse, "naložila" si několik přednášek navíc a k tomu ještě ruštinu a to vše navzdory tomu, že dvojčatům byl teprve rok a ostatní matky v Madeleinině okolí k této její činnosti neprojevovaly příliš velké pochopení.

Jiní lidé se také rozvádějí

V době jejích postgraduálních studií jí dělal konzultanta Zbigniew Brzezinski, Madeleine později postupně začala pronikat do washingtonské politiky. Od roku 1976 na dva roky asistovala senátoru Edmundu Muskiemu, a když byl Brzezinski po vítězství Jimmyho Cartera jmenován do funkce v Bílém Domě, Madeleine šla s ním. Starala se o vztahy s Kongresem a dělala zprostředkovatelku mezi Radou pro národní bezepčnost a Ministerstvem zahraničí.

Svojí rodinu ani přes rozběhnutou politickou kariéru nebo cestu do Polska nijak nezanedbávala, proto byla velice překvapená, když jí 13.1.1982 její manžel prostě oznámil: "Tohle manželství je mrtvé, miluji někoho jiného." Madeleine dlouho věřila, že to způsobila pouze její představivost a vše se brzy urovná. Ale neurovnalo. Ještě téhož roku se manželé rozvedli a od této chvíle se Madeleine začíná naplno věnovat své politické kariéře.

Americký sen ve světě, kde vládnou muži

Jak Madeleine sama řekla, jen opravdu málokdo mohl tušit, jakou cestu jí život uchystá. Pouhá představa toho, že se běžné předválečné dítě z Československa jednou stane nejmocnější ženou planety, byla nejen nepravděpodobná, ale doslova šílená. Ani ona to nemohla tušit. Netoužila po výstředním životě jedné z politických špiček své doby. Po otci samozřejmě zdědila nejen lásku ale i talent k diplomacii a politice, zamýšlela ale stát se nejspíše univerzitní profesorkou. Co se pak stalo, se dá se zcela klidným vědomím označit jako splnění tzv. "amerického snu". Madeleine můžeme s trochou nadsázky označit za "self-made woman".

Po takřka neviditelných začátcích její kariéry se pomyslná kola osudu začala významně otáčet v roce 1992, kdy se stala velvyslankyní USA při OSN. V roce 1996 si jí potom jako 64. ministra zahraničních věcí USA a první ženu v úřadě vůbec vybral Bill Clinton. A zvolil správně. Madeleine vykonávala po celé své funkční období svou práci výborně. Nyní se věnuje podnikání, využívá svých kontaktů po celém světě k ovlivnění některých událostí a přednáší na univerzitě.

Nejlepší ze všech možných světů

Je podtitul překladu životopisu Madeleine Albright od Madeleine a Billa Woodwarda, který v roce 2003 vydalo nakladatelství Práh. Titul velice poutavě a osobitě shrnuje celý její život tak, jak jej vnímala ona. Na pozadí osobních pocitů a prožitků nám zde předkládá politické události z doby, kdy se politiky aktivně účastnila.

Ráda bych zde ještě řekla, že i navzdory tomu, že na počátku představovala jen nepatrnou součást té naší "světové skládanky", dokázala významně a navíc pozitivně ovlivnit běh světa. Podařilo se jí změnit pohled mužů politiků na ženy političky a hrála také významnou roli při zapojení států východní Evropy do NATO. Svých pozic rozhodně nedosáhla nějakou náhodou, ale tvrdou prací a to, co dokázala a jakým přitom zůstala člověkem, je nevídané a obdivuhodné.