O filmu Jiří Menzel řekl: „Scénář filmu sleduje paralelně dva příběhy. První sleduje osudy a postupné zrání malého ctižádostivého pikolíka během předválečných let i během okupace Československa, kdy se jako zamilovaný mladík spíše z hlouposti než z vypočítavosti ocitne v řadách těch, kteří slouží okupační moci. Druhý příběh, který se s prvním prolíná, zachycuje jen krátkou epizodu dozrálého muže, který po letech strávených ve vězení hledá klid v osamělém místě, v bývalé německé vesnici, která byla po válce vysídlena. Jeho klid jen na chvíli poruší přítomnost mladé dělnice, která mu svým mládím a živelností vzbuzuje vzpomínky na jeho erotické zážitky z mládí.“


O spolupráci s Bohumilem Hrabalem Jiří Menzel řekl: „Měl jsem to štěstí být mezi nimi a ačkoli jsem byl proti svým starším kolegům začátečník, byl mi díky úspěchu povídky Smrt pana Baltazara nabídnut k zfilmování rukopis novely Ostře sledované vlaky. Práce na tomto filmu mě s panem Hrabalem úzce spřátelila a umožnila mi spolupracovat s ním i na dalších filmových přepisech jeho díla. Po Ostře sledovaných vlacích, které získaly v roce 1968 cenu Americké filmové akademie za nejlepší zahraniční film i řadu dalších ocenění, následovala v době pražského jara spolupráce na adaptaci povídek z knihy Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet.
Film Skřivánci na niti, který jsme stačili podle Hrabalových povídek dokončit v létě 1969, byl zakázán a nesměl se promítat až do listopadu 1989, kdy byl vzápětí po uvedení do kin oceněn Zlatým medvědem na berlínském filmovém festivalu. Na počátku sovětské okupace nám bylo znemožněno spolupracovat, a tak až v roce 1980 vznikl na motivy novely Postřižiny stejnojmenný film oceněný v Benátkách. Tento film dosáhl ve své době v Československu rekordní návštěvnosti. Výsledkem mé zatím poslední spolupráce s Bohumilem Hrabalem byla opět adaptace povídek z knihy Slavnosti sněženek – film, který stojí trochu ve stínu těch slavnějších, i když si myslím, že svým duchem má k panu Hrabalovi nejblíže.“

Za zásadní věc považuje režisér obsazení rolí. Kvalita filmu podle něj spočívá vedle kvality scénáře hlavně v tom, jací jsou v něm lidé. Při rozhodování dbá na to, aby to byli herci spříznění pohledem na svět a aby měli charisma: „Nevybírám si herce, ale hledám člověka, který má v sobě určitou zranitelnost, budí v divákovi empatii. Tvář člověka, na kterého se máte dvě hodiny dívat, musí být zajímavá. Filmový představitel má mít silné charisma. Nemusí umět hrát, ale má mít v sobě cosi, co vám příběh filmu lidsky přiblíží.“
Hlavní roli číšníka Jana Dítěte ztvární Oldřich Kaiser. „Oldu znám hodně dlouho, překvapil mě ve Žralokovi v hlavě. Myslím si, že je to herec, který dozrál do velkých rolí,“ říká Menzel. Kaiser podle vlastních slov s nabídkou okamžitě souhlasil. „Když mě pan režisér oslovil, nezapochyboval jsem. Vzpomněl jsem si na ty dny, kdy jsem ještě na cyklostylovaném papíře louskal tehdy zakázaného pana Hrabala. Tohle téma je blízké mému srdci.“
Jana Dítěte v mladším věku bude hrát bulharský herec Ivan Barnev. „S Ivanem jsem už spolupracoval a líbí se mi jeho neotřelá tvář, která má svůj půvab,“ dodává Menzel, který před jednadvaceti lety ze stejných důvodů obsadil do filmu Vesničko má středisková do té doby neznámého maďarského divadelního herce Jánose Bána. „Jsem šťastný, že mě pan Menzel pozval do účinkování na tomto filmu. Měl jsem to štěstí pracovat s ním už v Sofii. Ve všech třech divadelních představeních režírovaných panem Menzlem, ve kterých jsem hrál, se mi otevřel nový pohled na vnímání světa,“ doplňuje Barnev.

Hlavní ženskou postavu - Lízu - ztvární německá herečka Julia Jentsch, která v současnosti patří k největším hvězdám německého filmu. Ve filmu se pak objeví celá plejáda slavných českých a slovenských herců včetně Milana Lasici, Martina Huby, Mariána Labudy, Jiřího Lábuse nebo Josefa Abrháma.

Zdroj: agentura 2. media