Na festivalu mě zaujal soubor alternativních filmových dokumentů Petera Forgácse. Tento maďarský režisér pojal tvorbu svých děl velmi originálním způsobem. Své dokumenty totiž netočí, ale vytváří je z amatérských záběrů, které získal ze soukromých archivů. S jejich sbírkou začal v kulturně výchovném institutu v Budapešti po tom, co roku 1971 dostal zákaz studovat na všech maďarských univerzitách. Forgács tak navazuje na odkaz francouzsko-amerického surrealistického umělce Marcela Duchampa a přiznává, že čerpá také z postmoderního románu a avantgardního filmu.

Jeden svět představil celkem 5 jeho snímků – Dusi a Jenö, Maelström, Volný pád, Kdesi mezi tím a El Perro Negro: Příběhy ze španělské občanské války. Prostředí, v němž se posledně jmenovaný dokument odehrává, je z jeho názvu zřejmé, ostatní zachycují téma 2. světové války v různých evropských zemích. Všechny příběhy dodržují kontinuitu děje, když obsahují jednoduše spojené fragmenty reality tak, jak šly za sebou. Sám autor své dokumenty označuje jako videoopera, protože jazzová hudba skladatele Tibora Szemza filmy nejen podbarvuje, ale zároveň tvoří jejich významnou složku.

Příkladem může být film Maelström, v němž figurují soukromé záběry židovské rodiny Peereboomových. Můžeme zde vidět prosté a radostné okamžiky z jejího života před začátkem války i po jejím vypuknutí, aniž tuší hrozivé následky.

Hudba však jako by stále připomínala blízkou budoucnost a její pomalejší tóny film sugestivně podtrhují. Významné je i připojení psaného slova ve formě titulků, které většinou vysvětlují, o jaké období a místo se jedná. Částější mluvené slovo by ubíralo na celkové náladě a dramatičnosti. Snímku na zajímavosti přidává i fakt, že se po vypuknutí války střídají obrazy ze života židovské rodiny a nacistických pohlavárů či německých vojáků. V některých okamžicích se díky zvukové složce, titulku či mluvenému slovu tyto dvě reality propojí. A právě tehdy je nejlépe vidět ona děsivá dimenze 2. světové války. Divák zde má velkou moc, protože ze dvou paralelních a subjektivních rovin si tu smí vytvářet svou vlastní, více směřující k té objektivní.

Dokument Dusi a Jenö se skládá z obrazů natočených v letech 1936 až 1966 maďarským bankovním úředníkem Jenöm. Odehrává se především v budapešťské čtvrti Tabán a hlavními dvěma aktéry jsou Jenöva manželka Dusi a její psík, které zachycuje v různých podobách a životních etapách. Při procházkách Budapeští v létě či na podzim, ve veselých i zasněných okamžicích v průběhu několika let. Tyto role zde vlastně stále zůstávají, ale jejich protagonisté-herci se mění. Pochopíme to, když vidíme další štěně, poté co jeho předchůdce zemře, a Jenövu novou manželku, s níž se ožení po smrti Dusi.

Jak tvrdí sám autor, film vypráví, ale nehodnotí. Díky skládance z dobových materiálů přináší možnou verzi celkového obrazu, který je těžko možné kritizovat. Snad jen první dvě třetiny děje, snímající většinou kameramanovu ženu se svým psíkem, jsou příliš jednotvárné a někdy až trochu nudné. Stejnými slovy se tedy zřejmě dá hodnotit realita života těchto představitelů střední třídy. Nebo alespoň ta realita, kterou maďarský režisér pomocí záběrů zachytil či vytvořil.

Podobně můžeme uvažovat i o životě Petera Forgácse… Není ta jeho realita, v níž vytváří filmy stále stejným způsobem, už jednotvárná a trochu nudná?


Zdroj fotografie:http://www.jedensvet.cz