Mám pár známých, u kterých zcela bezpečně poznám, odkud mi telefonují. Když je jejich hovor rozmáchlý, plný pomlček a otázek, je mi jasné, že nevolají ze svého telefonu. Krátký, věcně informativní telefonát prozrazuje, že dotyčný bude muset za hovor zaplatit z vlastní kapsy.
Nedávno se mi na displeji objevilo cizí číslo volajícího. Proto mě překvapilo, když se na druhém konci ozval syn. Nutně mi potřeboval sdělit, že: Letos nepojedou na hory, kanárek má avitaminózu, soused nové auto ...
"Ty poslyš," přerušila jsem ho, když hovor trval více jak deset minut, "odkud voláš?"
"Z práce. Proč se ptáš?"
"No jen jsem ti chtěla připomenout, že hovor z pevné linky na mobil tě bude stát dost peněz..."
"Ale nebude," zasmál se on. "Tomu zlodějovi šéfovskýmu nedám nic! Okrádá nás na platě, tak si to vybíráme alespoň takhle..."
"Tak to byste snad měli řešit jinak," zvýším hlas. "Takhle to je totiž prachobyčejná krádež a jako každá špatnost se člověku vrátí!“
"Ale houby," odtuší syn. "To by to přece ve světě vypadalo jinak! Rozhlídni se kolem sebe, kolik zlodějů si u nás žije jako v ráji."
"Všeho dočasu," řeknu a zavěsím.
Večer mi to však nedá a pokouším se synovi zavolat. Nic. Mobil je němý. Volám tedy snaše a dozvídám se, že synovi telefon spadl do bazénu a je definitivně zničený. "Páni," skoro se až leknu. "To si teda boží mlýny přichvátly."