Po vymizení slovenských pondělků z televize máme velmi omezenou možnost dnes už zahraniční divadlo mapovat. A tak velké díky za první vlaštovky, byť ještě omezeného hostování. Činoherní klub navázal spolupráci s bratislavskou Arénou. Hra Rodinná slavnost se hraje paralelně v obou divadlech, hlavní roli ztvárňuje Juraj Kukura.

Rodinná slavnost nabízí trochu slovenštiny a velmi aktuální silné téma dnešní doby, pohlavní zneužívání vlastních dětí. Z hrůzného činu svého otce nenařknou malé děti, jež se dají (a jak vidět daly) přesvědčit, zastrašit a umlčet, ale v okamžiku, kdy to již vůbec nečeká, dospělý syn. Nečekaný přípitek jako blesk z čistého nebe rozčísne dosud nenahlodaný, zlatistý povrch rodinného soužití. Neuvěřitelná výpověď vystavuje zničující zátěži dosud, alespoň navenek, soudržnou rodinu. Slyšíme tep srdce přítomných, vzpírajících takovou absurditu jen vzít na vědomí. Ale jak jednotlivé korálky navlékají na nekonečnou nitku vzpomínek, najednou se nit pevně sváže, korálky ztrácejí bezstarostnou průzračnost dětství a zatemňují se ponurou barvou děsu. Oči se otvírají, hra přihořívá, přihořívá se dostává do samého finále: HOŘÍ. Dávná traumata zasunutá v hlubině paměti nebezpečně ožívají.

Nic není zapomenuto, stigmata dětství se v plné síle valí na nic netušící účastníky oslav narozenin. Jaký dárek to dostal? Traumata následujícími lety vytěsněná, tragicky ovlivňovala a křivila vývoj dětí, vyhřezla najednou jak zahnívající útroby. Jaký dárek to dostal? Mnozí se ještě potácí v nevědomosti, nad nimi se zlověstně vznáší tvrdé ponaučení: cti otce svého... ale to už se nedá vydržet..Ano vzpomínají si..Jaký dárek, jaké dědictví jsi nám, otče, vložil na bedra?

Autoritativní otec Juraj Kukura ztvárňuje velmi plasticky oslavence Helgeho v různých polohách. Zpočátku pečlivě trénuje svůj proslov a skrývá tak trému, posléze vystupuje jako pozorný otec snažící se uklidnit psychicky labilního Christiana a proti obvinění nehne ani brvou. Dál se účastní oslav a poněkud pobaveně shlíží na svou nevěřícně konsternovanou rodinu, jež neumí ke zjištěné události zaujmout adekvátní stanovisko. Odvádí pozornost, chválí sebe i ostatní, ale rozlupování problému již zabránit nedokáže. Efektní je jeho závěrečný monolog, v němž se sice omluví, ale nic nepochopí. Odchází ublíženě, ne jako zpráskaný viník, ale jako člověk, jehož dobré činy nenachází vděku. A jeho „dobré činy“ tragicky poznamenaly celé potomstvo.

Syn Christián, v bravurním podání Matěje Dadáka, člověk na dně, dlouho a nejistě hledá odvahu se hlasitě a konečně s traumatem vypořádat. Stojí ho to spoustu sil, ale po vyřčení doutnajících hrůz se celá struktura rodiny rozpadá jak domeček z karet.

Živelná manželská dvojice složená z neurotického alkoholika Michaela (Milan Mikulčík), zpestřujícího počáteční klid oslav neurvalými, buranskými eskapádami, a z rádoby emancipované, ale otloukané manželky (Lada Jelínková), která problémy řeší dost primitivně. Tiše trpící dcera Helena ( Bára Kodetová) si do života nese problémy s muži. Lenka Skopalová výborně ztvárňuje citově opotřebovanou, ke zjištěným sdělením apaticky přihlížející matku. Herci si přijdou na své, každá postava vlastně vypráví svůj příběh, rozmotává své nekonečné klubko.

V první polovině se nezávazně plká, senilně brebentící prarodiče oslavě dodávají punc rodinné pohody. Výstřel obvinění však náladu změní. Všichni cítí, že se dotkli pekla. Trhliny se definitivně odkrývají, vztahy se budou v tichosti rozlepovat dál a dál. Vše pod dusivou přítomností osobnostně silného otce, který jako hroznýš ochromuje jednání dětí. Ani příšerné odhalení nepřinese jednoznačné vyústění. Z otřesu se mátožně probírají, odhánějí myšlenky, aby se jim jako bumerang usadily v mysli. Jak dál? Odpověď nepřichází....


Ve hře režisér M. Čičvák přímo mistrovsky pracuje s tichem a ustrnutím v kontrastu s cinkáním skleniček a příborů, protahované prodlevy způsobují tíživé napětí. Až si představujeme úzkostný pláč a následné ticho na březích moře, kde otec Chronos požírá své děti, aby neohrozily jeho vládu. Proč je ale likviduje současný člověk? Zvrácenost, nuda, strach, bezvýchodnost?

Dánský snímek Rodinná oslava Thomase Vinterberga a Morgense Rukova je z roku 1998. Tvůrci za něj dostali cenu poroty na festivalu v Cannes, prestižní ocenění César i Zlatý globus za nejlepší zahraniční film.
Film byl natočen podle manifestu Dogma, brzy dostal na evropská jeviště. Divadelní adaptace je dílem Bo Hansena.

Rodinná slavnost. Činoherní klub Praha. Premiéra 30.ledna 2006



Zdroj fotografií: archiv autorky a Činoherní klub