Mezi regály a krabice umístil rakouský dramatik Peter Turrini děj intimního dialogu ve hře Josef a Marie. Bronislav Poloczek již vystoupil v jeho hře Hotovo, konec!, kde pronesl jímavý monolog muže před sebevraždou, a za věrohodný výkon ho sám Turrini nazval “můj herec“. Jeho obsazení do role nočního vrátného tedy bylo nasnadě. Role uklízečky v podání Emílie Vášáryové přinesla svěží závan temperamentní slovenštiny.

Hra je obrazem naší doby i nás samých. Vykořeněnost ze společnosti i rodiny přináší nutkavou potřebu svěřit se, nalézt stejně opuštěné a pozorně naslouchající srdce, ale zároveň opatrnou snahu zachovat si svou, byť pošramocenou tvář a neprozradit své nejniternější trápení. Ochranná zdrženlivost, nepřístupnost maskovaná nádechem vulgárnosti, ostentativní ostražitost jsou pouhé pózy, chránící křehkou zraněnou duši.

Příběhy dvojice s příznačnými jmény jsou pevně ukotveny v naší nedávné historii. Její mezníky protkávají historické události, mající vesměs punc národního selhání a pocitů viny a z toho vyvěrající latentní i otevřenou agresi. Tak jako se následky Bílé hory táhnou v podobě vykřičníků vědomím české existence, z těch novodobějších s podobným akcentem přistupuje Mnichov, protektorát, poválečný vývoj ústící v komunistickou diktaturu a zmařený záchvěv naděje z roku 1968. Frustrace a zklamání se promítá a otiskuje v osudech jednotlivých lidí. Doba razítkuje takovou silou, že záleží na postoji každého, jak se jí postaví.

Sledujeme výpověď dvou lidí válcovaných okolnostmi i sebou samými, těžko hledajících východisko. Náhodné setkání na Štědrý den, ten den v roce, kdy lidé cítí jinak než v oněch zbylých 364, náchylnějších činit dobro, přinášet lásku, otvírat nitro, ale také mnohem citlivějších, zranitelnějších. Dva, kteří už nemají nic, k sobě zpočátku nejistě, snad neochotně, hledají verbální cestu, aby nakonec své zármutky vykřičeli.

Turriniho hra byla aktualizována nejen zasazením do konkrétních dějinných událostí bývalého Československa, ale dramaturgie využila i některých autentických momentů ze života samotných herců. Vznikl tak životný celek, v němž divák najde nejednu paralelu se svým zráním a umocní se tak jeho aktuální ztotožnění s příběhem.

Dobře strukturovaná hra na pomezí hořké komedie a psychologické sondy do hlubin československé duše nabízí plastické, ale místy obtížné možnosti hereckému ztvárnění. Oba herci nelehkou výzvu dokonale využili a celkové vyznění hry posunuli ještě výše.
V ní dominovala a přímo zářila E. Vašáryová. Podařilo se jí vtisknout stárnoucí uklízečce, s neblahou perspektivou hřbitova, šmrnc a jiskru dávné úspěšné tanečnice. Razantní přechody od milující matky, nenávistné tchyně, vzpomínek na krásnou minulost po utápění se v melancholii jištěné stopičkou alkoholu, zvládala s neuvěřitelně bravurní lehkostí. Do všech poloh přinášela věrohodné emoce, přímo tančila svým zpackaným životem, nakonec schopna neustále rozdávat lásku, pochopení, úsměv.

Jejím protihráčem se stal zamlklý, plachý, samotářský, trochu těžkopádný bručoun B. Poloczek s doslova psíma očima. Celý život sám, neschopen otevřené komunikace, jakoby si neskutečnou tíhu samoty uvědomil právě nyní, mezi mlčícími krabicemi v regálech. Vynořují se zasunuté vzpomínky, aby teprve poznání bezvýchodnosti spustilo slzy uvolnění. I on předvádí člověka uštvaného dobou, velkého dobráka, ztěží nacházejícího slova, více mlčícího než řečného, bez patosu a velkých gest takovým způsobem, že ho musíme pochopit a politovat, i když s jeho umanutými levicovými názory se třeba úplně neztotožníme. Naopak zájem o ekologii, neúspěšné herectví a záblesky filozofického náhledu ho proměňují, vše však pořád činí s neměnnou umanutostí. Slovy Marie, starý člověk by neměl být takový idealista, protože pak vypadá jako idiot.

Divák ocení, že hra je dokonalou a přímo puntičkářsky zvládnutou symbiózou hutného textu, nabízejícího spoustu hořkobolných smutnících replik, vzbuzujících ale úlevný smích, věrohodného zasazení příběhu do šedé reality bez banálního sentimentu a zbytečných výkřiků a vynikajícího hereckého výkonu, skrývající pod slupkou hořkého pitvání minulosti výbušný potenciál jiskřícího humoru a nezbytné naděje.

PETER TURRINI, Josef a Marie, Divadlo Kolowrat,
Režie: Martin Porubjak. Hrají: Emília Vášáryová a Bronislav Poloczek. Premiéra 6. a 7. dubna 2006.
(klikni)

Zdroj fotografií: archiv ND