Každý ji intuitivně zná. Každý zná totiž tu svoji. Má to, co dělám tady a teď, smysl? Dělám to pro sebe? Jaký mám cíl? Nechybí mi část života? Jsem svobodný? Jsem šťastný? Miluji? Každá otázka má tolik odstínů, tolik tónů a vůní, některá se zdá na dotyk jemná, jiná hrubější - možná proto, abychom šli každý sám a snadněji se hledalo.

Kolikrát stačí se jenom zastavit. Zastavit nejen tělo, ale i mysl a city. Najednou to škubne. Položím otázku a kupodivu uslyším, že z nitra se ozývá odpověď. Kolikrát je to těžké, neboť náhle moje rozjímání převálcuje „cosi“ a má mysl opět pádí, city se valí. Nenachází se ale příčina v tom, že jsem zastavil kousíček toho „všeho“? Postavit přehradu nestačí.

Chci říci, že mnoho závislostí má příčinu v potlačování naší duchovní podstaty. Svých duševních přání. Že žijeme příliš svým tělem. Stejně tak to ale může být i úplně naopak. Proto nelze předepsat, ale ani hledat, žádný konkrétní všelék. Všelék může mít abstraktní podobu: chce to Lásku. Ale konkrétně ji musí najít každý sám.

Když bych hledal v hlubokém lese zpívající dub, určitě bych nejprve rád věděl, jak je ten les veliký, abych nekroužil na jednom místečku. U člověka se touhle „velikostí“ - celistvostí - jeví nejprve to, co mohu nahmatat, tedy tělo. Potom, co naopak vůbec nahmatat nemohu, tedy duch. Někde mezi tím nalézám duši. Tak tomu říkám já a vím, že tyto tři části tvoří dohromady celistvý les člověka. Les, jehož stromy začnou odumírat, když sáhneme po droze.


Zdroj fotografie: Klára Klepáčková.