Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je úterý 25.2.2020, svátek má Liliana 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 500
Registrovaní čtenáři: 506
Publikovaných článků: 12818
Komentářů: 11058


Měření



Bůh chrání milence

24.05.2006   Radka Zadinová   Rozhledy   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Napsal: Johanes Mario Simmel. Název, na který se nezapomíná. Příběh však není z těch, na které bych nezapomněla. Ve skutečnosti už si ho moc nevybavuji, ačkoli jsem přečetla většinu knih tohoto německého spisovatele a většina z nich se mi nesmazatelně vryla do paměti. U této se mi do paměti nesmazatelně vryl pouze název.

Bůh chrání milence.

Proč? Proč ne třeba děti? Nebo staré, bezmocné, nemocné, zoufalce, ženy, matky, slabochy, lháře? Proč zrovna milence? A chrání je doopravdy?

Bůh... Hodně o něm přemýšlím a přece nevím. Je tam? Není? Vidí nás? Trestá? Chrání? Co tam vlastně celé dny dělá? Pozoruje, vyčkává, očekává? Mění se mu tvář zklamáním, co se z nás stalo? Běhá mu po tváři opovržení, zlost, bezmoc, víra, smutek nebo je ta tvář z kamene a je mu jedno, jak si to v životě zařídíme, jestli se dáme po té správné cestě nebo si vybereme jinou, schůdnější?

Pokud tam je, musí to být zlomený člověk. Zklamaný a nešťastný. Proč nezasáhne? Nechce? Nemůže? Nebo tam opravdu není?

Spousta otázek a žádné odpovědi. Nebo alespoň žádná z těch odpovědí, které mě napadají, není uspokojující.

A proč zrovna milenci? Čím zaujali J. M. Simmela natolik, že si je vybral do názvu jedné ze svých knih? O tom, proč si vybral Boha, asi nikdo nepochybuje. Ale proč milence? Snad proto, že láska je poslední z věcí, pro kterou jsou lidé ochotni ještě uvěřit? Zapomenout na to špatné a hledat to dobré? Chtít něco víc než jen přetvářku, zlost, závist? Protože kvůli lásce jsou ochotni snít, bojovat, toužit, nevzdávat se, klesnout až na samé dno a zase se vzchopit?

Možná...

A tak, i když v Boha nevěřím (nechodím do kostela, nečetla jsem Bibli), přece jen se k němu obracím, když se mi zdá, že ho potřebuji. Neříkejte mi pokrytče. Neříkejte, že to sami občas neděláte. A i když to je pokrytecké a snad i vypočítavé, tehdy na tom tak nějak nezáleží. Třeba ani on sám (pokud tam je) to tak nevidí. Vidí jen jednu nešťastnou ženskou, která doufá, že jí někdo, kdokoli, pomůže. Klidně i Bůh, když nikdo jiný zrovna není po ruce. Klidně i víra, že někde, někdo je, kdo zakročí, kdo domluví vrtkavému osudu, aby se k ní otočil tou přiznivější stranou.

A vždycky, když ležím, s očima dokořán upřenýma do tmy, a slibuju, že teď už je to naposledy, jen jednou mi pomoz, jedinkrát (abych příště opakovala to samé), nepřipadám si jako blázen, který vlastně neví co chce. Já to vím.

Takže: Je tam? Není?

Co když jen čeká, až konečně dospějeme?

Zdroj fotografie: www.goocle.com, www.poust.cz

 



Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2020 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2735 s