V prvé řadě je třeba rozlišovat mezi svatbou klasickou, tj. úřední, na radnici či úřadě příslušné obce a svatbou církevní, v kostele. Uzavření svazku manželského pod úředním dohledem je vyžadováno právními předpisy naší země. Nikdo není nucen k pompézním obřadům, ale oznámení svého svazku státu je nutností. Svatba církevní je ryze soukromým uvážením každého páru. U většiny křesťanských proudů se vyžaduje příslušnost alespoň jednoho z páru k dané víře. Druhý by měl být, když ne věřící, alespoň tolerantní a navštěvovat katechismus za účelem seznámení se se základními prvky víry svého partnera.

Pro dnešní dobu je rozvod téměř trendem. Většina párů dochází na úřad již s vyřešenými majetkovými záležitostmi a jasným odůvodněním, proč je další soužití nemožné. Dost dvojic ale k dohodě dospět nemůže. Řešení se pak odevzdává do rukou soudu a v nejhorších případech mlže rozvod trvat i několik let. Poté, co je pár rozveden, může si jít každý svou cestou, za jiným partnerem.

U zrušení církevní svatby je vše jiné. Zatímco může být pár úředně rozveden, v očích církve jako by byl stále spolu. Málokdo totiž ví, že CÍRKEVNÍ ROZVOD je nesmysl, nic takového neexistuje. Po přezkoumání případu mohou partneři dostat svobodu, ale ne ve smyslu rozvodu, nýbrž prohlášením celého manželství od počátku do konce za neplatné. Důvody, kvůli kterým je možno svazek označit od počátku za neplatný, by měly existovat již v době uzavření svazku, ale byly zamlčeny. Mezi tyto důvody patří například fakt, že jeden z partnerů si absolutně nepřeje děti, nebo přiznání jednoho z partnerů k nevýlučnosti vztahu (tj. k nevěře), či zamlčení vážného zdravotního či ekonomického stavu. Pokud ale začne po několika letech soužití manžel svou družku být, nebere se tento důvod jako dostatečný pro zneuznání manželství. Formulka „v dobrém i zlém“ je klíčem k pochopení tohoto odsuzovaného faktu. Žena se tedy může rozvést úředně, ale církevně zůstává stále ve svazku, jen žije odděleně od svého muže. S případným novým manželem má tedy opětovnou svatbu v kostele znemožněnu. Taktéž nemůže chodit ke svátostem. Přesto, v katolickém pojetí, porušením svazku manželského z těchto důvodů nezaniká nikterak právo účastnit se života farnosti. Člověk, který stojí před tímto těžkým rozhodnutím, není církví nikterak „odepsán“a s Bohem se může setkávat i nadále, mimosvátostnou cestou.

Přístup církve k řešení těchto manželských problémů je často kritizovaným postupem. Kritici pochází však většinou z řad nevěřících, lidé věřící, zapojení do církevního života, do manželství vstupují seznámeni s riziky, která je mohou čekat. A možná právě proto setrvávají raději v úpěnlivé modlitbě a sebeobětování se ve špatném zacházení a o rozvod ani nepožádají.

Obrázky přejaty z: www.hrady-zamky.cz, www.telusplanet.net