Gábu Al Dhábbu jsem zastihla krátce po jednom z prvních vystoupení s kapelou úplně vyšťavenou. Přestože jak říkala hlasivky tentokrát nefungovaly úplně na sto procent (trápilo ji nachlazení), na jejím podmanivém projevu to nebylo absolutně znát. Unavená, ale vstřícná se rozpovídala o desce i o tom, co jí v českém „šoubyzu“ tak trochu nadzvedává…

Gabčo, gratuluju ke skvělému výkonu, s kapelou vám to skutečně šlape! Přitom na desce ti téměř všechny nástroje nahráli Petr Bende a Milan Cimfe. Jak jsi tuhle koncertní partičku poskládala dohromady?
Já jsem si pomalu sháněla kapelu už v průběhu natáčení desky, ale tam to nějak neklaplo a z té původní sestavy zůstal jen klávesák a bubeník. Se zbytkem party mě dal dohromady vlastně Tomáš Hájíček z Krucipusku, se kterým jsme se potkali ve studiu Sono. Jejich basák Maťo zrovna sháněl nějaké další hraní a vzhledem k tomu že je strašně progresivní a dobrej hudebník, tak jsem neváhala ani chvíli. No a Maťo mimo jiné přivedl do kapely i kytaristu, čímž jsme kompletní:-).

Ty v létě zahraješ i na několika festivalech, jak se na to těšíš?
Těším se hrozně moc, protože na festivalu je to hraní v takový nejklasičtější a nejryzejší podobě. Máš šanci zaujmout i lidi, kteří přišli na někoho úplně jiného, takže to je svým způsobem i takový adrenalinový sport . Jenom škoda, že jsme těch festivalů nakonec moc nestihli, protože se nám podařilo dát kapelu dohromady až za pět minut dvanáct.

Zabrousíme na chvíli k té tvojí zmiňované vytoužené desce - můžeš nám svůj debut trochu přiblížit?
Ok, deska se jmenuje „Contra factum“ a je venku od května. Když to mám vzít úplně od začátku, tak první impuls, abych se do autorské desky pustila, mi dal určitě Petr Bende ještě za běhu “Superstar“. Občas jsem totiž na kytaru hrála a zpívala některé svoje věci a Péťa mě přesvědčil, abych je určitě zkusila prodat.

Počkej, ty jsi někdy uvažovala o neautorské desce, písničky z databáze a tak?
Ne, to ne, já jsem o tom spíš neuvažovala vůbec, při soutěži na to člověk ani neměl myšlenky…Jasně, že o vlastních písničkách jsem v koutku duše přemýšlela vždycky, ale potřebovala jsem trochu dodat odvahy a nakopnout, což se právě Petrovi a potom Milanovi Cimfe (producent desky, pozn.red.) podařilo.
No a tak jsem přinesla nějaké svoje náměty plus dvě písničky otextované v češtině, spoustu jsem jich textovala víceméně za pochodu, když už byla připravená muzika. K finální podobě desky jsme pak docházeli na základě těch mých původních motivů postupně.

Na „Contra factu“ se zajímavým způsobem mísí řada alternativních stylů, od harmonikářské lidovky až po divoký taneční beat. Měla jsi to ladění písniček v hlavě už když vznikala původní melodická linka?
On se ten styl s podobou té původní linky právě dost často prolíná. Už z melodie a frázování je jasné, že tohle chce harmoniku a z tamtoho zase sálají španělské rytmy. Takže představu jsem většinou měla jasnou. Ke konkrétní podobě aranží pak samozřejmě hodně přispěl Milan, ale i Petr.

Jak takový proces vytváření vypadal třeba u písničky Dies Irae, což je v podstatě velkolepě pojatý kompoziční opus se spoustou smyčců a strhující, až filmovou atmosférou…
Linku k Dies Irae jsem napsala zrovna o Vánocích a když jsme si nad ní pak sedli, tak bylo jasné, že tam bezvadně vynikne smyčcový orchestr. Samotné orchestrální party pak dělal Milan.

„Contra factum“ je pestrá nejenom stylově, ale dokonce i lingvisticky. Uslyšíme na ní kromě češtiny a angličtiny i ruštinu a latinu. Jak tě to napadlo?
Ruštinou, která se objevuje v titulní „Pandořině skříňce“, jsem chtěla zdůraznit jistý muzikální zlom té písničky. Ta čeština tam působila strašně lámaně, tak jsem si vzpomněla na svoje školní léta, kde jsme s ruštinou tak trochu koketovali, a do téhle písničky je přesně to pravé ořechové. No a „Dies Irae“ zase atmosférou vyloženě pobízí k tomu, aby tam v jedné pasáži zazněl kus latiny.

Ještě řekni, že sis ten text dala dohromady sama…
Skoro. Nejdřív jsem ho zkoušela psát sama, ale pořád mi nešel úplně dokonale nefrázovat, Takže jsem to napsala česky, vybrala latinské ekvivalenty a poprosila jsem jednoho latináře, aby mi to nějak pomohl dát dohromady.

Přeslechnout se na desce nedá ani svižná anglická písnička, nazvaná láskyplně „Stará čundračka“, ze které úplně čiší pohoda a bezproblémovost mládí…
Jasně, „Čundračka“ je vlastně jedna z nejstarších věcí, napsala jsem jí v sedmnácti. Takový americký country, hodně melodická, rytmická…

Dokážu si představit, že zrovna tahle písnička by mohla být hodně líbivá pro široké publikum. Neuvažuješ nad ní jako nad singlem?
To ne, singl bude dvojka, „Bárka“, kterou si víceméně vybrala rádia. Já bych byla radši za „Pandořinu skříňku“ nebo „Černočernou tmu“, protože ty celé album daleko lépe reprezentují. Bylo by hned ze singlu znát, že ta deska je stylově hodně různorodá. Takhle si lidi, kteří „Contra factum“ neslyšeli, řeknou: Gába, to je popík nebo pop-rock. Ale to už je tak, že některý věci jsou prostě úplně mimo muzikanta…

Poslední díl rozhovoru vyjde v pondělí 26.6. 2006.


zdroj obrázku: archiv autorky