Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je úterý 25.2.2020, svátek má Liliana 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 500
Registrovaní čtenáři: 506
Publikovaných článků: 12818
Komentářů: 11058


Měření



Cesta za dobrodružstvím

18.07.2006   Radka Zadinová   Rozhledy   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Hanka (40 let) podnikla se svou rodinou a s rodinou své kamarádky dovolenou na kolech. Čtyři dospělí, tři „puberťáci“ ve věku od 15 do 16 let a dvě děti ve věku 6 a 10 let se pustilo přes Německo do Rakouska a podél Dunaje až do Znojma. S sebou na kolech si vezli všechno včetně stanů, karimatek, spacáků, jídla na celý týden (kromě pečiva), vařiče, nejnutnějšího oblečení a ostatních nezbytných věcí.

Jak vůbec vznikl nápad podniknout takovou, podle mě hodně odvážnou, cestu a jak daleko bylo od nápadu k uskutečnění?

Poprvé jel tuto trasu před lety můj manžel s kamarády a později si to zopakoval ještě s mým nejstarším synem. Letos někdy v únoru na jakési oslavě někdo z recese prohlásil, proč to nezkusit všichni, děti i ženské, slovo dalo slovo a plácli jsme si, ačkoli si troufám tvrdit, že po mohutné oslavě si to málokdo druhý den ještě pamatoval. Takže když asi tak za 14 dní za mnou přišla kamarádka a zeptala se mně "tak co, jedem?", zůstala jsem na ni zírat doslova s otevřenými ústy. Potom už od slov došlo k činům: Museli jsme kompletně nakoupit vybavení, neměli jsme ani stan, ani karimatky, takže jsme koupili doslova „všechno“, co jsme tušili, že budeme nutně potřebovat.

Mohla bys mi „zhruba“ načrtnout, kudy jste jeli a jak vaše cestování probíhalo?

Takže... Nejdřív jsme jeli vlakem do Passau, kam nám známí dovezli kola. Odtamtud už jsme jeli na kolech obtěžkaných brašnami (můj manžel si dokonce za kolo zhotovil takový vozíček, na kterém vezl stany, karimatky, spacáky a vařič) kolem Dunaje až ke Kremži v Rakousku, odkud jsme se přes kopce a vinice propracovali až k českým hranicím a Znojmu. Ze Znojma jsme dál cestovali vlakem do Valtic, kde jsme měli mít ve vinařské klubovně zajištěn nocleh. No a pak už i s kolama vlakem až domů do Klášterce nad Ohří. Jinak jsme přespávali celkem snadno v různých kempech, kterých je po celé trase plno, jsou krásné, čisté, perfektně udržované a s ubytováním jsme neměli nikde problém.

Kolik kilometrů jste vlastně najeli? Jak jste to zvládali? A jak to zvládaly hlavně dvě nejmladší děti?

Celkem jsme mohli najet něco kolem 410 kilometrů. První den, v sobotu, jsme z Passau vyjeli kolem třetí hodiny odpoledne a ujeli jsme asi 36 kilometrů, to se dalo celkem zvládnout, takže ani děti moc neprotestovaly. Taky nebyl důvod, z domova i z vlaku jsme byli odpočatí, nadupaní už už vyrazit... Druhý den jsme mohli najet něco mezi 70 až 80 kilometry, další dny se to pohybovalo shodně kolem 40 až 50 kilometrů. Poslední den cesty, kdy jsme se chtěli dostat až na hranice do Znojma, byl celkově nejnáročnější. Ujeli jsme přes 86 kilometrů a jednalo se o nejtěžší úsek cesty, který vedl přes vinice a kopce, nahoru a dolů, jako na houpačce. I když bych řekla, že nahoru jsme šlapali jaksi víc než dolů...(smích) Když jsme potom už seděli ve vlaku, nikdy jsem neviděla svou desetiletou dceru unavenější než tehdy. Seděla víc mrtvá než živá a nereagovala vůbec na nic, dalo by se říct, že spala s otevřenýma očima. V té době už s námi druhá rodina nebyla, protože jejich šestiletý syn Pepíček dostal cestou angínu. Dva dny pokračoval v cestě i s angínou, protože naštěstí netrpí na teploty a nechtěl to vzdát, ale v Kremži se od nás odpojili, přijeli pro ně známí a odvezli je i s kolama domů.

Počasí se vám povedlo. Měli jste čas vnímat i okolí nebo jste jen soustředěně šlapali do pedálů a lil z vás pot?

Pot z nás tedy lil docela určitě. Průměrná teplota po celý týden se držela na neuvěřitelných 35 stupních, což je při takové cestě téměř vražedné. Ale zvládli jsme to a navíc jsme si užívali ještě nádhernou přírodu kolem Dunaje, našli jsme čas dokonce na prohlídku měst i vesniček, kterými jsme projížděli a kostelů. V Linci jsme navštívili Muzeum budoucnosti, kde se líbilo hlavně dětem, že mohou zasahovat do počítačově upravené vize budoucnosti. Každý návštěvník muzea dostal možnost vyzkoušet si, jaké to je být součástí vesmíru – pomocí popruhů, v nichž zůstal zavěšen vysoko nad zemí a kolem něj ubíhaly vizuální obrazy Lince.

Kousek za Lincem je jezero s mnoha hřišti, možností koupání zdarma v krásné přírodě, volných prostorů pro výběh zvířat i dětí (smích) i přenocování, ale pouze ve stanech, auta s přívěsy tam nemají povolen přístup, což je možná dobře.

Před Kremží se rozkládá údolí Wachau rozřízlé Dunajem, po něm se můžete přepravit i s kolama lodí, čehož jsme využili. Tedy vlastně jen jedna část, ženské a děti, chlapi jeli na kolech. V té době se totiž už malý Pepíček necítil dobře, tak jsme tuto možnost uvítali, aby si odpočinul. Cesta údolím je bezesporu nejkrásnější částí celé trasy, patří dokonce do seznamu UNESCO. Lemují ji početné vinice, panoráma měst i vesnic,na kopcích majestátně trůní starobylé hrady.

Těsně před hranicemi jsem sledovala s úžasem sochy svatých, které jsou tu na každém kroku, tak jako u nás například Boží muka, ale na rozdíl od Čech, všechny sochy byly pozlacené, neoloupané, neposprejované, nechyběla jim žádná část, ani jediný prst, jak jsme zvyklí tady u nás. Byla jsem tím tak posedlá, že jsem potom už nedělala nic jiného, než se snažila najít jakoukoli „vadu na kráse“, ale k mému neustávajícímu úžasu jsem žádnou nenašla. To se ovšem nedalo říct, když jsme přejeli hranice. Připadalo mi to jako mávnutím kouzelného proutku, až jsem pocítila stud, že jsem Češka – za to, jak se my Češi chováme k přírodě i k památkám, jak si ničeho nevážíme.

Tam u každé cedule s názvem vesnice měli lidé vybudované květinové záhony, jako by se předháněli mezi sebou, kdo bude mít vstup do vesnice krásnější... Vlastně květiny tam měli doslova všude a někdo se o ně jistě musel starat.

Nestávkovaly děti, když jste ráno nasedali na kola a čekalo vás jen „šlapat a šlapat“?

Dcera remcala, dokud jela se mnou (pobavený smích). Potom mě manžel vyhnal, domluvil jí a bylo po remcání. Nakonec si ji k sobě vzala kamarádka mé starší dcery, která jezdí závodně a během povídání si mezi sebou Liduška zapomněla na remcání a dokonce snad i na to, že jede... Jela nakonec snad rychleji než já.

A váš nejpůsobivější zážitek?

Nejpůsobivější? (Smích). Tak to určitě byla cesta vlakem na trati Znojmo – Valtice... Měli jsme najeto ten den téměř 90 kilometrů, za sebou nejen konec cesty, ale hlavně její nejnáročnější část, takže nejen Liduška byla ve stavu „živá mrtvola“, ale téměř i všichni ostatní. A když už jsme si mysleli, že si sednem a nehnem se, tak po pár kilometrech nám oznámili výluku. Všechna kola, batožiny, vozík, stany, jsme museli z vlaku (kam jsme je předtím s nemenší námahou nanosili) zase vytahat, odnést je ve vražedném tempu s povykujícím průvodčím (který nám pomáhal, protože chtěl dohnat zpoždění) za zády do autobusu, absolvovat několik kilometrů namačkání s šesti kolama včetně ostatních cestujících v přeplněném autobuse, vytahat to všechno zase ven a odnést k netrpělivě odfukujícímu vlaku a zase to do něj naskládat... Práce pro vraha.

A když jsme se konečně dohrabali do Valtic a do ubytovny, kde nás měl očekávat známý s klíčema, zjistili jsme, že nás neočekává a navíc nikdo neví, kam se poděl, mobil má nedostupný a všude kolem tma... Velmi podnětná situace. Později jsme zjistili, že za to nemohla jeho nespolehlivost, nýbrž neštastná shoda náhod: Přijeli jsme o den dřív – díky nemoci malého Pepíčka jsme výlet absolvovali rychleji, než bylo původně v plánu, známý zrovna oslavoval své šedesáté narozeniny v jiném městě a mobil si vypnul, neboť správně předpokládal, že by se mohl najít blbec, který by ho otravoval i při velkolepé a neopakovatelné oslavě.

Nakonec jsme si doslova ustlali na fotbalovém hřišti, když jsme se předtím „umyli“ v kašně na zámeckém nádvoří... Ráno nás samozřejmě vyhodili. Hned vedle totiž bylo k dispozici několik chatek, o nichž jsme však v noci neměli ponětí. Správce to pekelně naštvalo (no, ani se mu nedivím) a ironicky na mě přes půl hřiště povykoval, zda bychom nechtěli "ještě i snídani". Jelikož mám ale poněkud delší vedení a náznak ironie jsem nepostřehla, vesele jsem odvětila: "Ne, děkuji, my už jsme jedli..." Pochopil to bohužel jako provokaci, načež zařval něco v tom smyslu jako: "Vy drzí český parchanti..." A tak poslední den naší dovolené končil poněkud jinak, než jsme si představovali...

Zdroj fotogrfaie: www.ms.mff.cuni.cz



Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

Reakce k článku


Od: Renata Šindelářová - 19.7.2006 - 22:49

Opravdu veselé zážitky! Zasmála jsem se. A protože smích prý prodlužuje život - díky za tento zdraví prospěšný rozhovor! :-)

Od: Jana - 20.7.2006 - 20:43

:-))))))))))))

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2020 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.3056 s