Rozhlédla se po krajině. Obrysy kopců zůstaly totožné, ale stejně jako by se jednalo o zcela jiné panorama. Všechno se tu změnilo. Kde dřív stála tak mohutná stavení jako statek a pila, tam teď rozlehlé pole brázdil traktor. A kde s ostatními pasáčky pekla na poli brambory, tam se nyní rozprostíral les. Každý strom, rok jejího života. Statný hustý les jako její bohatý dlouhý život. A podél cesty kameny, ty jediné zůstaly na svých místech, co kámen, to vzpomínka, jejíž detaily se rozmazávají erozí času. Prchavé dešťové zážitky, zaznamenané do pevnosti kamene, řádu světa, jako malinkaté, bezvýznamné prohlubně.
Za zatáčkou spatřila dům. Ach! Myslela si, že je připravená na tento okamžik, ale nyní příval citů prorazil hráze zábran a zaplavil jí nitro nostalgickou bolestí. Všichni mrtví a ztracení kdesi ve světě se jí připomněli v jednom okamžiku, jejich tváře se jí míhaly před očima, vybavila si vzpomínky staré víc než půl století. Půl století. Jak hrozivě staře to zní. Generace vystřídaly generace, doba dobu, jako by se vracela do pravěku – a ne do svého dětství.
Zatímco se její boty fyzicky dotýkaly asfaltové silnice, ve svých představách šla bosa po kamenité cestičce mezi poli a vysoká tráva ji šimrala po stehnech. Na louce u statku pasáček Tomášek pokřikoval na své husy - když si jí všiml a zamával na ni. „Apolenko! Apolenko!“ Od domu se ozýval pravidelný tupý zvuk – to tatínek zase štípe dříví. Trhla sebou, když si uvědomila, že podobný zvuk slyší i dnes. Ale ne, to je bláhová představa, samozřejmě že to není tatínkův duch, ale někdo jiný, kdo teď v domě bydlí. Někdo, koho Apolenka bude muset oslovit, aby mu vysvětlila důvod nečekané návštěvy.
Není si jistá, zda celou tuhle situaci emočně zvládne. Ale bude muset, když už se jednou rozhodla a přijela sem. V nynějším domově, vzdáleném stovky kilometrů od tohoto místa, si neuvědomovala, jak silně to na ni zapůsobí. Přála si jen vidět znovu, snad naposledy, kraj svého dětství. Čím více svíček plápolalo na jejím narozeninovém dortu, tím víc sentimentality přibývalo v jejích vzpomínkách.
Přišla až k domu. Měl novou fasádu, umělohmotná okna a z komínu se i přes chladné podzimní počasí nekouřilo, ale stejně by ho poznala mezi tisíci jinými. Dům, v němž běhala bosa po schůdkách a maminka na ni volala z kuchyně: „Ať se zase nenachladíš, Apolenko!“ Ale ona neměla ráda ty tvrdé nepoddajné dřeváky, ve kterých ji za chvíli bolely nohy. Pokud bylo jen trochu hezky, tak raději chodila bosky.
Vedle nových plastových dveří, které s těmi starými měly společný jen tvar, našla další novotu – zvonek. Přečetla si nic neříkající jmenovku a najednou se nemohla odhodlat k tomu konečnému kroku. Jak asi mohou cizí lidé přijmout její přání? Ale - na druhou stranu – nepřála by si tak trochu, aby jí nevyhověli? Aby alibisticky měla na koho svést, že si dům svého dětství nakonec neprohlédla?
S tou myšlenkou zvonek stiskla. Děj se vůle Boží. Pokřižovala se a v duchu odříkala krátkou modlitbu. Dej, ať tohle dobře dopadne!
Z jednoho z oken vykoukla mladá žena. S úsměvem přitakala, že je to roztomilý nápad a že ráda nečekaného hosta po domě provede. Právě prý také dopekla bábovku. Jistě taková vzácná návštěva ochutná?
Stařenka s dojetím v mladé ženě identifikovala maminčinu pohostinnost. Útroby se jí sevřely podruhé. Kdyby měla nemocné srdce jako její Carl, tak by se na takovou výpravu do minulosti ani vydat nemohla. Ale i kdyby ji to porazilo. Záleželo snad na tom ještě? Ne, musela si odpovědět po pravdě. Carl i jediný syn byli již po smrti. A vnučka, ta žila na druhé straně oceánu. Vlastně jí zůstalo už jen pár přátel.
Mladá žena jí odemkla a pak společně procházely po domě. Znala všechna jeho zákoutí. Syrová vlhkost sklepa na ni dýchla docela stejně jako před lety, ačkoliv dnes už tu hospodyně neskladovala ani brambory, ani jablka. Na jablíčka sem chodila coby malá Apolenka tajně, aby tatínek nevěděl, že ubírá ze zásob na zimu. A pak se v dospělosti dozvěděla, že tatínek o jejím loupežení věděl, a proto že schválně tak hartusil, ať se zlodějíčkové přiznají, že je těch jablek zase nějak méně než naposledy. Její milý tatínek!
A půdu, tu znala ještě důvěrněji než sklep. U komína jí tatínek postavil malou budku, pro taková lidská ptáčátka jako ona, sedávala tady se svými kamarádkami ze sousedství a samozřejmě s pasáčkem Tomáškem. A když si právě nepovídali, schovávali se jeden druhému po seníku, skákali do hromádek a tvořili v seně různé tunely a kočka Líza je s opovržlivým výrazem slečny sledovala z trámu nade dveřmi a tu a tam si pomyslela, že jí ty děti nezbedné plaší myši. Ale seník už tady není. Její vzpomínky vůbec nepatří do téhle sterilní vybetonované půdy, bez sena a starého harampádí.
Ženy společně vstupují do kuchyně. Místo starých dřevěných podlah moderní dlažba, kachlová kamna také chybí, nahradil je elektrický sporák a kuchyňská linka. Přestože kuchyň nijak nepřipomíná tu maminčinu, Apolence stékají po tvářích slzy. Bolest vzpomínek. Nijak sžíravá bolest, ale přesto hlubší, než se jeví na povrchu, dotýká se nejcitlivějších míst jejího nitra. Směsice lásky a smutku, která hladí a zároveň tíží jako křivdy, se kterými není možné se vyrovnat.
Mladá hospodyňka jí společně s bábovkou přistrkává papírový kapesník. Apolenka si otře tvář pod očima, ale bábovku odmítne. Jejím hrdlem by teď neprošel ani drobek. Zřejmě by se jím zadusila. Mlčky sleduje ženu, jak nalévá do sklenky vodu. Měla by se alespoň napít, radí Apolence a snad ani netuší, jak staromilsky to zní. Apolenka se ujme povinnosti hosta a usrkne ze skleničky.
Sedí spolu v jedné kuchyni, novomanželka a důchodkyně. Dvě cizí ženy, které spolu nemají nic společného, ani povahu, ani příbuzenství, a přesto je pojí tolik, že si rozumí beze slov. Mladší soucitně hledí na stařenku a přemýšlí, čím by ji potěšila. A stařenka tiše děkuje za ženino účastenství. Podvědomě cítí, že ji žena chápe, že už i ona poznala, že krásné vzpomínky pláčou z jiného důvodu než ty zlé. Obě vědí, že si těch krásných vzpomínek budou vážit, stejně jako každého dalšího nového okamžiku, který se v budoucnosti v krásnou vzpomínku promění.

Povídka získala 3. místo v literární soutěži Chomutovský kalamář (klikni).

Více o autorce: http://www.sweb.cz/sindelarovar

Zdroj fotografie: www.ratiskovice.com